Napište svůj vlastní krátký příběh pro Kingdom Come: Deliverance!

CZECH - ENGLISH - GERMAN

Soutěž je již ukončena. Hlasování začíná
O vítězi hlasuje komunita. Jednoduše napište do tohoto vlákna jméno vašeho favorita. (další informace zde)
Zároveň budou hlasovat i vývojáři, kteří udělí separátní cenu.

To ale ještě není všechno!
I pouhý hlasující bude mít šanci vyhrát stylové KC:D tričko.

Ukončení hlasování bude 7.3. v 11:00.
Prosíme, aby jste už nezveřejňovali další příběhy.


Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

Která co?! Kdo to je? A co se poté vůbec událo?
Napište svou vlastní krátkou verzi příběhu (1000 až 1500 slov), který navazuje na Jindřichovo překvapivé setkání v ratajské krčmě, a vložte ji do tohoto vlákna našeho fóra.
Soutěžní příspěvky přijímáme do 11:00 hodin, pondělí 29. února.
(Každý autor může poslat jen jednu povídku.)

Můžete vyhrát přístup do bety, slušivou kšiltovku či tričko a ten nejlepší příběh zveřejníme na našich sociálních sítích. Brk a pergamen do ruky, vypravěči!

(Tento post je čistě jen pro zveřejňování příběhů, pokud máte nějaké otázky o soutěži nebo jiné komentáře, použijte tento odkaz)

2 Likes

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… patří dlouho neviděnému kamarádovi z dětských let, Petrovi. Byl to jeden z těch věčně mladých mužů, kteří i na sklonku života vypráví sprosté vtipy a koketují s děvčaty. Jindřich byl v životě o mnoho dále. Jistě ho značně posunuly i nedávné zkušenosti a za jiných okolností by raději dělal, že ho nezná. V tuto chvíli byl ale celým svým srdcem vděčný, že vidí někoho ze své rodné vísky, někoho živého.

Dlaň udeřila o stůl, dřevěná lavice zapraskala a Jindřich opouští své klidné místo v temném rohu a vydává se ke stolu přímo uprostřed místnosti, kde ho již vítají vzhůru vztyčené oči a pozvolna rozšiřující úsměv. Přátelé, kteří se neviděli dlouhé roky, se poplácávají po ramenou, nechávají přinést další dvě piva a chléb a sotva se znovu usadí, již se zahrnují otázkami, co právě ten druhý tady dělá a obligátně, jak jde život. Tu Jindřich vypráví, jak se mu podařilo přežít drancování Skalice, jak se plazil raněný po okraji lesa, zatímco okolo na koních cválali krvežízniví Kumáni. Jak si pamatuje pouze jízdu na voze a potom tvář dcery mlynáře a pro něj zcela nový začátek života zasvěceného pomstě. Tu mu Petr, proč se odstěhoval do Ratají hledat bohatství a trochu malicherně i o tom, jak mu žena každý den opakuje, že s ní tráví málo času i jak je těžká služba podkoního, i když občas přináší úsměvné momenty jako tehdy, když se bezvýznamně pohádal a popral s jedním žákem a kolemjdoucí si to vše v mysli detailně zapisoval. O pár hodin později ho potkal v místní hospodě, jak něco vzrušeně sepisuje a jakmile ho zahlédl, horečně se mu jal děkovat a vysvětlovat, že z toho vytvoří přelomovou báseň. Blázen… Ovšem blázen, který mu během jedné noci věnoval více pozornosti než kdokoli jiný za celý život. A to v Petrově prostém životě znamenalo mnoho a nebylo se tak čemu divit, že tuto příhodu vyprávěl komukoliv téměř na potkání. Společně i zavzpomínali na všechny obyvatele Skalice, kteří neměli to štěstí. Na Ondřeje preclíkáře, který řemeslo převzal po otci a z duše ho nenáviděl. Jeho preclíky byly vždy tak připálené a vyschlé, že by měl ke každému přidávat zdarma ještě korbel piva. I tak ale při každoročních jarmarcích byl okolo jeho stánku největší zájem. Nebo třeba Libuše, děvče hojně obdařené na hrudi, které mělo takový zástup obdivovatelů a nejen to, že se jí v širém okolí přezdívalo husopaska rozhoďnožka. Neopomněli ani na staré havíře Floriána, Jakuba a Mikuláše. Také na porodní bábu, kterou ve skutečnosti snad nikdo neznal jménem a mnoho dalších. To bylo přesně to, co oba potřebovali. Vypovídat se ze svých všedních i ne tak všedních starostí.

A jelikož za okny začíná padat tma a Jindřich se přeci jen nepřišel do Ratají opíjet či klábosit, po několika slovech přemlouvání se loučí a odchází právě na začátku bujaré zábavy. Náměstí je ještě celé promáčené a vypadá spíše jako po orbě, avšak měsíc je skoro v úplňku a osvětluje každý krok. Jindřich má mnoho práce, aby někde neuklouzl a nepřišel na Pirkštejn celý od bláta. Přeci jen je to již jen kousek. A možná proto, že se tak soustředil na opatrné kroky, přeslechl narážky na jeho meč od dvou opilců před hospodou. Možná přeslechl i nějaké ty nadávky na cizáka, protože byl již kousek od cíle. Možná tomu všemu nevěnoval pozornost jen proto, že to byli přeci jen dva opilci a není třeba za každých okolností vyvolávat konflikt. Co ale dozajista neuniklo jeho pozornosti, bylo, že se oba vydali za ním. I tak tomu ale nevěnoval větší pozornost, než bylo třeba. Tedy až do momentu, kdy mu v jedné z postranních uliček nezastoupila třetí postava cestu. Jindřich ještě narychlo přemýšlí, jak se z toho dostat? Utéci není kam a zahrát to, že byl povolán k pánu z Pirkštejna v těchto starých hadrech, také asi moc nezapůsobí. Rychle, rychle nějaký nápad. Ne, tomuto konfliktu se není jak vyhnout. Nervózně ve spěchu tasí meč a hodnotí situaci. Ti dva v jeho zádech mají jen klacky, ale jsou dva. Muž před ním je pouze jeden, ale obrys dýky v jeho ruce je zcela evidentní. Ukvapeně se rozhoduje pro útok vpřed na jedince s doufáním, že zasadí první ránu a následně uteče k nejbližším strážím. Přeci jen je teprve na začátku své dlouhé pouti a jako nezkušený bojovník nemá příliš možností na vybranou.

S rozčílením v obličeji sobě vlastním se prudkým pohybem vrhá vpřed a neohrabaně seká zprava útočníka. Ten zvyklý na pouliční bitky dělá zkušeně úkrok zpět a po směru útoku bodá zleva přímo do slabin. Košile se trhá, svaly zatínají a kůží do břicha vniká čepel dýky. Jindřich ovšem není z těch, kteří by se při první příležitosti vzdali. Zhluboka se nadechne a vzepětím všech sil vrací celým svým tělem sek zpět přímo na útočníkovu hlavu. Dýka vypadává z rány a muž leží nehnutě na zemi. Veškerý pocit štěstí ovšem netrvá dlouho, neboť je přerušen silnou ranou do zátylku od dvou přiopilých zkurvysynů, kteří čekali právě na toto.

Za rozbřesku je ráno ohlašováno ze stromů pod hradbami malými zelenými ptáčky jejich nesnesitelným “tjíp“, Jindřich se probouzí, bez oděvu, bez peněz, bez meče, s ukrutnou bolestí hlavy vedle nahého mrtvého těla pouličního zlodějíčka, kterého kumpáni bez jakýchkoliv výčitek opustili a také okradli o vše. Prokřehlé, oslabené a raněné tělo se pomalu zvedá a vydává k hradu. Krátkou cestu věnuje přemítání, jak to vše vysvětlí, zda se o něj postarají, proč musel chodit do té hospody a proč se to proboha stalo pár metrů před cílem v bezpečí města, když sem šel dvě hodiny divočinou a tam nic. Ale život není o tom, co mohlo být nebo co bude, ale co je právě teď v přítomném okamžiku…

2 Likes

Tvář která mu vytanula namysli až z hlouby vzpomínek. Už dávno se v mlhách rozplynula. A teď? Blesk z čistého nebe. Je znova tady, jakoby to bylo včera, kdy se viděli naposledy. Mozek se začal sám probírat časy minulými.
Talmberské panství obklopené hlubokými lesy a loukami plnými vonných květů. Protékající potok z něhož se napájí dva vzrostlí hnědáci. Opodál hrající si dvě děti. Syn kováře Jindřich a děvčátko na první pohled obyčejné, avšak na ten druhý urozeného rodu. Šaty bledě modré barvy, přepásané
rudou stuhou. Vlasy barvy zlata se kterými si pohrává vítr, drobná vyšpulené ústa, malý nosík a oči. Ach ty oči jako dva černé uhlíky, v nichž se zrcadlí hvězdy celého vesmíru.
Ano jsou to ony, teď znovu hledí na Jindřicha, jen ten výraz je poněkud jiný. Jakoby vystrašený či vyděšený, zároveň plný naděje.
Jindřich se vytrhl ze vzpomínek. Co tady Kateřina, přítelkyně z dětství se kterou se naposledy viděl před mnoha lety, dělá? Odjela se tenkrát vdát za Pirkštejnského pána. Muže, který byl znám svou dobrotou, shovívavostí a štědrostí. Těšila se, a jak později Jindřich slyšel, bylo to šťastné manželství.
A potom pochopil. Návštěva krčmy jistě nebyla dobrovolná. Kateřininy společníci budili dojem spíše strážců, co hlídají svého vězně.
Jindřich zbystřil sluch, když zaslechl jednoho z průvodců mladé paní shánět se po kováři. „Já jsem kovář!“ křikl rozhodným hlasem a prudce vstal od stolu a rychlým krokem přišel k té podivné společnosti.
„Potřebujeme okovat dva koně, po cestě ztratili podkovy, dobře ti zaplatíme.“ zahlomozil chlapík nevlídného vzhledu. „Kolik mi Vaše paní zaplatí?“ Zeptal se Jindřich a stočil svůj pohled ke Kateřině a chtěl jednat pouze s ní. Kateřina zapíchla své černé oči do Jindřichovi tváře a tajemným hlasem pronesla. „Okovej mého koně a pomoz mi.“ při posledních slovech silně zmáčkla Jindřichovu paži. Ten v tu chvíli nabyl jistoty, že Kateřina zde není dobrovolně. „Pojď, ukážu ti koně.“ táhl jeden ze strážců Jindřicha ven. „Můj je ten bělouš.“ zvolala ještě mladá paní, než za Jindřichem zapadly dveře krčmy. V kovárně pak řádně okoval bělouše a nabídl se, že zkontroluje i ostatní koně. Při této příležitosti jim naopak podkovy povolil.
Po návratu do krčmy ho průvodce Kateřiny vyplatil. A společnost se začala zvedat k odchodu. Jindřich začal rychle vymýšlet malé zdržení. „Koně vypadají unaveně a potřebovali by odpočinek, lepší by bylo na noc nevyjíždět má paní.“ začal hovořit na Kateřinu. Ta zmateně těkala očima z jednoho na druhého. „O tom nerozhoduješ ty!“ otočil se hromotluk na Jindřicha, který mezitím bystrým a zkušeným okem válečníka začal odhadovat své možnosti a zároveň vybavení protivníků. Nyní se mu jeho zkušenosti z válečných tažení, kde pracoval jako kovář a též se stal velmi schopným bojovníkem, hodily.
Pochopil, že nebude jednoduché přemoci tři muže, kteří evidentně nebyli v držení zbraně žádnými nováčky. „Kdy vyrazíme rozhoduji já!“ vrátil sytý a rázný hlas Jindřicha do momentální situace. Hlasité výkřiky upoutali však pozornost i ostatních hostů krčmy, kteří se jeden po druhém začali otáčet k celé té podivné skupince. Hromotluk si zřejmě uvědomil, že nestojí o to strhávat pozornost ostatních a již mírnějším hlasem dodal: „Řekni ty má paní.“ „Jsem unavená stejně jako naši koně, vyrazíme hned ráno.“ rozhodla Kateřina a hromotluk zřejmě proto, aby nevzbudil podezření ostatních přikývl a zamluvil dva pokoje na noc. Jeden pro Kateřinu a druhý pro své muže.
Tím rozptýlil a zklidnil celou situaci a hosté v krčmě se začali dál věnovat svým záležitostem. Nevědomky tak udělal přesně to, co Jindřich potřeboval a oč mu vlastně šlo.
Poté se kovář rozloučil a jakoby ledabyle odcházel z krčmy. Hradby města Ratají však neopustil. Ukrytý mezi vozy naplněnými zbožím čekal, až nádvoří zahalí černo černá tma. To čekání mu připadalo nekonečné, až po dlouhých hodinách se na celé okolí snesl mrak noční temnoty. Viděl tedy dobře, která okna svítí a který pokoj přináležel Kateřině, dle siluety ženské postavy, která se v kuželu světla za oknem pohybovala. Také však tušil, že přede dveřmi jejího pokoje jistě hlídkuje jeden ze strážců. Vykradl se ze svého úkrytu a lehce našlapujíc se přiblížil ke krčmě. Dveře byli zavřené na závoru, přesně jak očekával. Obešel budovu v příšeří, a hle pootevřené okno u zadního vchodu. Konečně se na něj trochu pousmálo štěstí. Hbitým skokem se vyhoupl na parapet a už byl uvnitř. Už jen stačilo vystoupat po schodech a přesně jak předpokládal, všechny pokoje byli zavřené a jen před jedním se opírala o vchod postava. „Strážce,“ pomyslil si Jindřich a taky jo. Klimbající strážce co se chvílema zakolísával. Jindřich se přikradl neviditelně k oné postavě. A mrštným skokem zakryl celým svým tělem nepřítele. Rukou mu pevně přitiskl ústa i nos. Muž se mu v náručí začal svíjet křečovitými pohyby. Ještě pár chvil vzájemného zápasu a protivník sebou přestal škubat. Snesl se k zemi a nehybně zůstal ležet. Teď rychle jednat: odtáhl tělo za nejbližší příčku. V tu chvíli zřejmě vzbuzen hlukem vykoukl z vedlejšího pokoje již známý hromotluk. „Vše v pořádku?“ zahlásil ospalým hlasem. „Jo,“ zamumlal Jindřich, který už stál opřen o futro a v duchu se modlil, aby nebyl poznán. Plášť noci mu byl tentokrát nápomocen. Dveře vedlejšího pokoje se opět zavřeli. Doufal, že Kateřina nespí a též byla vzbuzena proběhlým zápasem, který se odehrál za jejími dveřmi. Jindřich zatáhl za kliku a vešel do pokoje. Kateřina stála u okna a měsíční záře osvětlovala její tvář. Tvář dívky z dětství, kterou tak dobře znal. Uvědomil si, že dívenka z dětských let je ta tam a před ním stojí žena zralá, krásná a vdaná. „Jindřichu,“ hlesla tichým hlasem, „odveď mě domů.“ Jindřich věděl, že není čas na povídání. Popadl Kateřinu za ruku a táhl ji k otevřenému oknu. Tiše a nenápadně se oba pomocí lana spustili na zem. Vzadu za krčmou byli ustájeni koně. Vzali bělouše a odvedli ho rychlým krokem za hradby. Celé nádvoří prošli celkem bez povšimnutí. Stráže městské brány pospávali a proto nebyl problém kolem nich proklouznout. Za městem nasedli na Kateřinina koně a pustili se směrem na Pirkštejn. Jindřich věděl, že jejich náskok je sice malý, ale přesto důležitý. Bylo jen otázkou času, kdy objeví tělo strážného schované za stěnou. Vytrvalým cvalem se vzdalovali od Ratají. Po cestě mu Kateřina vypověděla co se vlastně odehrálo. I Jindřich tušil, že by měl Kateřině zvěstovat, proč byl vlastně vyslán na Pirkštejn, ale po krátké úvaze si to rozmyslil.
Na obzoru již začalo vykukovat slunce. Sluníčko začalo sušit rosu ze stébel trávy. Až dojemně působil ranní rozbřesk. Z myšlenek Jindřicha vytrhl dusot blížících se kopyt. Krátké ohlédnutí a viděl, že pronásledovatelé se blíží a jsou blíže, než očekával. Mocným pobídnutím přinutil bělouše k rychlejšímu cvalu. Bylo mu jasné, že kůň nesouc dvojitou zátěž nemůže uniknout rychlým jezdcům za nimi. Přesto se bílý hřebec snažil, seč mu síly stačily. Unikali ještě několik chvil. Znovu se Jindřich otočil zpátky. Zahlédl jak vzdálenější jezdec padá poté, co jeho koni odlétla podkova, kterou Jindřich povolil. „Kéž by si zlomil vaz.“ Pomyslil si, ale na další ohlédnutí nebyl čas. Ještě nějakou dobu unikaly, ale cítil, jak koňské svalstvo pod ním slábne. Věděl, že se bude muset utkat v boji muže proti muži. „Pokračuj dál,“ vykřikl na Kateřinu a za jízdy seskočil z koně, kterému se evidentně ulehčilo. Hleděl za ujíždějící paní a přál si, aby dorazila do bezpečí. V duchu se rozloučil a uvědomil si, že nevyřídil vzkaz, který měl doručit. Ale, byla tak křehká a zranitelná a na bolestné zprávy opravdu neměla sílu. A proč by právě on měl být poslem špatných zpráv. Teď se však musí zabývat přítomností. Otočil se čelem k přijíždějícímu jezdci. Vybavil si své vzpomínky z bitev a s rozkročenýma nohama, které mu stabilizovali postoj, mírně nachýlenými rameny v rukou třímaje meč, očekával svého protivníka. Velkou rychlostí se nepřítel blíží. A už je u Jindřicha, mocným máchnutím meče chce kováře srazit k zemi. Jindřich však takový útok očekával a skočil přímo pod rozjetého koně. Ten se zalekl, zaryl svá přední kopyta hluboko do půdy a jeho jezdec přes koňskou hlavu přemetem letěl k zemi. V tu chvíli však byl na nohou a už se žene na Jindřicha. Jejich zbraně se střetly a ranní klid prořízl ostrý zvuk srazivších se mečů. Ocel o ocel a dva muži urputně bojují. Svištivý zvuk prořezává okolní vzduch a svaly mužů jsou napjaté k prasknutí. Tu Jindřich ucítí palčivou bolest v pravém boku a ztrácí rovnováhu. Pokleká na levé koleno. Je to jen na chvilku co jeho tělem projede slabost, ale zápal boje ho nabíjí silou a znovu se staví tváří v tvář protivníkovi. I na něm už je vidět, že je unaven. Rychlým máchnutím hromotlukovi vyrazil meč, ale ten se nevzdává a vrhá se na Jindřicha. Vahou svého těla ho sráží k zemi. Při pádu kováři vylétne meč a oba se ocitají v ještě zvlhlé trávě. Začíná bitka tělo na tělo. Jednou je nahoře Jindřich a silnými údery drtí svého protivníka. Jindy zas hromotluk využívá své tělesné převahy a mohutným tělem přiková Jindřicha k zemi. Boj trvá už dlouho a kovář cítí jak mu ze zraněného boku uniká krev a s ní i síla. Leží na zádech a prsty zaklesnuté do nepřítelova obličeje tolik, že mu z líce vytváří podivné grimasy. Ba co hůř únosce Kateřiny má v rukou jeho krk. Jindřich začíná lapat po dechu. Vrcholky stromů nedalekého lesa se mu začínají rozmazávat. Stébélko trávy, které se třepotá nedaleko jeho obličeje ztrácí své zřetelné tvary. Kovář začíná ztrácet vědomí. „To je můj konec.“ a už se loučí se životem. Tu náhle tlak na jeho krku prudce polevil. Jindřich zalapá po dechu a vzduch se mu opět dere do plic. Rozmazané obrazy zmizí a věci dostávají zřetelné obrysy. Stéblo trávy se dál chvěje vedle jeho hlavy. Na hrudi ho však cosi tíží. Pohlédne, a z blízka vidí zrzavé vlasy zborcené krví jak mu protivníkova hlava leží na prsou. Ještě více zaostří zrak a vidí jak ženská postava stojí nad oběma těly mužů, v rukou třímaje obrovskou větev borovice. „Ty ses vrátila?“ udiveně pohlédl do žhnoucích očí plných odhodlání. „Nemohla jsem odjet.“ Opáčila Kateřina.
Zbytek jejich cesty probíhal poklidně, vyprávěním vzpomínek a současných životů. Ani se nenadáli a ocitli se před branami hradu Pirkštejn. Po nádvoří už spěchá v ústrety své choti hradní pán. Děkuje Jindřichovi a nabízí pozvání k hostině na uvítanou. Ten však vědom si své povinnosti zdvořile odmítá a žádá o rozhovor s mladou paní mezi čtyřma očima. Manžel Kateřiny souhlasí, a proto se oba ubírají do velkého hradního sálu. „Mám pro tebe smutnou zprávu, byl jsem vyslán se sdělením, že tvůj otec před třemi dny poklidně zesnul.“ zlomeným hlasem šeptá Jindřich. Po těchto bolestných slovech, zdrcená Kateřina se slzami v očích odchází a toho večera už ji Jindřich nespatřil…

3 Likes

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

Patří Jindřichově noční můře, bavorskému banditovi Heinzovi z Mitterdorfu který drancoval České země, Bavorsko, Horní Rakousy a Sasko.
Jindřich s ním měl i osobní zkušenost, když mu bylo šest let, Heinz dorazil do jeho rodné vesnice a celou jí vypálil, pamatuje si to jako včera. Heinzova družina dorazila do vesnice, parta strážných utíkala co jim nohy stačily, samotný Heinz přijel pomalým klusem na svém temně černém koni, když z něj seskočil země zaduněla pod jeho železnými botami, malý Jindřich schovaný ve stohu slámy ho s nepředstavitelným strachem pozoroval. Najednou vytáhl Heinz svůj obrovský obouruční meč a vesničanovi co utíkal do svého domu usekl hlavu, právě když probíhal kolem něj.
Jindřichův otec, zkušený lovec, se zrovna vracel z lovu, táhl za sebou jelena kterého skolil před hodinou, celý vyčerpaný se podíval směrem k vesnici a nevěřil svým očím, zmatek, mrtvá těla a velká postava v železné zbroji uprostřed náměstíčka kolem sebe sekala a zabíjela všechny co chtěli utéct a zachránit si svůj život. Rozhodl se konat, sáhl do toulce pro šíp, natáhl tětivu, zamířil na velkou postavu a střelil, šíp zasáhl Heinze do oka, ten se skácel na zem. Jeho tlupa ponechala všeho rabování a zahleděla se na kopec nad vesnicí odkud přišel výstřel. Několik jich natáhlo své luky a střelili proti lovci co zranil jejich vůdce. Heinz se postavil na nohy a zakřičel: “Toho parchanta chci živýho„ Krátce na to se zase skácel k zemi.
Celá tlupa se rozběhla na kopec. Lovec běžel co mu nohy stačili, ale proti odpočatým banditům neměl šanci, chytili ho a dovedli do vesnice. Heinz se s pomocí jednoho bandity postavil na nohy a řekl:„smrt by pro tebe byla odměna, udělám z tebe krypla, aby si všichni pamatovali, že kdo se postaví Heinzovi z Mitterdorfu, špatně dopadne“. Postupně mu usekal, po jednom všechny prsty na pravé ruce, kterou natahuje luk. to vše před zraky Jindřicha.
Celá tato vzpomínka se mu prohnala hlavou když se zadíval do jeho zohaveného oka. Heinz ho nikdy neviděl, ale i tak se na něj nepřestával dívat chladným pohledem, jako by se ho snažil proklít. Jindřich radši rychle dopil svoje vychlazené pivo a odešel. měl sice na Heinze i po letech strašný vztek, ale jeho strach mu nedovolil ho napadnout…

1 Like

…je zjizvená desítkami bitev, černé oči na první pohled budící strach a podivné znaky vypálené po stranách čelisti v Jindřichovi probouzí ty nejhorší pocity a marně se snaží si vzpomenout, kde se již setkali.S takovými lidmi není radno sedět v krčmě, přitahují problémy jako otevřený dům lapku.Jindřich právě dopíjel svůj druhý korbel když do krčmy zavítali i městští strážní končící svou hlídku.Cizinec se zachoval nanejvýš zvláštně, který když postřehl strážné,přehodil přes hlavu svou rudou kápi a skrze dav popíjejících hostů se pomalu soukal k východu z krčmy.U dveří pak ještě dlouho pohlédl přímo na Jindřicha a v okamžiku byl pryč…Vznášející se oblak pochybností a otázek v Jindřichovi probudil neskonalou touhu zjistit co se skrývá za takovým jednáním onoho tajemného měšťana.Vstal tedy od stolu a posilněn zlatavým mokem se vydal za tajemným cizincem, aby našel odpovědi na své otázky…

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která patřila jednomu starému známému… Přesněji takovému budižkničemu jménem Zdeněk.
Zdeněk, jak již bylo Jindřichovi známo pracoval jako podkoní v jednom městě poblíž tomuto místu, avšak Jindřichovi stále nedocházela jedna věc a to co tu tento jeho starý známý pohledává. „Zdravím tě Zdeňku, co tu pohledáváš brachu?“ Zeptal se Jindřich, ihned po tom co si ke Zdeňkovi přisednul. „Jindřichu! Tak dlouho jsme se neviděly, no na to samé bych se mohl ptát já tebe, ale tak ptal jsi se první. Inu jsem tu z důvodu schůzky s jednou dívkou z nedalekého statku, máme mít schůzku kousek za touto krčmou na kraji lesa. A co ty?“
„Za dívenkou jo? Kdo by to do tebe řekl! Já mířím na hrad Pirkštejn, mám tam totiž důležitou schůzku se správcem, ale nejdřív jsem se stavil tady, abych zahnal žízeň, však to znáš.“ Odpověděl Jindřich a ihned po této odpovědi se napil ze svého korbelu. „Schůze se správcem říkáš? To zní dosti zajímavě.“ Řekl Zděněk a ihned jak to dořekl, vstal rychle z lavice. „Co se děje Zdeňku?!“ Zeptal se ho udiveně Jindřich. „Touto dobou už jsem měl být na tom domluveném místě, víš když jsi si ke mně přisedl už jsem měl být na odchodu! To je nadělení, hele Jindřichu jestli budeš mít někdy čas zastav se u mě, však ty víš, kde mě najdeš. Měj se!“ Sotva to Zdeněk dořekl, už byl pryč. Jindřich se ani nestačil rozloučit a už viděl jen rozsypané věci kolem, které svými rychlými pohyby stačil před odchodem Zdeněk shodit. Po dobití piva se vydal Jindřich zpět na cestu, zaplatil hospodskému a vyrazil.
Venku bylo stále pěkně a tak ještě ráno zablácené cesty, již nyní byli skoro úplně vyschlé. Hned měl díky tomu Jindřich lepší náladu a tak si v klidu kráčel krásnou českou krajinou. Po cestě potkal akorát pár sedláků a jednoho obchodníka, ale najedou v dálce vidí obrys postavy jemu velice povědomí. „Ale ne!“ Zamumlal si sám pro sebe. „To je Zdeněk! Já věděl, že bůh tomu nedá a budu ho muset ještě potkat.“ A tak se Jindřich rozhodl to vzíti místo po cestě radši obloukem. To víte, Jindřich nemá v lásce lidi jako Zdeněk, avšak najevo jim to nedá, nechce mít s nimi nějaké problémy.
Po menší procházce lesem, se zastavil u takového menšího mlýna. Tekl tam tudy malý potok a bylo tam krásné ticho. Najednou z mlýna vyšel, nejspíše mlynář podle jeho oděvu. „Co tu pohledáváš poutníku?“ Zeptal se Jindřicha. „To víte nic zvláštního, jenom se tu zastavuji na menší přestávku a pak hned zase půjdu.“ Odpověděl mu při přecházení lávky směrem k mlýnu. „Opravdu? Tak pojď si se mnou sednout dovnitř, mám tu nějaké víno, rád se o něj podělím.“ Sotva to dořekl a už popostrkoval Jindřicha dovnitř. „Máte to tu docela útulné a tiché, ten mlýn jste nechal postavět vy sám?“ Zeptal se Jindřich během chvíle, kdy mu mlynář již naléval víno. „Ale co tě nemá! Tento mlýn postavil, už můj dědeček. Je to dalo by se říct takový menší rodinný podnik. A kam máš ty namířeno?“ Řekl mlynář. „Do Pirkštejna, mám tam schůzku s místním správcem.“ Řekl a vypil víno, které mu mlynář nalil. „ Jo tak za správcem hm? No tak to hodně štěstí, nepotřebuješ něco přibalit na cestu?“ Zeptal se mlynář a sotva to dořekl, už Jindřichovi podával chléb. „Tady máš, ať nemáš po cestě hlad!“ Poté Jindřich poděkoval, rozloučil se a už byl zpátky na cestě. „Hodný to muž, vypadal na mrzutého samotáře, ale člověk by neměl dát na první dojem.“ Řekl si během toho, co procházel smrkovým lesem.
Po krátké chvíli co vyšel z lesa, už byl na dohled hrad Pirkštejn. „Tak už to bude jen kousek, jsem rád, že většinu z té cesty mám za sebou, v tomto vedru se vydávat na tak velké cesty není zrovna nejlepší nápad.“ Řekl si sám pro sebe a rozeběhl se z kopce dolů směrem k hradu Pirkštejn. Šel tak 30 minut a hrad se mu zdál stále ve stejné vzdálenosti jako předtím. „Sakra, asi jsem to s tím, že to je jen kousek zakřikl, vždyť se k tomu hradu vůbec nepřibližuji zdá se mi, jako kdyby přede mnou utíkal.“ V tom Jindřicha slyšel jeden z obchodníků, který v tu chvíli projížděl kolem něho na voze. „To víte, ten hrad je ještě pěkný kus cesty a tímhle tempem tam budete až večer, nechcete se ke mně připojit? Mám na voze místo, rád vás tam vezmu, mám cestu kolem.“ Pravil obchodník, který vypadal, že na svém voze veze nejspíše nějakou látku. „ Chvála bohu že mi vás sem seslal!“ Řekl Jindřich a už seděl na voze vedle obchodníka. „Vidím, že vezete látku, nepletu se? Vy máte obchod s oděvy?“ Zeptal se ho po nějaké chvíli Jindřich, když jeli po menším mostě přes jednu řeku. „Ano, ano. Máte pravdu pane, mám obchod s oděvy, a ne jen tak ledajaký! Nejlepší obchod s oděvy v širokém okolí, pro tuto látku jsem jel až do samotné Prahy, je to už pár dní co jsem na cestě a tak chápu vaše pocity z tohoto vedra a proto jsem vás vzal s sebou.“ Odpověděl mu obchodník. „Ach tak, až v Praze říkáte? No tak to jste měl pěkný výlet. A kdo se vám mezitím stará o domácnost, když jste takhle na cestách?“ Tázal se ho ještě Jindřich. „No moje žena má obchod na starosti během toho co jsem pryč a…“ Takhle si vyprávěli, než dojeli, až pod hrad Pirkštejn, kde byla Jindřichova cesta u konce.
„Ha! No to musel být teda zážitek, no nic už jsme na místě. Tak vám tedy děkuji za váš odvoz a taky o podělení se s vašimi historkami.“ Řekl vesele Jindřich, když sesedal z vozu. „Nemáš vůbec zač Jindřichu, nezapomeň, že když pojedeš někdy kolem mého obchodu tak se zastav! Pokud nebudu doma já, tak moje žena určitě, ha ha! Měj se!“ Řekl mu obchodník a už odjížděl směrem do dálky. No a Jindřich byl, už konečně na místě. Hrad Pirkštejn! Cesta trvala skoro půl dne, ale už je konečně tady. Již byl čas oběda a Jindřich se vydal skrze bránu do hradu…

1 Like

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

Vzpomínky nebyly veselé. Viděl ošklivé zranění, na krku. Někdo křičel, ale nepamatoval si, co se křičelo. Matka ho táhla za rukáv ze stodoly. Byla bouřku, blesk ozářil scenérii, kdy tam ležela dvě těla. Jedno bez hlavy, druhé ošklivě pořezané. Pamatoval si tu pachuť jídla, co se mu drala na jazyk, na to jak vyzvracel matčinu večeři. Matka plakala a stará bylinkářka s ní seděla na prahu jejich domu. Nikdo se s ním nebavil. Nevěděl, co se stalo. Viděl tu tvář. Že by to byl on? Ten mrtvý? Ne, ta tvář na něj shlížela s přísností ale s laskavostí v očích a byla živá. Kárala ho a soucítila s ním. Napil se. Chladný mok mu pomalu stékal hrdlem. „Lahodné, rozhodně lepší než ten patok, co nalívá Dorota.“ Myšlenky mu zase bloudili k neznámému se známou tváří. Vypadal strhaně. Otočil se na něj. Ošklivá jizva. Meč nebo dýka mu roztrhala tvář na dvě části. Táhla se přes prošedivělé obočí, přes prázdný oční důlek, který svou temnotou přivolával chmurnou náladu až k dolnímu rtu. Druhé, modré oko vypadalo jako bez života. Jindřich zavřel oči, přemýšlel. „Mladý panáčku, nemohl by chudý voják dostat nějakou tu minci?“ Jindřich se vytrhl ze snění, otevřel pomalu oči. Známá tvář nad ním stála, pahýl ruky spočíval na provizorní berli. „A nemohl bych Vám koupit něco teplého k jídlo, zapijeme to džbánem zdejšího piva.“ „Líbíš se mi.“ Posadil se k Jindřichovi a kývnutím pokynul baculaté děvečce, aby mu donesla nové pivo. „Co se Vám stalo, pane?“ „Kdybych já to věděl, malý pane, ta rána, ta mi asi všechno vymazala z té mé děravé paměti. Hlava mi neslouží a jak vidíte, mladý pane, tak ani zdraví není nejlepší. A do toho ti,“ rozhlédl se, jestli někdo poslouchá, strach ve zdravém oku, „a co jsem to chtěl říct. No asi to nebylo nic důležitého, řekl bych.“ „Ptal jsem se, pane, co Vás přivádí k nám.“ „Cesty vojáka jdou tam, kam jde válka. A válka přichází, mladý pane. Věřte mi.“ Jindřich si až teď všiml, že korbel jeho hosta je prázdný. „Smím Vás pozvat ještě na jeden korbel?“ „Děkuji mladý pane, ale čeká mě daleká cesta. I tak, proč ztrácet čas se starým vojákem, máš určitě něco na práci, vidím jak si nervózní.“ „To nevíte, pane,“ pomyslel si v duchu Jindřich. „Já už půjdu, slyšel jsem, že je tu tuze pohostinný kraj a vidím, že se lidé nemýlí.“ „Pane! Počkejte. Neznáme se odněkud?“ „Pochybuji, mladý pane, já jsem pro svou rodinu a přátelé dávno mrtvý.“
„Neměl jsem ho nechávat odejít,“ pomyslel si Jindřich. Už dvě hodiny seděl nad prázdným korbelem a neobjednal si nic dalšího. Věděl, že práce volá, ale pořád ho hryzala myšlenka, kdo to vlastně byl a co se mu stalo. Otec, dej mu pán bůh poklid jeho duši, by mu jistě řekl, kdo to byl. Nemůže nad tím dál přemýšlet, už teď má zpoždění a nehodlal pánům z hradu vykládat pohádky o tom, jak se zdržel s mrzákem a oni museli čekat na jeho služby. Vstal, baculaté děvečce dal dvě drobné mince. Usmála se na něj, krásné oči. Oplatil ji úsměv, a vydal se směrem k hradu. Cestou  potkával nezvyklý počet vojáků. Erby na jejich emblému nepoznával. Postávali v chladivém stínu budov, jejich zbraně, naolejované byly vyskládány ve stojanech. Mluvili českým jazykem, ale mírný přízvuk dával najevo, že nebudou zdejší. Jindřich si jich nevšímal a pokračoval dál k hradu. Odstrčil žebrajícího, který vypadal, že chytl všechen mor, co ho všude je, jak slyšel obchodníka Mullera, a pokračoval dál podél hradeb směrem k hlavní bráně hradu jeho pána. Strážný, jeho kamarád Jan se usmíval. Usmíval se vlastně pořád. Z pití. „No Jidřichu, věřím, že máš pěkný průšvih, řekl bych.“ „Jane, nemám dneska čas. Skutečně. Už tak spěchám a mé zpoždění bude muset být řádně omluveno, jinak víš, jak náš pán trestá.“ Jan, jehož oči se pomalu klížili, škytl, pokýval mu rukou na pozdrav a pustil ho branou dál.
Byl už večer. Jindřich seděl na prahu domu léčitelky Borimíry a díval se na čerstvě okované koně. Dvacet statných hnědáků si spokojeně poklepávalo novými podkovami a poklusávali kolem dokola. Poklidný večer. Ale Jindřich nemohl myslet na nic jiného než na tu tvář. Nejděsivější byla ta temnota očního důlku. Jakoby říkala, že se něco blíží. K tomu ty slova o válce, že to cítí, že se něco blíží. A ani ti vojáci mu nepřidali na klidu. „Chlapče, pojď dovnitř. Neseď tady, ještě se nachladíš a kdo ví, zdali Tě pán k sobě nepovolá.“ „Paní Borimíro, děkuji, setrvám ještě zde, musím ještě něco vyřídit.“ „Dobře chlapče, ale dávej na sebe pozor.“ S rozloučením zavřela za sebou stará léčitelka dveře a zanechala Jindřicha na prahu svého domu. Vstal, ruce ho ještě bolely od kování podkov a záda, kde se mu rýsovaly jelita modřin od pána, když ho nechal s veleváženou návštěvou čekat, mu nepřidala na dobré náladě. Rány si zasloužil, zapomněl se a přišel téměř, když slunce bylo na svém vrcholu putování po obloze. Léčivá mast z konopníku a jitrocele mu zmírnila otok a bolesti, za to byl bylinkářce vděčný, ale věděl, že zítra to bude ještě horší. Vydal se tedy směrem z hradního nádvoří přes obrněnou hlavní bránu směrem k vesnici. Dá si další pivo a zapomene, že se tento den stal.
Někdo mu bouchal na okenice. Byl celý propocený a rány na zádě začaly krvácet, takže jeho slaměná lož, byla celá od krve. „Zpropadeně,“ zaklel, „co chcete v tuto dobu? Musí počkat do rána!“ Nic. Jenom klepání na dveře. „Však já na tebe vezmu palici, jestli nepřestaneš mi na okenici bouchat.“ Nic. Jenom dvě bouchnutí. Jindřich, celý naštvaný a rozespalý na sebe rychle navlékl prostou košili. Okamžitě se přitiskla na krvavé rány a začala řezat a škrábat. Jindřich otevřel dveře a viděl známou tvář, jak leží na prahu jeho stavení. Zmučená tvář, krev, která se mu řinula z rány na pravém rameni, ošklivá modřina pod pravým okem. „Mladý pane, to je Vaše.“ V ruce svíral malý útržek látky a něco stříbrného, co odráželo svit měsíce. „Pane?!“ Byl mrtvý. Jindřich opatrně zavřel zbylé okolo a posadil se vedle mrtvého muže. „Co jsi byl vlastně zač? Kdo ti to udělal?“ Jindřich dál seděl vedle mrtvého muže, dál se díval před sebe. Ruka, která svírala útržek látky a něco stříbrného, zůstávala zavřená. Nikdo nepřicházel, nikdo nic nevyvolával. Strážný opodál s loučí v poklidu procházel spící vesnicí. Nikoho nezajímala mrtvola zmrzačeného a zkrvaveného muže na prahu jeho stavení. Jindřich Jindřich seděl dál a přemýšlel. Přemýšlel, co mu bůh tímto chce sdělit.
1 Like

Tvář, která se mu vryla do paměti jako meč do zad již vysíleného, se smrtí smířeného rytíře. Jan. Syn místního koželuha. Jeho tvář, skryta okolním pohledům pod stínem kapuce jako by tu ani být nechtěla. Jindřich věděl, že tento mladý muž nemá v krčmě co pohledávat od doby, co tu vyvolal potyčku s jedním mužem místní stráže. Trestu se vyhnul útěkem ze spárů stráží. A snad jen díky lítosti místního krčmáře,na oko nevšímajícího si identity muže s kapucí a vyprávějícího historky o místním tulákovi všem, co se zeptají na zahaleného muže, zaujímá místo v rohu krčmy, tam, kde si nikdo nesedá. Tam, kde vždy posedí ten, jenž nechce být rušen, nebo člověk, který nechce být na očích. Jindřich Jana znal z prací na poli, kde se spolu před lety bavili o tom, jak by jednou chtěli okusit slávu nesoucí se s titulem králova rytíře. “Ach ty mladické sny o budoucnu” pomyslel si Jindřich a upil z poháru značnou část zlatavé tekutiny. Přemítal o tom, zda si nemá přisednout k němu, ale nechtěl zbytečně provokovat pár místních opilců a obyvatel, kteří si Jana nijak moc nevšímali. Jak by také ano, v Ratajích se neukázal dobré 2 zimy a když se objevil, byl téměř k nepoznání. Zarostlá tvář, mladický vous zakrýval snad veškerou kůži, kterou nezakryl stín kapuce. Jen ty jeho oči, ty ho prozradily. Díky nim Jindřich poznal, kdo je onen muž.
Slunce venku již pomalu klesalo za obzor, stejně jako hladina v dalším z korbelů, ze kterého Jindřich do sebe s rozvahou naléval místní pivo. Čekal na chvíli, až Jan opustí krčmu. Jeho zvědavost byla silnější než povinnost dostavit se na Pirkštejn. Po chvíli opakování svého rituálu s korbelem rozptýlila Jindřichovu pozornost dívka. Prošla kolem stolu, u kterého Jan seděl a po důkladném rozhlédnutí opatrně podstrčila Janovi něco malého pod ruku. Jakoby maličký měšec, nebo nějaká maličkost zabalená v kousku kůže. Potom ,co si Jan tento tajemný předmět zastrčil za opasek, zanechal na stole útratu a vstal od stolu.
To byla Jindřichova chvíle. Hned jak Jan opustil krčmu, vydal se za ním ze dveří. Jan mířil k bráně, zahalen, kolem zdi krčmy. Jindřich zrychlil krok tak, aby došel vedle Jana. “Ahoj starý příteli, nebo snad vznešený rytíři?” snažil se Jindřich vyvolat pocit bezpečí. “Jindřichu! Kamaráde! Léta jsem tě neviděl. Vypadáš dobře, skoro jako panoš.” Po krátkém rozhovoru, když se jejich kroky blížili bráně, zeptal se směle Jindřich: " Jane, stále žiješ v rodné vísce? Slyšel jsem o tom, co se stalo v krčmě, prý si vyvolal šarvátku se strážným." “To ale není pravda!” ohradil se Jan. “Započal ji on! Já jen bránil čest svého rodu. Náš rodový prsten, ten zapříčinil to, že jsem málem skončil v žaláři.” "Pověz mi více, Janku"Janek tedy začal: “Jen jsem popíjel pivo a odpočíval po práci na polích, když v tom do krčmy vpadli dva strážní. Oba nejspíše řádně opilí, jak zákon káže. Protože jsem byl v krčmě jen já, krčmář a jeho dcera,” “Počkej,” přerušil ho Jindřich. “ta, co v krčmě prošla kolem tvého stolu, než si ji opustil?” “Ano, to je ona, Milada. Ta byla však v kuchyni, a proto ji stráže neviděli. Nejspíše se chtěli s někým poprat, protože hned potom, co si poručili pivo obestoupili můj stůl, a jeden z nich, ten, co mě pak udal jako viníka, mi rukou odhodil korbel ze stolu takovou silou, že se rozbil o vchodové dveře. Zrovna v ten den jsem chtěl požádat Miladu o ruku a měl jsem v rukách náš rodový prsten. Strážný si ho všiml a vyrval mi ho z dlaní. Prý že si ho nechá jako daň za to, že mě neprobodne mečem jako raněného srnce. A to jen proto, že jsem prý seděl na jejich lavici! Nemohl jsem jen přihlížet, tak jsem popadl misku od polévky a rozbil mu ji o hlavu. Pak si už jen pamatuji, jak mě na ulici zvedají za ruce a mluví o žaláři za napadení strážného. A můj prsten měl nasazený ten neznaboh! Já se však vytrhl z jejich sevření a utíkal co to jde pryč z Ratají. Dlouho jsem pak do něj ze strachu o vlastní krk nevkročil. Chudák moje Miládka, ten večer jsme měli jít na rameno Sázavy a tam jsem jí chtěl vyznat lásku…” zasnil se Jan a pohleděl směrem na hradní věž. “Chápu tvé konání bratře” utěšil ho Jindřich. “Však není cti v člověku, který tě o prsten připravil.” “No,” vydal ze sebe Jan, “když já ten prsten již mám zpět. Každým druhým dnem jsem chodíval do krčmy, zakrývajíc tvář, abych vyčkal své pomsty. Nejdříve jsem s horkou myslí počínal si neopatrně, a málem jsem se prozradil, když jsem se pokusil strážného bodnout dýkou do zad, když zrovna jeho společníci tančili s dívkami z okolí. On se však,sic značně na mol, probral ze své dřímoty a já přišel o šanci. Řekl jsem si tedy, že mu prsten odcizím nějak potajmu. Jednoho večera, když Miládka měla na starost obsluhu hostí, všimla si, že strážný zase přebral a podřimuje na stole, ruku nataženou před sebe. Předstírala, že sbírá nádobí ze stolu, avšak šikovně moje zlatá holka druhou rukou stáhla tomu hrubiánovi prsten přímo z prstu. Od té doby toho strážného neviděla a dnes mi prsten v krčmě chtěla předati. Chceš se pokochat naší rodovou pýchou Jindřichu?” “Ano, zajisté bratře” odpověděl Jindřich a už se mu před očima odkrývala krása zlatého prstenu, práce zručného řemeslníka, osazený zeleným kamenem, ve kterém jako by se světlo pochodní měnilo v božskou krásu, na kterou by mohl hledět až do skonání. " TADY JSI! PODŘÍZNU TĚ JAKO KOHOUTA! " ozvalo se najednou za jejich zády. “Vrať mi můj prsten ty zloději! Všechno vím, jeden můj přítel viděl jak mi ho ta tvá cuchta sundává! Však také dostane, co zaslouží! Ale první si na řadě ty! Už léta čekám na tento čas, zabiju tě jako podsvinče!” křičel onen strážný, zbraň připravenu k boji, kráčejíc směrem k Janovi. Jindřich si musel zvolit, zda pomoci Janovi ukončit jeho svízel a bránit čest jeho rodiny před strážným, či předhodit Jana, svého přítele, tomu to běsnícímu zvířeti, které chtělo Jana připravit o hlavu a to jen proto, aby ho za útok na strážného nečekal ten samý trest, jaký měl být nyní udělen Janovi. Strážný už byl jen co by kamenem dohodil od obou přátel. Jindřich se rozhodl… (zde příběh ukončím, jelikož Jindřich si musí vybrat, co udělá… to závisí na Vás, hráčích… poté klidně napíšu, jak to bylo dál :smiley: )

1 Like

Letní slunce rozehnalo
mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále
připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně
vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají.
Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první
kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z
Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je
příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně
naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář,
která by tu neměla být. Tvář, která ho i po letech stále
pronásleduje ve snech.

Před několika lety se Jindřich
pozdě v noci vracel z vesnické krčmy, značně posílen značnou
řádkou korbelů piva, spolu se svým přítelem, Janem.

S
Janem se seznámil, když se jako mladý muž dostal do učení. Hned
bylo jasné, že si budou rozumět, když je jejich mistr nachytal,
kterak místo vykonávání uložené práce oba chytají lelky.
Přáteli zůstali i poté, co opustili učení a začali provozovat
právě naučené řemeslo. Jindřich se stal kovářem po otci.
Práce v kovárně šla oběma pěkně od ruky, takže nikoho
nepřekvapilo, že jim každému brzo cinkalo v měšci pár pěkných
zlaťáků. A díky tomu se brzo stali v okolí slavnými. Někteří
lidé si šeptali, jak krásnou dýku dokáží mladí kováři
vyrobit, jiným na mysli zůstal obsah jejich měšce.

Když se
Jindřich s Janem vraceli té noci z krčmy, alkohol jim bouřlivě
koloval v žilách, čímž je nutil ke zpěvu a dalším opileckým
radovánkám. Když dozpívali, již potřetí, píseň o opilém
páteru Kleofáši, oběma vykanul na mysli nápad, že si cestu domů
zkrátí lesem. Lidé raději chodívali po pěšině kolem, která
byla sice delší, ale zato bezpečnější. Opilecká mysl ale na
nebezpečí nedbá, takže se Jindřich s Janem moc nerozmýšleli a
vykročili do lesa.

Po několika minutách plašení zvěře a
spícího ptactva, zničehonic zvířecí láteření kolem nich
utichlo. S Janem to ani nehnulo, nejspíše proto, že vypil mnohem
více piva, avšak Jindřich, sbíraje zbytky svého střízlivého
uvažování se zarazil. Jemně nastavil před Jana ruku a oba muži
se zastavili. Najednou už nebyl jejich výlet nočním lesem tak
radostný, jako před lety. Jakoby oba okamžitě vystřízlivěli,
zmocnil se jich neklid. Jindřich byl statný muž a Jan se skvěle
oháněl sekerou, ale u sebe měli jen dýmky a své měšce.

“Nezdá se mi jako dobrý nápad, abychom zůstali stát
uprostřed pěšiny, Jindro.” řekl po chvíli Jan. Jindřich na
něj pohlédl a v jeho očích zahlédl, kromě probleskujících
paprsků měsíce i vzrůstající strach.

“Teď už
stejně nemá cenu se vracet.” odpověděl po chvíli. "Musíme
už být za půlkou, prostě zrychlíme a za chvíli jsme dom…"
Jindřich nestačil dokončit větu, jelikož se několik metrů
vedle pěšiny ozvalo zapraskání větve. Oba muži se na sebe
podívali a beze slova se rozběhli po pěšině dál.
Lesem zazněl hrozivý,
dunivý výkřik “Stůjte oba dva, nebo Vás zastřelíme!”.
Jindřich s Janem prudce zabrzdili, avšak Jan, stále ještě dosti
opilý, nedokázal rychlost vyrovnat a upadl na pěšinu. Jindřich
ho chtěl zvednout, když se hlas ozval znovu. “Nech ho ležet!
Odstup si od něj!”. Ani jeden z mužů nikoho ve tmě neviděl,
pouze slyšeli hlas, který křičel směrem k nim, a náhlý dupot
těžkých bot všude kolem sebe. Banditi, napadlo Jindřicha, to
jsem si mohl myslet, že se tady schovávali. Po těch určitě
pátr… Jeho další uvažování přerušil náraz něčeho tvrdého
do týla. Jindřichovi se před očima vyrojily tisíce hvězd. Upadl
na kolena a chytil se za zátylek, na prstech ucítil horkou krev.
Přes bolest hlavy, pohlédl vpravo na svého druha, který se již
stačil vyhrabat alespoň na kolena. Oba nyní bok po boku čelili
přicházejícím mužům. Uprostřed skupiny snad deseti banditů
kráčel vysoký muž v černém plášti s černým vousem a dýkou
v ruce. Přistoupil k nim, chvíli na ně hleděl a poté Jana
skopnul na záda, Jindřich se chystal rychle vstát, ale dýka,
zničehonic mu mířící přímo mezi oči jej opět donutila
klesnout na kolena.

“Ale copak? Koho tu máme?” ozval
se muž před ním právě tím hlasem, který před chvíli slyšeli.
Skupina banditů se rozesmála a Jindřich již začal vnímat jejich
obrysy. Kromě muže, který byl tedy zřejmě jejich vůdcem, ho
obklopovalo několik dalších postav s výraznými stíny mečů,
další tři bandité třímali v rukou lesknoucí se čepele dýk, a
ze strany na stezku vstoupili dva muži s nabitými kušemi v rukou.

“Nemám rád, když s někým mluvím, a on se mi nedívá do
očí!” zahřměl náhle muž. Chytil rukou v pevné, kožené
rukavici Jindřicha za bradu a trhl jí, takže si nyní hleděli
přímo do očí.

“Pánové propili zlaťáky? Nebo ti
snad nějaké zbyly?” pronesl muž a pokynem hlavy přivolal dva
muže s dýkami, kteří začali Jindřichovi i Janovi prohledávat
kapsy. Muž je oba sledoval s potulným úsměvem na rtech.

“Hej, něco jsem našel!” vykřikl nadšením jeden z mužů,
který nahmatal těžký měšec u Janovo opasku.

“Dej ty
pracky pryč, špíno!” vykřil Jan, prudce se postavil a vší
silou udeřil muže zátylkem hlavy. Muž se chytil za nos a začal
křičet. Další dva Jana chytili a zraněný muž jej silně udeřil
přímo do obličeje. Jindřich vyskočil, ale v tu chvíli ucítil
další ránu do zátylku a poslední co spatřil, než ztratil
vědomí, byl jeho přítel, který se zkrvaveným nosem ležel vedle
něj. Pak les zmizel.
Jindřich se probudil.
Bolela ho hlava, ale to mu alespoň dávalo jistotu, že je stále
naživu. Stále držel oči pevně zavřené, ale podle zpěvu ptáků
kolem sebe poznal, že už musí být ráno. Chvíli mu trvalo, než
si vybavil, co se v noci stalo, ale když se rozpomněl, pruce oči
otevřel. Zprvu jej oslepilo ostré slunce, ale po chvíli se
rozhlédl kolem sebe. Ležel v křoví, zmatený, nahý a sám. Jan
nikde nebyl! Jindřich se ještě několikrát rozhlédl, ale svého
přítele nikde kolem nespatřil. Sáhl si na hlavu a ve vlasech
ucítil zaschlou krev. Svůj měšec samozřejmě neměl, takže
pochopil, o co se bandité snažili, ale proč jej nechali naživu?
Poznali ho snad? Věděli, že jeho otec, ač jen kovář, je ve
vesnici velmi vážený? Ale to by ho přece unesli a chtěli po
obyvatelích vesnice zlato. Proč ho nechali jen ležet u cesty? A
kde je Jan?

Otázky vířily Jindřichovi hlavou, ale nebyl už
čas přemýšlet. Zachytil se kůry stromu a vytáhl se na nohy.
Hlava ho stále bolela a na nohou se sotva udržel, ale neupadl.
Vyšel do lesa a po chvíli hledání nalezl stezku. Vrátil se do
vesnice, ale kromě prvotního studu, když vkročil na náměstí
úplně nahý, nenalezl ve vesnici nic. Žádnou odpověď. Jana už
nikdy neviděl. Až do…

Až do toho dne, kdy jej spatřil v
ratejské krčmě.
“Jane!” zvolal
Jindřich a vyskočil prudce na nohy. Jeho přítel se otočil a
rozzářily se mu oči. Vyběhli proti sobě a prudce se objali.

“Jindro! Tak rád tě zase vidím, kamaráde!” pronesl
šťastným hlasem Jan. Jeho kolena se viditelně třásla, ale jeho
hlas byl pevný.

“Taky tě rád vidím, ale nerozumím
tomu, kde ses tu vzal.” odpověděl Jindřich a zamířil zpět
ke stolu, kde se společně usadili. “Myslel jsem, že…”

“Že mě zabili?” skočil mu do řeči Jan. “Nezabili,
ale vzali mě s sebou do nějakého úkrytu. Nevím proč. Vzbudil
jsem se svázaný v nějaké jeskyni a kolem mě bylo pár těch
banditů. Když si všimli, že jsem vzhůru, smáli se a zavolali
toho jejich velitele. Po chvíli se skutečně objevil a já cítil
jen hroznou nenávist, která mi narůstala v hrudi. Myslel jsem
totiž, že zabili tebe. Zeptal jsem se ho, co chtějí a proč jsem
svázaný. A pak mi to došlo.” odmlčel se Jan a napil se z
korbele studeného piva. Jindřich čekal, až jeho přítel polkne
studený nápoj a bude pokračovat. Jan dopil, utřel si ústa a
vyprávěl dál. "Ten chlápek se na mě zazubil, že slyšeli,
že jsem slavný kovář a zlato, které jsme měli u sebe to prý
jen dokazuje. Prý je můj otec hodně vážený a za svého synka
rád vysolí hromadu zlata, nebo mu ho prý pošlou po kouskách."
dořekl a opět se napil. Jindřich byl zmatený.

“Ale
tvůj otec přece nebyl slavný kovář, pracoval přece na pile, jak
se…” Jan mu opět skočil do řeči. "Přesně tohle mi
běželo hlavou, ale po chvíli mi došlo, že si mě spletli s
tebou. Přece jen, oblečení jsme měli stejné, mimochodem to tvoje
leželo vedle mě, celé od krve, a peněz jsme také měli dostatek.
Když jsem se zeptal na tebe, ten chlap mi odpověděl, že tě
nechali žít, abys ve vesnici rozhlásil, že mě unesli a “můj"
otec aby po mně pátral a pak jim zaplatil.”

“Když
jsem se do vesnice vrátil” pronesl Jindřich “Šel jsem to
ohlásit biřicům, ale ti mě odbyli, že už stejně budeš asi
mrtvý. Nedali se přemluvit. Měl jsem té vesnice už po krk.
Několikrát jsem se se sekerou vydal do lesa tě hledat, ale marně.
Tak jsem z vesnice odešel.”
“Ani bys mě nenašel,
kamaráde.” pokračoval opět Jan “Ti grázlové mě
odnesli pěkně daleko, museli jsme tam jet vozem, pochybuji, že by
mě celou cestu táhli. Když jednou spali, podařilo se mi o ostrý
kámen rozříznout pouta. Vyplížil jsem se z jeskyně a utekl do
tmy. Pár hodin jsem bloudil lesem, když jsem narazil na řeku, ale
jinou, než máme tady v okolí. Za nějakou dobu jsem našel
vesnici, no a teď jsem tady.”

Oba muži na sebe pohlédli
a na tváři se jim rozhostil úsměv. Úsměv, který značil nejen
štěstí nad tím, že oba přežili a opět se shledali, ale také
úmysl, že se vrátí do své vesnice a po banditech začnou pátrat.
Načež si přiťukli korbely.

1 Like

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… i po několika měsících dokázala Jindřichovu tvář proměnit v šklebící se grimasu. Oko mu začalo tikat a zdejší vyhlášené pivo se v ústech proměnilo v hořkou břečku, která si nezaslouží nic jiného, než vyplivnout na podlahu. Nicméně udělat něco takového kvůli takovému volovi by byl v Božích očích větším hříchem, než obžerství samotné. Neměl nejmenší pochyby o tom, že kdyby blbost kvetla, tak Olbram už má pupeny. Sklopil svůj pohled k zemi a modlil se, aby si jej nevšimnul. Jenže to by měl pro jeden den asi víc štěstí, než si zaslouží.
„Hej, ty ksichte!“ Jindřich sebou prudce škubl. Taktika mrtvého brouka neuspěla. S povzdechem pozvedl hlavu a sledoval, jak se k němu valí obrovské tělo kupce překvapivou rychlostí. Zatraceně, kdo by to byl do něj řekl?

„Taky tě rád vidím, Olbrame, už je to nějakej ten pátek, co jsme se neviděli. Jdeš si se mnou posedět, popít a zavzpomínat na starý dobrý časy?“ Jindřich se pokusil přátelsky usmát, nicméně taktika úsměvu a mávání mu nešla zas tak dobře, jako mrtvý brouk. Olbram se posadil ke stolu. Nepřátelsky si Jindřicha přeměřoval pohledem svých prasečích oček. Jindřich však nahnáno neměl, kupcovi strážní jej dnes nedoprovázeli a při nejhorším, kdyby se objevili, byl rychlý útěk a vytracení se z dohledu jeho předností. Ostatně jako všech, kteří se zabývali zlodějským řemeslem.

„Nemysli si, že jsem ti odpustil to, že jsi mi znásilnil ženu, pancharte.“
„Znásilnil? Já si to pamatuju trošku jinak. Sama mě zatáhla do postele a podle toho, co mi řekla, když jsem odcházel, tak měla ještě lepší zážitek, než já.“ Jindřich nevzrušeně pokynul hostinskému, aby přinesl v nejbližší době další dvě piva.
„Olbrame, to jsi tak rudej z toho, jak ses ke mně zběsile pachtil, nebo tě něco žere? Klid chlape, nejsi nejmladší. Dej si se mnou pivo a trochu se schlaď, jinak vypustíš duši.“ Hostinský před oba muže postavil korbely piva, Olbram se zakabonil ještě o něco víc, ale nakonec jej vzal do své mohutné ruky a zplna hrdla se napil. Otřel si pěnu ze svého šedivého vousu.
„Moc vtipný, Jindřichu. Máš štěstí, že tady se mnou nejsou chlapci, trošku by si dnes s tebou zablbli, protože jsi mi za tu nevěru ještě nepřestal ležet v žaludku. Měl jsi udělat svou práci a vypadnout, ale na to jsi až moc velkej parchant. Udělal jsi, co jsi udělat měl, zaplatil jsem ti a ty ses ještě k tomu blbě ksichtil-“
Jindřich si překřížil ruce na prsou a skočil kupci do řeči. „Promiň, že jsem se blbě ksichtil, ten den jsem sežral něco špatnýho, do toho na mě asi přichází krize středního věku a deprese, protože se neživím zrovna třikrát poctivě, ale jinak bych skákal nadšením. Protože to přesně lidé dělají, když jim zaplatíš ani ne polovinu toho, na čem jste se dohodli. A oni pro tebe ještě riskujou kejhák!“
„Říkal jsem ti, že ten měsíc se zrovna s obchodem moc nedařilo a ty jsi byl prostě výdaj navíc, se kterým se nepočítalo. Doplatil bych ti to, později. Kvůli tomu jsi mi nemusel lozit po ženě.“ Jindřich si povzdechl a protočil oči v sloup. Představoval si, že si dnes u piva odpočine a ne, že se bude dohadovat se starým zadumaným páprdou.
„Olbrame, zkus si sem tam pročistit uši, není to špatná věc. Už jsem se dnes jednou zmínil, že tvou ženu jsem neznásilnil!“
„Tak proč ti teda sakra vlezla do postele?“

„Ach jo, ty jsi po narození musel spadnout na hlavičku. Mě nejde do hlavy, jak někdo tak blbej může být tak úspěšným kupcem. Zkus se zamyslet. Nejsi nejmladší, ale tvá žena oproti tobě je naprosto nejmladší. Tobě se už nechce, kolena tě bolí, na romantiku tě moc neužije, protože když si zapálíte svíčky, tak tvá pleš jí hází prasátka do očí a ona pak chuderka nic nevidí, tak holt hledala trochu toho povyražení. Navíc, nemyslíš, že jsem byl pro ni v tu chvíli hrdina z pohádek, když jsem vysvobodil tvého švagra, jejího bratra, z vězení a oba víme, že nebýt mě, tak by se už dávno smažil v pekle, protože by ho pověsili za tu vraždu.“

Olbram se odmlčel, jeho tvář zase začala nabývat přirozených odstínů a rudá se postupně vytrácela. „Taky budeš jednou starej…“ Jindřich se pousmál a podal starému Olbramovi ruku na znamení přátelství. Kupec na malý moment zaváhal, ale nakonec si s mladým lapkou potřásl. „Měli bychom si na ten náš smír připít něčím ostřejším.“ Kupec poručil hostinskému, aby přinesl na stůl několik klobás s čerstvým chlebem a lahev pálenky. Čas začínal rázem utíkat rychleji a Jindřich byl navíc rád, že dostane po celém dni do žaludku i něco jiného než pivo.

„Čoveče, Jindro, já ti povim… Já bych na tu romantiku i byl, jenže s náma chlapama je to jako se dřevem.“
„Se dřevem povídáš?“ Oběma se už solidně motal jazyk, Jindřichovi se pomalu klížili oči a měl pocit, že každou chvíli bude nucen ukončit sezení.
„Jasně! Každej klacek začne jednou trouchnivět a pak už není dobrej ani na rozdělání ohně. Nebo teda v případě chlapů na rozohnění ženských.“
Jindřich se uchechtl a kopl do sebe dalšího panáka, pálenka mu zachutnala víc, než by měla. Zahleděl se svým zlatavým pohledem směrem k lahvi a k jeho zármutku zjistil, že je prázdná. Zklamaně položil hlavu na stůl. Přemáhal v sobě únavu, protože se nechtěl ráno probudit na ulici, vyhozený z lokálu kvůli tomu, že to trošičku přehnal… Avšak tento úkol už byl nad jeho síly.

Probudil ho podivný chlad. Záda ho pořádně bolela, čemuž se nedivil ani v nejmenším, když nocoval na zemi. Bolest hlavy byla ale ještě horší. Otevřel oči a začal pomrkávat, aby zaostřil. K jeho údivu zjistil, že není venku, ale uvnitř. Obklopen třemi kamenitými zdmi, malým okýnkem a… mříží. „Do prdele, už zase…“
„Nazdar Jindřichu, koukám, že už jsi vzhůru, dlouho jsme se neviděli, co?“ Jindřich koukl skrz mříže, na židli tam seděl Jošt, zdejší žalářník, a znuděně pohupoval nohama.
„Buď zdráv, kamaráde! Tak co mi přišili tentokrát?“
„Teď si asi posedíš pořádně dlouho, ne-li hůř. Prej jsi pomohl utýct z vězení nějakýmu vrahounovi z Pirkštejna.“ Jindřich se zakabonil a nepřekvapeně si povzdechnul.
„Já jsem čekal, že to Olbram nenechá jen tak, ale co… stejně ti zase uteču.“

1 Like

… tvár ktorá Imrichovi pripomínala jeho najhoršie spomienky. Bola to tvár muža ktorý tam bol keď Imrichovu rodnú dedinu napadli a vypálili nájazdníci . Mal presne taký výraz ako keď tam sedel na koni s šabľou v ruke. To bolo to jediné čo si pamätal. Imricha to nesmierne zarazilo, ostal v šoku. Sedel tam v krčme pri svojom pive a rozmýšľal. “Kto je to? Čo tu robí?Rozhodol sa len tak zájsť do krčmy alebo sa na niečo chystá?”. Sem tam sa na toho neznámeho muža pozrel. Vlasy mal tmavo hnedé a dlhé až po ramená, jeho hustá čierna brada vynikala z davu a pod jeho hnedými očami bola jasne svietiaca ,od krvi červená jazva ktorá ako keby na jeho svetlej pleti svietila. V tom sa Imrich pozrel na horizont a všimol si že slnko už čoskoro zapadne a tak sa rozhodol že už radšej pôjde na hrad Pirkštejn. Zdvihol sa, zaplatil a keď už sa chystal nasadnúť na koňa kútikom oka videl že sa ten záhadný muž tiež zdvihol a pomalou chôdzou išiel smerom kde bol Imrich. Imrich rýchlo ako len mohol nasadol na koňa a okamžite sa vydal do hradu. “Nech ten tatár chystá čokoľvek v hrade budem v bezpečí” .No keď sa cez rameno pozrel za seba aby zistil či ho ten muž prenasleduje, prišiel šok. Neprenasledoval ho iba on ale rovno dvaja muži. Najhoršie na tom bolo že obidvaja boli na koňoch a v rukách držali šable. Počas nečakane adrenalinovej a nebezpečnej cesty do hradu počul iba krik okoloidúcich a stráže očividne spanikárili , niektorý sa rozbehli za jazdcami ale ich kone boli príliš rýchle. Po chvíľke Imrich počul okolo seba svišťať šípi , ale neboli to iba stráže kto strieľal.Imrich sa znova otočil a uvidel že jazdci držia luky ktorých si predtým nevšimol. Keď po chvíľke jazdy sa už blížili k hradu oproti Imrichovi sa vydal tretí jazdec . Imrich okamžite stočil koňa a mieril na bočnú bránu ktorá sa pomaličky zatvárala. Na hradbách boli stráže ktoré strieľali po jazdcoch ale ich šípy neboli dosť rýchle. V tom Imrich v ramene pocítil strašnú , pálivú bolesť. Stráže netrafili jazdcov za ním ale Imricha, ktorý už takmer v bezvedomý a bez nádeje na útek zamieril do lesa pred ním. Hneď čo vstúpil do chladného lesa ,už sotva pri vedomý, plný strachu a beznádeje, prišla mu na um myšlienka:" Je toto koniec? Vždy som sa tak ponáhľal a nikdy som nevnímal aká krásna príroda môže byť". A začal ignorovať dupot kopýt a započúval sa do šuchotu lístia a spevu vtákov keď zrazu…

Okolo neho bleskovou rýchlosťou preleteli dva šípy a Imrich už iba počul výkriky bolesti a následné dve silné rany ako keby spadlo vrece zemiakov z dvojmetrovej výšky. Imrich sa z poslednej sily otočil a videl ako dve kone bez jazdcov spomaľujú a tretí jazdec okamžite zmenil smer a vydal sa von z lesa. Imrich už iba ležal na chrbte koňa a pomaly zatvárajúcimi sa očami sledoval ako k nemu beží muž s lukom v kapucni.

Imrich pomaly otvoril oči. Ležal na akejsi slamenej posteli a pozeral sa na drevený strop.Už necítil tú pálivu bolesť, pozrel sa na rameno a videl že ho má obviazané. Až teraz si uvedomil že na sebe nemá tričko a je bez svojho mešca. Nepočul nič iné iba šum lístia a spev vtákov. Obzeral sa po miestnosti a veľmi ho upokojilo keď na druhej strane miestnosti uvidel svoj mešec aj svoje oblečenie. Tiež uvidel regál s rôznymi bylinkami a nádobami. Zrazu počul ako dupot kopýt ktoré sa veľmi rýchlo približovali . Po chvíli bolo počuť že sú to dve kone. Pri dome jazdci z koní zosadli a Imrich už jasne počuť dve mužské hlasy. "Myslíš že sa už zobudil?"Ozval sa jeden prenikavý a hrubý hlas. “Určite sa už zobudil.” Odpovedal druhý oveľa hrubší a očividne starší. “Čo vsadíš na to že ešte spí?” “Nič nevsadím , minule si ma okradol.” “Ale prosím ťa , ja ? Taká dobrá duša?” “Už len ty.” V tom sa otvorili dvere a keďže Imrich nevedel čo má čakať zatvoril oči a tváril sa že spí. Chvíľu počul kroky keď zrazu obidvaja muži zastavili. Imrich pomaličky začal otvárať oči keď zrazu počul výkrik. “HA Vedel som že sa už zobudil!” Imrich otvoril oči úplne a uvidel dvoch mužov , jeden starší s sivími vlasmi , a bielymi fúzami a jeden mladší s krátkymi hnedými vlasmi bez fúzov avšak s čerstvou jazvou ktorá mu začínala na pravom líci ,prechádzala cez ústa a končila až na brade. “Čo taký vystrašený výraz? Tu sa nemáš čoho báť braček, moje meno je Miro a tento starček je Jozef.” “Nenaliehaj tak na ňho.” “Ja nenalieham, ja nás predstavujem.” “Nevšímaj si ho ,každého volá braček a rád nalieha , však Mirečku?” Povedal Vlado.

Zmätený Imrich sa opýtal:“Čo ste zač?” , na to chcel odpovedať Vlado ale Miro mu skočil do reči “Sme hľadaný za niečo čo sme neurobili a tak sa shovávame v lese. Lepšie povedané nás tu schováva jedna babička ktorá tu ale nie je , to ona ťa dala do poriadku.” “To nevieš udržať taj…” “Takže tu žijeme, lovíme zbierame byliny a keď je možnosť snažíme sa si niečo privyrobiť.To čo nalovíme chodí ta baba predať do mesta a až budeme mať dosť zoženieme najlacnejšie kone a presunieme sa ďalej.” Povedal Miro a Vlado potom dodal: “Avšak keďže si nám tu priviedol tatárov , kone máme zdarma takže sa už chystáme na odchod. Ty môžes odísť kedy chceš, nevyháňame ťa ale bolo by lepšie ak by sme odišli čo najskôr. počul som že neďaleko je vojenský tábor takže s tatármi už nebude problém.

Pár dní po tom, pri lúčení sa ešte Imrich rozhodol že im niečo za záchranu života daruje a aj napriek tomu že nič nechceli daroval im pár grošov a každý sa vydal svojou cestou"Je úžastne aká napínavá sa môže stať prechádzka do hradu" Povedal si Imrich a vydal sa do Pirkštajnu s vedomím že sa s tatármi ešte stretne.

1 Like

… která mu přinesla tolik trápení a která přinesla tolik bezesných nocí.
Jindřich se podíval zpět na své pivo, ale chuť se napít je ta tam. Nasucho polkne, promne si oči, zda se mu to vše jen nezdá. Nezdá, ta tvář tam stále je a směje se na své okolí. Jindřich beze seslova vstane s cílem odejít z taverny. Doufá, že ta tvář kterou viděl, si jej nevšimla, že jej nechá vklidu odejít. Dostal se ke dveřím, už stojí na prahu.

“Kam si myslíš, že jdeš.” řekl hlas za jeho zády. Ticho, které nastalo v hospodě jasně dokázalo, že ta tvář patřila skutečně člověku, kterého si Jindřich pamatoval. Tvář zamazaná od kouře a zamračená od práce. Jindřich chvíli váhal, zda se otočit a opět vidět v jeho očích tu zlobu, kterou viděl před lety.

Silná ruka silně udeřila do dřevěného stolu. Pomalu, skrývajíc svůj strach, se Jindřich otočil. Od zadního stolu na něj, zpod havraních vlasů, hledí oči černé jako uhel, Masivní plnovous skrývá ústa a vyceněné zuby. Svaly zatnuté, žíly napjaté. Jestli bouchne do stolu ještě jednou, bude zle. Jindřich se vrátil zpět do krčmy a bezeslova zamíří až k jeho stolu.

“Jděte ven.” pronese muž do ticha. Osazenstvo krčmy, pár pobudů, každý z nich, bez jediné námitky, se zvedlo od nedopitého piva, nedojedeného krajíce chleba a opustilo krčmu. Černé oči stále upírají pohled na Jindřicha, který začíná pod svoji maskou propadat panice. Posadil se vedle toho muže a čeká. Čeká na jeho slova. Čeká, protože promluvit ve špatnou chvíli by mohlo znamenat jeho smrt. V krbu zapraská dřevo, a pak je slyšet už jen dech obou mužů. Muž se pomalu narovná, povolí svaly a položí obě ruce na stůl tak pomalu, aby dal najevo svůj znovunalezený klid. Klidně i dýchá. Oči, ty oči, jsou ale stále upřeny na Jindřicha.

“Místo klidu, najdu tady tebe, Jindřichu.” naruší ticho muž. Jindřich se přerušovaně nadýchne v očekávání dalšího bouchnutí do stolu. Ale to nepřichází. Namísto toho se v Jindřichovo hlavě točí kolotoč vpomínek na Annu, její hlasitý smích a kouzelné oči. Na jeho strach a marnou odvahu. Na hlasitý štěkot hlídacího psa a marnou obranu před útoky pěstí. Na její pláč a jeho modřiny. Na ten strom kde se naposledy milovali. Na provaz, který nikdo neodřízl. Na otcův slib a milencův útěk.

“Cestoval jsem přes mnohé kraje a svoji pomstu hledal. Našel jsem mnohé, kteří mi ji chtěli vymluvit, ale i ty, kteří mi slíbili pomoc při jejím naplnění. Pak jsem se smířil s tím, že svět je větší než dvacet vesnic a usadil se tady. Nenapadlo mě, že ta možnost, pomstít se, přijde sama za mnou. A teď jsi tady, Jindřichu, a já už nebudu bušit svým kovářským kladivem do kovadliny.” pohladil si věrný nástroj zavěšený u pasu. “Ne. Já do ní bušit budu bušit s tvojí hlavou.” A černé oči se zablesky.

Jindřich na sucho polkl a podíval se stranou. Neměl proti kováři žádnou šanci, jen věděl, že má stejnou zlobu i na sebe. Že si nevšiml provazu, který měla toho dne s sebou, že ji nedoprovodil domu, aby měl jistotu. Že ji ztratil. Byla to jeho chyba a nikdy se s ní nesmířil. Byl připraven zemřít, teď a tady. Možná ji pak, ve smrti, opět uvidí a budou opět spolu? Přikývl.

Dveře do krčmy se rázem rozletěly jakoby do nich udeřil hrom. Dva strážní s halapartnami v rukou. Podívali se na jediné dva hosty taverny - Jindřicha a Annina otce, teď místního kováře. Jeden ze strážních ukázal na Jindřicha:”Ty jsi tu novej! tvé jméno?” ukázal na něj prstem. “Jmenuju se Jindřich, p-pane.” vykoktal ze sebe vzrušeně.
“Pán na hradě tě volá a ty zde liješ do palice?! Jdeme!” S těmi slovy chytl Jindřicha za rameno a začal jej táhnout ke dveřím.

“Ten je můj!” zařval muž, postavil se a jeho svaly se opět napnuly, zuby zaskřípaly. Strážný se zastavil, pustil Jindřicha na zem a překvapeně se otočil na kováře, který ale už napřahoval své kladivo. Jindřich, napůl stažený k zemi, nestihl ani hlesnout. Kladivo narazilo do obličeje a ten se pod úderem rozmáčkl jako shnilé rajče. Bezvládné tělo strážého se sesunulo k zemi. Druhý strážný si rychle pohodil halapartnu do rukou, aby zaútočil na černovlasého muže. Vyskočil na stůl a rychle bodl svojí halapartnou. Kovář odrazil úder jen částečně a ostří zbraně se lehce zarylo do masa v levém rameni. Kovář vykřikl bolestí.

Strážný pokračoval v útoku a zapřel se o zbraň. Kovářovo řev zesílil, ale nezlomilo ho to. Pustil kladivo, popadl vojákovo zbraň oběma rukama a škubl. Strážný letěl na druhou stranu místnosti. Dopadl sice na obě nohy, ale kovář toho využil, aby se rozeběhl jeho směrem. Vstříc svému nepříteli, nastavil mu své zdravé rameno a smetl ho na zem. Ve vzduchu zaznělo křupnutí a stržný se začal motat. Přímá rána do hlavy. Kovář si vytáhl halapartnu z ramene a došel si pro své kladivo. Strážný se sotva stačil vzpamatovat ze srážky, když mu na levý spánek přistála rána kladiva. Kousky lebky se rozprskly o zeď, na zem se vykutálelo pár zubů. Druhý strážný se sesunul k zemi jako pytel brambor.

Kovář si těžce oddechl, prohlédl si rameno, ze kterého se řinula krev. Byl raněný, ale zdaleka ne mrtvý. Podíval se směrem, kde měl být Jindřich, protože svou pomstu si ještě nevybral, ale po Jindřichovi nebylo ani památky. Dvě mrtvé těla tiše ležela a dveře dokořán otevřené Kovář si odplivl a rázně vyrazil ven. Zastavil se ve dveřích a očima hledal utíkajícího Jindřicha. A pak udělal svůj poslední krok v životě.

Ze střechy na něj zaútočil Jindřich s halapartnou prvního strážného. Nevěděl co pořádně dělá, byl strachy bez sebe. Ale to, co se za svůj krátký život naučil bylo, že se nesmí nechat zabít. Tím spíš ne mužem, který roky týral svoji rodinu. Když utýral svou ženu, začal týrat svoji dceru. Byl to možná zatraceně dobrý kovář, ale byl mizerný manžel a otec. To kvůli němu se Anna v tom lese oběsila. Věděla, že by jí nikdy nedal Jindřichovi a nechtěla svého milého vidět zmláceného každý den. Jindřichovi po ní zůstaly jen vzpomínky a myšlenka na pomstu. Věděl ale, že nic nedokáže proti svalnatému kováři, a tak vyrazil do světa, sbírat zkušenosti a naučit se bojovat, aby, až nadejde čas, srazil kováře na zem a jednou provždy ukončil pro sebe tuhle denní noční můru, která ho strašila od Anniny smrti den co den. Teď uzrál čas, teď nebo nikdy.

Halapartna projela kovářovým tělem jako horký nůž máslem. Skrz mezeru mezi lopatkami, přesekla páteř, vyjela v podbřišku a jela dál, dokud se nezaryla do země. Díky skoku ze střechy a Jindřichovo slušné váze byla rána o to silnější. Nezastavilo by ji pravděpodobně ani silné brnění, jaké nosili stráže. Trvalo několik vteřin, než se tělo konečně převážilo dopředu. Nebýt halaprtny, zhroutilo by se na zem, ale takle se zapřelo netypickým poklekem o dlouhou zbraň. Jindřich obešel kováře, kterému v ústech bublala krev. Poprvé se mu odvážil naplno podívat do očí. Neviděl tam už nenávist nebo smrt. Jen samotu a smutek. Jindřich se sklonil k zemi a vzal kladivo. Kovář vyprskl krev a z posledních sil ze sebe vydal:”Budu ……na ….Tebe ….čekat!”

“Já přijdu” řekl Jindřich a odešel směrem k hradu Pirkštejn.

3 Likes

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která je tak povědomá a přesto zcela neznámá.
Statná postava oděná v šat nepodobný ničemu známému, s prazvláštním erbem malovaným na jeho černé tunice s krátkými rukávy stála uprostřed nálevny s rukama založenýma v kapsách jeho podivných modrých kalhot. Nejznepokojivější avšak bylo že ten vousatý podivín svůj zrak neskrývaně upíral přímo a jen na Jindřicha.
Přestože tento nevídaný zjev stál bez hnutí uprostřed rušné městské krčmy, zdálo se že nikdo kromě kovářského synka mu nevěnuje nejmenší pozornost. A to platilo i naopak.
Jindřich byl vyveden z míry.
Proč se všichni chovají jako by tam ani nebyl. A jak je možné, že je mu ten cizinec tak zvláštním způsobem povědomý?
Přemýšlel o tom že si ho zkrátka nebude všímat, že je to určitě jen výstřední, moderní měšťan, před kterými ho otec tolikrát varoval. Když byl ještě naživu…
Ale právě ta zvláštní cizincova aura a nepopsatelná povědomost mu nedovolili odpoutat oči od jeho.
,Takže Jindro…” přerušil cizinec jejich mlčení. Jindřich sebou překvapeně trhnul, neboť jeho hlas byl hlasitější než hospodkský šum a jakoby vycházel zevnitř jeho vlastní hlavy a ne z cizincových úst. A ten známý hlas. Ten hlas… ,…mám pro tebe pár špatnejch zpráv.”
,Dan?” naskočilo překvapenému Jindřichovy jméno, které nepatřilo žádnému z jeho známých. Přesto najednou věděl že té postavě patří. ,Sir Dan z Vavroně? Já… Odpusťte mi sire ale nemohu si vybavit kde jsme se setk…”
,Ts ts ts Jindrášku…” přerušil ho Dan nedbale. ,Neřeš a jen poslouchej. Krátká story. Máme trochu problémy se zájmem a museli jsme k vám přidat trochu populárnních prvků.”
Jindřich sic naslouchal ale neporozumněl téměř ničemu. Přemítal jakéžto nářečí známý-neznámý užívá. Ten zašmátral v kapse svého nezvyklého odění a vytáhl černou blištivou destičku. Zatím střízlivý Jindřich byl poučen o tom, že ve městě musí být stále ve střehu a tak v návalu adrenalinu pro jistotu rychle položil dlaň na jílec své dlouhé železné dýky za opaskem, aby mohl odpovědět na případný cizincův výpad.
Ten ale jen pohladil placatou destičku na boku. Z ní vyšlehlo bílé, běloskvoucí světlo a osvětlilo jeho zarostlou tvář.
Čaroděj. Či satanův poskok. Pomyslel si Jindřich.
Satanův poskok vrátil destičku zpět do kapsy a pokračoval.
,Za pár minut spustíme sérii testů. Neboj se, chovej se jakoby nic a pokračuj. My se potřebujeme podívat jak to bude šlapat. Párkrát to i zrestartujem, tak se kdyžtak nediv jo?”
Než se Jindřich vzchopil k reakci sir Dan z Vavroně zmizel. Prostě byl pryč. Jindřich se překvapeně poplácal po tvářích a zavrtěl hlavou, aby si ověřil není li to jen špatný sen. Jenže se neprobral.
Na všechny otázky ho napadala jen jediná odpověď. Korbel ležáku nikdy přemýšlení neuškodí. Roztřesenou rukou jej popadl, ale aby toho nebylo málo, se smutkem zjistil že bílá pěna již opadla.
Nu což. Lepší než nic. Pomyslel si a přiblížil korbel k vyprahlým ústům. Když tu…

Temno. Byl a nebyl nikde. Ozývala se jen podivná hudba. Neměl tělo, jen pomatené vědomí

A najednou opět vcházel do krčmy pod radnicí. Překvapeně se zastavil, ale otrávené zamručení a postrčení dovnitř od otylého biřice vcházejícího dovnitř,ho do tajemné hospody dostalo ať chtěl či nechtěl.
Na čele mu vyrašil pot a zamotala se mu hlava.
Co se to děje? Blouzním snad? Byl jsem otráven nějakou lesní babou? Nebo mě trestá sám Pán?
Rozhlédl se po nálevně. Z oken dovnitř pronikalo unavené odpolední světlo. Osazenstvo hospody bylo, k Jindřichově údivu, naprosto stejné jako když do ní vstoupil poprvé. Poďobaný německý kupec vyprávěl stejný sprostý žert. Děvečka se zapištěním opět obratně uhnula štípnutí do zadečku od vyšnořeného barda.
Jindřich zhluboka oddychoval a snažil se nastalé situaci porozumět.
Odpověď byla stejná jako předtím. Nejdřív pivo.
S podezřívavým pohledem se přišoural k lakovanému dubovému pultu. A spatřil první změnu. Místo upoceného růžového hostinského Zdislava stála na jeho místě útlá žena. To co jí chybělo na břiše přebývalo v oblasti hrudníku což obzvláště vynikalo v jejím zvláštním oděvu z listů, a spletených stébel trávy, který nezakrýval téměř nic. Jindřich měl co dělat aby odvrátil zrak od jejích ženských zbraní. Zvláště pak od nazlátlého kostěného luku, který jí visel na zádech. Měla zvláštní dlouhé špičaté uši a oči barvy fialek.
,Buď zdráva má paní.” vysoukal ze sebe Jindřich nakonec.
,Ahoj krasavče.” odpověděla okamžitě.
Jindřich vyvalil oči a rozhlédl se, jestli to neupoutalo něčí pozornost. Ne. Všichni se věnovali hospodování.
,Mám sucho v krku šenkýřko, nalej mi prosím korbel toho vašeho piva.” odrecitoval mladý kovář.
Exotická dívka opět okamžitě odpověděla.
,Podívej se co mám k nabídnutí.”
Tu se před Jindřichem objevila levitující bílá mřížka. V jednotlivých hranatých oknech se vznášely obrazy věcí. Některé znal, u některých neměl tušení o co se jedná. Jindřich rezignoval. Zpoza sebe vytáhl masivní sesli od prázdného stolu, otočil ji opěradlem směrem k půvabné hospodské a posadil se na ní obkročmo. Chvíli studoval jednotlivé obrazy a pak ukázal na jeden z obrazů který mu až podezřele připomínal kosti.
,Smím li se ptát, má paní, co jest tato… Věc?”
,Prasečí kost. Cena 5 zlatých.” odrecitovala.
,Proč je u všech svatých prodáváte? Hoďte je psům či jiným vepřům!” zasmál se Jindřich nervózně.
,Z deseti kostí, pěti prken a dvaceti krysích ocasů lze vyrobit Vzácná Kuš Zloděje. Útok 60, Plížení 40.”
Na to Jindřich nenalezl dobrou odpověď.
Po chvíli zírání řekl jen.
,Pivo prosím.”
,Tady to máš krasavče.” pronesla laškovně krasavice. Pak se napřímila a pravou rukou si sáhla do hrudníku. Dlaň jí projela nahou kůží jakoby nic. Potom jí vytáhla i s čerstvě naplněným oroseným půllitrem piva.
Jindřich chvíli vytřeštěně zíral na nabízený mok. Pak se prohnul a začal zvracet na dřevěnou podlahu.
Přes kašlání a říhání slyšel její příjemný hlas.
,Poslouchej, krasavče. Něco bych od tebe potřebovala. Můj tajný klan se snaží obnovit tajnou magii našeho rodu. Mohl by jsi mi sehnat 10 stříbrných svícnů, 3 vraní pírka a mozek bílého medvěda? Když mi to doneseš, kdoví jak se ti odvděčím…?”
Jindřich si myslel že nemá už co na podlahu vypustit, ale představa že dostává mozek z medvědí lebky ho přesvědčila o opaku.
Než se ale zmohl na odpověď byl opět ve vesmíru plném temnoty. Bez těla. Hudba už ho nepřekvapila.
Po chvíli opět stál na prahu krčmy. Opět ho postrčil otrávený biřic. Rychle se podíval směrem k pultu. Oddechl si když spatřil že za ním opět stojí plešatý Zdislav. Vydal se za ním s nadějí že je snad už vše v pořádku a tentokrát už měl opravdovou žízeň.
Než k němu ale stačil dojít uslyšel za sebou hlasité oddychování a dupot. Otočil se a spatřil jak se do hospody vřítily dva muži. Byli vyzbrojení od hlavy až k patě. Jejich zbroje a meče byly barevné a extravagantní. Ještě podivnější byl jejich spěch, ale již celkem otrkaného Jindřicha nejvíc překvapil fakt, že ač si promnul oči, nad jejich hlavou se stále vznášeli zvláštní nápisy napsané zvláštním písmem.
Jeden z nich zněl DARK_ANGEL_OF_DESTINY_1995, druhý KAREL__B_CZ.
Sprintem vrazili mezi hosty, srážeje po cestě talíře a džbány. KAREL_B_CZ dokonce vyskočil na stůl a šlapal apatickým hostům do talířů s jejich pokrmy.
Oba se jen rychle otáčeli z jednoho hosta na druhého a drmolili.
,Questy?”
,Máš questy?”
,Ňáky questy?”
Když se DARK_ANGEL_OF_DESTINY_1995 dostal až k Jindřichovi spustil.
,Cc, nevíš o ňákejch questech?”
,Pozdrav pánbůh cizinč…”
,Cc, tak víš nebo ne?”
,Odpusť, ale nevím co máš na mysli…”
,Omg… Noob.” povzdechl si neznámý a pokračoval dál k hostinskému, kterému začal ze svého hrudníku na pult tahat nejrůznější předměty. Halapartny, koňská sedla, několik talířů s ještě kouřícím jídlem, a spoustu zvířecích kůží, očí a orgánů.
Jindřich se chtěl svalit na zem a plakat, ale opět ho pohltila temnota.
Než se opět objevil na prahu, jeho odevzdanost nahradil hněv. Když byl opět mezi dveřmi nasupeně se otočil a vší silou odstrčil tlusťocha na zem. Ten zakopl o nerovnou dlažbu a natáhl se na zem. Z jeho kapsy se do vzduchu vymrštilo několik zlaťáků a poskládaly se na zem do úhledné hromádky.
Jindřich jich nedbal a rozběhl se pryč směrem tam kde uvázal svého starého valacha. Když místo něho spatřil kostěného pavouka s žhnoucíma očima, který přátelsky zacvakal kusadly když ho spatřil, ani nezastavil a zamířil k městské bráně.
Vyhnul se muži ve špičaté čepici se žlutým vykřičníkem nad hlavou a po chvíli, zpocený a na pokraji šílentství vyběhl ven, doufaje že mu čerstvá vůně blízkého lesa pročistí hlavu. Ale les tam nebyl.
Za branou cesta zdánlivě končila.
Jindřich zjistil že město se teď nalézá na holé skále. Když se podíval přes ostrý kamený okraj spatřil že hluboko pod ním se rozprostírá písčitá poušť hemžící se různorodými monstry.
Jindřich syn kováře měl dost.
Moc neváhal. Naposledy se pomodlil a pak se zavřenýma očima skočil.
Prudký vítr mu několik vteřin narážel do těla a pak byl konec.
Temnota.
Jsem mrtvý?
Opět neměl tělo.
Po několika vteřinách pokoje a klidu se však ozvala opět hudba. Jiná než dřív.
Smutná.
Už neeee…
Před Jindřichovýma vnitřníma očima, se rozprostřel červený nápis.

Konec Hry

Jindřich sotva rozluštil písmena, natož aby rozumněl jejich významu.
Naštěstí nerozumněl ani větě psané menším písmem,která se pod nápisem objevila po pár vteřinách.

Zemřel jste pádem z výšin. Pokud si nepřejete, aby se to opakovalo, můžete si v našem eObchodě pořídit ,Rare šaškovské boty” se storpocentní odolností vůči pádu jen za 150,- Kč.

Jindřich propadl Jámě pekel.

3 Likes

Tvář, která mi naháněla strach, obklopila mé myšlenky nejistotou. Statný a velice vysoký muž přikráčel do krčmy a sedl si jen o dva stoly dál. Jeho dlouhý plášť se zavlnil v poryvu větru z otevřených dřevěných dveří, které se za ním zabouchly.
Lidé v krčmě ztichli. Nemohli uvěřit svým očím, kdo do krčmy přišel.
Byl to bájný lovec lidí, jehož pravé jméno široko daleko nikdo neznal. Říkalo se mu jen prostě „Lovec“.
Podíval jsem se mu do očí, které se najednou střetly s mými. Zamrazilo mě u srdce.
Najednou bouchl do stolu „kde mám to své pivo!“ až ze stěn spadlo pár zavěšených korbelů.
V tu chvíli běžel krčmář do sklepa pro konvici vychlazeného piva.
Lidé se v krčmě vrátili ke svým činnostem a někteří dokonce strachy z krčmy uprchli.
Krčmář přiběhl celý udýchaný a položil velký korbel piva před Lovce. Ten však zadržel jeho pravou ruku. „Jestli se tu někdo zvenčí dozví, že jsem tu byl, ty přijdeš o svou hlavu“.
Krčmář naprázdno polkl a ukázal na lidi prstem, ať ani nemuknou a poté se vrátil zpátky do sklepa.
Na tohoto Lovce byla vypsaná veliká odměna, která by můj měšec zaplnila až po povrch.
Avšak mé šermířské schopnosti nebyly na úrovni takové, abych se mohl utkat s někým, kdo bojuje každý den a je v tom mistr.
Existoval jen jediný člověk, který ho srazil na kolena a nechal mu vypálit na tvář znak, co měl lidem ukázat, čím se provinil. Lovec se poté ztratil hluboko v lesích a dlouhý čas nevykročil z tohoto lesa. Prý se mstí za to, co mu udělali a tak zabíjí královské kupce na cestách kolem jeho doupěte.
„Zajímavá povídačka Jindřichu“ otočil se na mě jeden z místních dělníků. „Povídačka, nepovídačka, cítím, že dnes bude mít něco za lubem“.
A tak jsme dále popíjeli a vyprávěli si různé příhody z království.
Bylo už šest hodin večer a já usoudil, že je na čase se vydat zpátky na hrad Pirkštejn. Bohatě jsem se odměnil krčmářovi, který mi vykouzlil úsměv na tváři a byl na cestě ke dveřím.
Však zarazil jsem se, neboť místo, kde seděl bájný Lovec, bylo dočista prázdné. Nepostřehnul jsem, kdy odcházel a tak jsem na to raději nemyslel a vyšel před krčmu ven, kde začalo hustě pršet. Po mé pravici byla za plotem menší neudržovaná stáj a tam jsem zamířil.
Otevřel jsem železná vrátka a šel ke stáji.
Byl jsem však zděšen.
Můj osedlaný kůň tu nebyl a ke všemu slunko pomaličku zapadalo za horizont.
Sednul jsem si na hromadu sena a přemýšlel.
Kde můj kůň mohl skončit, nemohl mi ho někdo ukrást?
Zahleděl jsem se do blátivé kaluže a něco mě napadlo. Na zemi byly ještě čerstvé stopy koňských kopyt v blátě.
Vydal jsem se tedy po stopách Lovce a byl smířený s tím, že boji se už nevyhnu.
Vedly až k městským branám Ratají.
U hradeb jsem došel ještě k venkovním stájím a koupil si od místního obchodníka staršího, ale krásného hnědého koně. Vyrazil jsem na cestu.
Musel jsem si ale pospíšit, protože kvůli zapadajícímu slunci se na cestě začaly ztrácet stopy.
Směřovali právě tou cestou, kde sídlil hrad Pirštejn.
Jak kůň cválal, lítaly za námi cákance z kaluží v zablácené cestě. Déšť byl pomalu tak silný, že jsem skoro ani neviděl na cestu přede mnou.
Stopy byly už jen lehoulince vidět a proto jsem musel zpomalit. Dostali jsme se až k hlavnímu rozcestí, které ukazovalo cestu do mého hradu nebo do zdejší vesnice.
Pokračovat jsem už dále nemohl. A tak jsem slezl z koně a snažil se najít aspoň jednu jedinou stopu po svém koni Jakubovi.
Cítil jsem bezmoc.
Hle, přímo kousek od rozcestí za ním, ležela má deka, kterou mi Jakub na sobě vezl. Tím směrem byl tajemný les, v němž žil krutý Lovec.
Nasedl jsem na koně a vyrazil vstříc osudu.
Les byl velice hustý a proto s koněm bylo obtížné se proplétat mezi stromy.
Hledal jsem nějaký náznak, světlo či alespoň trochu naděje.
Najednou před námi vykoukla cesta a na té jsem chvíli zastavil. Lekl jsem se, přede mnou najednou vyskočil nějaký muž a volal na mě.
„Prosím pomozte mi, ten lovec lidí se mě pokusil zabít, mám domek jen kousek za cestou, prosím doprovoďte mě tam“.
Muž vypadal jako prostý dřevorubec a věděl jsem, že mi poskytne cenou informaci o tom, kde se skrývá Lovec.
Inu, jel jsem ho doprovodit, ušli jsme nějakých 200 metrů a řekl mi, že za tou skálou z druhé strany má domek.
Ve skále byla vyhloubená jakási obrovská díra, která vedla ke dveřím.
Seskočil jsem z koně a vyrazil za ním. Zastavil a chtěl mi něco říct, když tu z něho vypadly dva měšce plné zlata.
„Jo tak ty potřebuješ pomoct? Jsi zlodějská krysa“ Tasili jsme meče a střetli se proti sobě.
Byl to ovšem nováček, věděl sotva jak se drží meč. Šel proti mně a chtěl mě zprava překvapivě zasáhnout. Zablokoval jsem mu to, až kovy o sebe krásně zacinkaly a udělal silný protiútok. Odrazil jsem jeho meč a odkopnul jsem ho na dveře, kde zůstal v šoku. Už jen stačilo zapíchnout hluboko mé ocelové žihadlo do srdce a cesta byla konečně volná. Lovče, jdu si pro tebe.
Rozrazil jsem dveře a ocitl se v jakési staré chatrči, kde byla cítit vůně čerstvého dřeva.
Byl to bývalý domek místního dřevorubce, kterého Lovec musel zabít.
„Tak kde se skrýváš, Lovče!“
Kroužil jsem chvíli po místnosti a byl připravený, kdyby náhodou na mě vyskočil.
Najednou mě něco zastudilo na krku a já se otočil.
Lovec na něm držel špičku svého meče. „Jindřichu, znovu se setkáváme, tentokrát už mi neutečeš“.
Pomaličku mě vedl k židli, na které byly přidělané železné pouta. „Odhoď meč, pokud nechceš dnes umřít“ Zdráhal jsem se, ale šlo mi o život, a proto jsem odhodil meč, ovšem směrem k židli, kam mě vedl.
Donutil mě si sednout a připevnil mě kovovými pouty. Poté si sundal kapuci a koukal se mi přímo do očí. „Vidíš, co si ze mě udělal? Zničil jsi mi život a ta chuť pomstít se, je neukojitelná. Myslel sis, že staré přátelé umlčíš pouhým znetvořením jejich obličeje a oznámením, že jsem zhřešil a zabíjel?“
„Nechme těch sporů, mohu se ti odměnit!“
„Odměníš se mi, ale tím, že už nikdy nebudeš takový, jako dřív“
Vytáhl z pece železnou tyč, na které byl rozžhavený znak zlodějů. Věděl jsem, že už není čas a snažil se dostat z pout, když tu jsem cítil, že levé pouto se trošku povolilo a tak jsem se snažil uvolnit i to pravé.
„Připrav se na život, jaký si dal mě!“ zařval Lovec a já najednou vyskočil z těsných pout a v té rychlosti jsem pobral meč, co ležel pod židlí a vrazil jsem mu ho do břicha.
Lovec se s tyčí zastavil těsně nad mou hlavou a nedokázal se pohnout a padal pomaličku na svoje záda. Jeho rozžhavená tyč mu sklouzla přímo na to místo, které jsem mu probodl.
Má minulost zaznamenala jen jeden hřích a ten se nyní vytratil ze života spolu s Lovcem.
Má pouť pokračovala a já dnes cítil, že nedokážu usnout.
Nedokážu. Můj bože, modli se za mou duši, která je nyní černá tak, jako ta ďáblova.

5 Likes

…patří jeho dětské lásce, Vratenovi.
Jindřicha okamžitě píchlo u srdce, když si vzpomněl jak je rodiče rozdělili. Na výprask, který Jindřich dostal od otce za své až žensky jemné chování vůči Vratenovi. Opět viděl, jak si Vratenův otec uplivl když táhnul Vratena ze zahrady pryč a jak opovržlivě se podíval na Jindřicha.
Slyšel svojí maminku, jak zatímco mu utírá slzy od otcova výprasku, říká:
„Víš Jindříšku, tohle se nedělá.“
„Proč maminko? Já mám Vráťu rád, proč na něj nemůžu být hodný?“ štkal malý Jindra.
„Protože bychom se dostali do řečí a z tebe by měl každý legraci.“
Maminka se na chvilku zamyslí.
„V tom lepším případě. Víš co by se nám mohlo stát, kdyby se to dozvěděl Velebný pán?“
Jindra si utřel oči a se zájmem se podíval vzhůru.
„Co by se stalo, maminko?“
„Upálili by tě Jindříšku, upálili by tě na hranici. Byl bys prokletím naší rodiny i vesnice, víš? Nikdy nesmíš na sobě dát znát, že se ti Vráťa líbí. Ostatně – žádný chlapec se ti takhle nesmí líbit, Bůh si to nepřeje.“
„A co mám tedy dělat?“
„Já ti řeknu co máš dělat!“ zařve otec, který se právě vrátil do místnosti s dřevem na otop. Hodí dříví na zem, až rachot vyděsí vedle v místnosti novorozence a ten se rozpláče.
„Vezmeš si tu hůl, kterou jsem tě dneska přetáhl a matka ti zítra zabalí jídlo na cestu. Vezmeš si to všechno a vypadneš odsud! Taková hanba!“ řekne hněvivě otec a unaveně si sedne ke stolu.
„Ale kam mám jít? Znám jenom přespolní kluky, mám jít tam?“
„NE!“ zařve otec a bouchne pěstí do stolu. „Půjdeš dál! Půjdeš s Pánem Bohem, nebo tě osobně pošlu k čertu!“ křičí otec a hrozí Jindrovi pěstí, zatímco matka za Jindrou vyděšeně kroutí hlavou.
„Ale otče…?“ hlesne Jindra.
„NE! Už jsem řekl! Buď rád, že se můžeš ještě naposledy vyspat na peci! A s kuropěním ať už vidím tvá mizející záda, ty bastarde!“
„Bastarde?“ opáčí matka.
„Je to bastard! Tohle není můj syn!“ mávne otec rukou, otočí se k Jindrovi zády a z pod látky na ošatce vytáhne chléb, který si zařízne.

Jindřich si pak vybaví už jenom dlouhou pusu na čelo, kterou mu maminka dala spolu s požehnáním a dvěma pecny chleba. Vzpomíná na své prsty u nohou, jak se mu boří do studeného bahna cesty a na hřejivý pocit tepla, když se slunce konečně vyhouplo nad humna.
Vzpomíná na mučivý pocit hladu, když mu došel chleba, se skloněnou hlavou vzpomíná na to, jak zkoušel krást a dostal za to bejkovcem od podruha, který ho při tom chytil. Vzpomíná na službu u hospodáře, kterému ho podruh za zbytky hadrů přitáhl.
Vzpomíná jak slabý vláčel těžká vědra a jak postupem doby sílil…

BUM! Rána do stolu ho vyrušila ze vzpomínek, v korbelu přeběhly vlnky po hladince.
„To je MOJE místo!“ zašklebí se na něj nepřátelsky divný typ s vyraženými zuby a zkaženým dechem.
Jindra mlčky poposedne na opačný konec lavice.
„Tohle taky!“ zavrčí znovu postava.
„Omlouvám se.“ řekne pevným hlasem Jindra, vstane a protáhne s vypjatou hrudí se kolem postavy.
Týpek něco zavrčí, mávne na krčmáře a sedne si ke stolu. Jindra vyjde s korbelem před krčmu, opře se zády o zeď a přemýšlí, jestli se má vrátit zpátky a co vlastně říct Vratenovi.

Chce mu vůbec něco říct?

„Pořád ještě před problémy utíkáš?“ ozve se náhle z temnoty ve dveřích krčmy známý hlas, i když teď již o poznání hlubší a mužnější.

„Vráťo…“ nadechne se Jindřich.
„Taky tě rád vidím, Jindro!“ vystoupí Vráťa z temnoty v krčmě a přátelsky šťouchne Jindřicha do ramene. „Koukám že je z tebe pěknej chlap!“ změří si Jindřicha. „Svaly malý, ale tvrdý jako kámen – pracuješ na poli, nebo v lese?“ ptá se, zatímco Jindřichovi osahává svaly.
„Pracoval jsem u sedláka, takže v lese i na poli, u zvířat… Když jsem byl malej, pomáhal jsem i v kuchyni a peří drát.“
„A proč jsi tenkrát utekl?“

Jindrovi bolestí ztvrdnou rysy a podívá se stranou.

„No… Víš… Otec mě zapudil. Nikdy bych nešel, kdybych nemusel. Neměl jsem rád změny.“ Jindra si povzdychne, upije a dodá „Ale lidi se mění. Co ty, jak se máš?“
„Mám se dobře, sloužím vrchnosti. No… Vrchnosti…“ usměje se „Vrchnostnímu potěru. Sloužím pážatům. Což znamená spoustu zařizování a spoustu kontaktů a spoustu p…“ mrkne na Jindru „…ráce. Myslel sis, že řeknu peněz, viď?“

Jindra kývne.

„Nene, mladí mají apanáž a jestli se něco učí rychle, tak je to skrblit. Staří jím dávají málo a mladí pouští ještě míň. Ale nestěžuju si, vždycky si nějakou cestičku k penězům najdu a mám jich pořád víc, než celá naše rodina dohromady.“ odchrchlá si a vyčistí si krk

Jindra mlčí.

Vraten si ho chvilku měří pohledem a pak opatrně praví „Ty, Jindro… Zdržíš se? Nebo projíždíš? Možná bych od tebe něco potřeboval, potřebuju někoho, komu můžu věřit a…“ popojde dál ode dveří a ztiší hlas „tady nikdo nevěří nikomu.“ Pokračuje normálním hlasem „Moc obchodníků a cizinců, místní si mezi sebe cizí nepouští a nesnáší je. Je tu víc očí než na blatech v noci a štěbetání jak na jaře v kurníku.“ zasměje se.

Jindra pořád mlčí.

„Ty asi nejsi moc povídavej typ, že jo? To je dobře, to je tady vzácnost, obzvláště tam nahoře…“ mávne rukou směrem ke hradu. „Tam povídají všichni a někteří z nich dokonce cizími jazyky.“

„S tím štěbetáním tomu rozumím.“ řekne najednou Jindřich. „Mluvíš a mluvíš…“

„A to jsem ještě spíše málomluvný!“ zasměje se Vraten. „Měl bys zažít třeba dvorní dámu Annu, ta mluví tak rychle a tak dlouho a…“

„Tak se asi zdržím, jestli mi dáš něco pod hlavu na noc a něco do úst. Mám nějaké řízení na Pirkštejně, ale nespěchám.“

„Řízení na Pirkštejně? A co? A s kým? Jdeš o něco žádat, nebo neseš zprávy, nebo jsi byl povolán? Nejdeš asi orodovat za otce, tipuju…“

Jindra dopije, kývne korbelem před očima a vrací se do krčmy.
Když vyjde ven, vidí Vratena v živém hovoru s nějakým poddaným v obyčejných šatech. Zastaví se a zaslechne postavu říct „…až přijde čas.“ Vraten se podívá na Jindru, poddaný to zaregistruje a otočí se. Když uvidí, že Jindra stojí v doslechové vzdálenosti, otočí se zpět k Vratenovi a řekne nápadně zřetelně a téměř moc nahlas „Děkuji pane za Vaší radu, buďte s Pánem Bohem!“

Jindra hodí hlavou za odcházející postavou „Tvůj zákazník?“

„Ne. Můj problém…“ řekne Vraten a zkroušeně si hledí na špičky bot. „Můj podělanej problém!“ řekne vztekle a dá pěstí do zdi krčmy.

“Říkal jsi… Orodovat za otce? On je tu?” naváže Jindra.

“Je v hladomorně…” řekne nepřítomně Vraten.

“Dlouho?”

“Ani ne.” pokračuje nepřítomně Vraten. “Ale znáš to. Týden v hladomorně je delší pro toho, kdo je uvnitř než pro toho, kdo je venku.” dodá, opřen čelem o zeď krčmy. “Všichni máme problémy…” vzdychne nakonec.

2 Likes

Seděl jsem v modlitebně sázavského kláštera a snil. Snil o ní. Baronesa z Talmberka byla tak krásná. Tak vyzývavá. Tak nedosažitelná. Tak nedosažitelná pro mě, pro prostého mnicha, pro duchovního kráčející po cestách spiritu a čistoty. Mnicha, jemuž je souzeno zušlechťovat ducha a vzdělávat sebe a své bližní, pomáhat potřebným a nenechávat se unášet světskými svody. Ach, jak to bolí a jak je to těžké, baroneso.
Mnich Ondřej byl hluboce ponořen do svých myšlenek, nevnímal čas ani okolí a nevšiml si ani nově příchozích, kteří právě přijeli k sázavskému klášteru. První, statný chlap na hnědákovi se zjizveným obličejem a notně opotřebovaným mečem, druhý, pomenší postavy, s těkavýma očima a drátěnou košilí, třetí s nápadně vyhnutým nosem, vysokým čelem a v oblečení zašlého kyrysu.
Chlapi nic nebrali v ohled, ani svátost místa kláštera natož nenápadného mnicha sedící tiše pohrouženého do svých úvah. Halasně sesedli z koní, zahulákali po okolí a marně se snažili upoutat něčí pozornost v domnění, že je někdo obslouží. Byli hladoví a zjevně unavení z dlouhé cesty.
Netrvalo dlouho a objevil se opat. Ve vší skromnosti a úctě ke klášternímu místu přivítal hosty slovy:
“Vítejte v našem klášteře, co přivádí vaše kroky do těchto míst?” a zkoumavým pohledem očekával odpověď. Té se mu vzápětí dostalo s pohrdavým smíchem od statného bijce s jizvami v obličeji:
“Á, to je dost, že taky někdo vyleze a ráčí se postarat o blaho trpících bližních. Jeden aby se dnes doprošoval o vodu a kus žvance. Nevidíš, jak jsme vyhladovělí? Seber se a mazej sehnat něco k snědku nebo na oplátku dám ochutnat já Tobě kusu železa”. Opat hleděl na neurvalce značně vyděšeně, nicméně nabral dechu rozvážně odpověděl: “Zřejmě jste vážení pánové omylem zbloudili do nesprávných míst. Tady je klášter, který vám poskytne duchovní útěchu na vaší dozajista těžké životní pouti, ale o jídlo je nouze a sami máme tak tak na přežití. Prosím opusťte zdi našeho kláštera a jeďte po proudu řeky ke kamenému mostu, kde je hostinec, co dozajista nabídne co si budete jen přát.” Statný chlap popojel k opatovi na svém hnědáku a zavrčel na něj. “Ty se opovažuješ nás vyhnat? Když vidíš jak strádáme a nemáme již sil ani chuti k další cestě? Řekl jsem, že nám přineseš jídlo a to hned teď”. A surově kopl opatovi do hrudi, který útok nečekal a po kopanci se skácel na zem. Ostatní chlapi se drsně rozesmáli, sesedli z koní a očividně se nechystali k další cestě. Opat se ztuha zvedl ze země a snažil se nabrat na důstojnosti. Lapaje po dechu se postavil a pravil “nedobře činích synu, Pán Tě vidí a Tvé hříchy potrestá. Mohu nabídnout opravdu jen vodu a trochu chleba se solí”. “Mě se zdá, že tak leda osolím Tobě pěkně seřezané záda řemenem, jestli budeš ještě dlouho vzdorovat našemu vůdci!” prohlásil chlap v kyrysu a výhružně se postavil do těsné blízkosti k opatovi. Opat na nic nečekal a mlčky odspěchal pro jídlo a doufal, že poslouží-li nezvaným hostům, brzy se jich snad zbaví.
Chlapi se mezitím usadili na modlitební lavice a s halasných chvástáním a nadávkami na opatův účet se začali bavit.
Chlap v kyrysu začal: “teda já bych chtěl bejt Talmberskej pán, protože ta jeho sestra baronesa, to je kus. Takovejch chodí po světě málo a zrovna ta je moje gusto. Očumoval bych ji pořád. A že by nezůstalo u toho, to si může bejt krasotinka jistá.” Pomenší chlapík přitakával a pohihňávajíc se utrousil ne tak nahlas přisprostlou poznámku, po čemž se všichni tři svorně rozřehtali a začali se trumfovat. “Já bych jí ho tam dal, že by nestačila lomit rukama” rozjařeně zahulákal statný chlap s jizvou. “A tak to prrr, jak Ty, jenom já” Ty bys jí mohl tak leda kozy omakávat načež se chlap v kyrysu postavil a gestem naznačil že on je pánem situace a nehodlá se o baronesu s nikým dělit. Ani se svým velitelem. Ten se srdnatě zasmál a zařval: „Jak ty? Smrdutče, cožpak nic nevíš o právu první noci, dutá hlavo?“ Menší chlap cítil vzrůstající dusno a snažil se kyrysníka zchladit pohledem, ale ten už byl v raži a nechtěl ustoupit ze svých domněle dobitých pozic. Začal řvát, že baronesu ojede a nehodlá se o ní s nikým dělit, i kdyby to byl sám lucifer nebo jeho velitel.
Když jsem se probral ze svých úvah nemohl jsem uvěřit uším, co že to za nesmyslnou hádku slyší. Ačkoliv bezezbraně, vstal jsem a veden spíše náhlou potřebou zasáhnout a učinit přítrž nehorázným slovům o naší baronese, přišel jsem zezadu k řvoucímu kyrysníkovi a mocne ho strčil až upadl. Nevěřil jsem svým silám, kde se ve mně vzaly, ale bylo to silnější než já a prostě jsem nemohl jinak. V tu ránu byly všichni tři přivandrovalci na nohou a ve střehu. Nejstatnější z ních sáhl po meči a zakrákoral: „helemese co to tady máme za kuře. No tak pojď, dáme si jeden taneček a na ten do smrti nezapomeneš“. „A neboj se, ten bude hodně krátký, dokonce nebudeš mít ani čím vzpomínat“ pískl pomenší chlap a potměšile se ušklíbl. V ten okamžik mi došlo, že je zle a než se chlapi vzpamatovali, bleskově jsem odvázal pásající tkanici kolem pasu svého roucha, skokem přidupl záda ze čtyřech se zvedajícího kyrysníka, odrazem jsem ho povalil a setrvačností jsem skočil přímo na statného zjizvence. Stihl jsem udělat právě jednu smyci kolem jeho krku a otočit jej zády ke mně. Měl jsem štěstí, že můj výpad byl tak nečekaný, že zjizvenec nestihl tasit. Kolenem jsem se mu zapřel o lopatky a začal jej důkladně dusit. Nikdy jsem nic podobného neprovedl a vše se stalo tak rychle, že jsem sám nemohl uvěřit, co jsem provedl. Bohužel pomenší chlap rychle zaragoval a sáhl po dýce za pasem a chystal se ji po mě hodit. Byl by i zřejmě trefil, ale právě v tu chvíli se vrátil opat a přetáhl ho po hlavě plechovým džbánem s vodou. Pomenší chlap se skácel s robitým čelem na zem a nehýbal se. Mezitím se vzchopil kyrysník a s hurónským řevem skočil po opatovi. Ten se nečekaně hbitě vyhnul zjevně předpokládanému ataku a mocně nakopnul páně kyrysníkova do rozkroku. Hybnost jeho těla v přímém protisměru proti kopu opata odvedla své a tak se svíjel nepoužitelný pro další boj na zemi a kvílel jako malé podsvinče. Budiž všem paním v okolí uleveno, ten hned tak nezasune. To vše se odehrálo tak rychle, že nebyl čas se ani zamyslet nad tím, kdyby se nebej Bože něco zvrtlo. Přesto„můj“ zjizvenec se ale začínal šeredně dobře bránit a protože měl volné ruce, sahal po své dýce za pasem. Bylo otázkou času, kdy by se mi vymanil z mého dusícího sevření, ale než stihl provést zamýšlenou akci dýkou, opat ho přetáhl po hlavě židlí. Omráčený padl jako podťatý a na další odpor se už nezmohl. Nevěřícně jsem zíral na opata a spoušť kolem. Vysílený jsem se odpotácel stranou, kde jsem se vyzvracel a nechal doběhnout prožité okamžiky do plného uvědomění.
Svázali jsme výtržníky zády k sobě k jednomu ze středových sloupů a mlčky je pozorovali. Opat mi podal číši s vodou a pozoroval mě. Pohledem jsem mu děkoval za záchranu a společně se na sebe usmáli. Cesty páně jsou zkrátka neprozkoumané, říkám si v duchu a zároveň si děkoval za to, že opat nevěděl, proč jsem vlastně do toho šel. Snad mi Pán odpustí.

2 Likes

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřálo, blátivé cesty stále připomínaly divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstoupil za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedli do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva byla příliš lákavá. Přisedl spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédl známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která byla ohyzdnější než zadek vepře.

Ignác, pán ze Šternberka. V Jindřichovi se začala vařit krev a chuť na vychlazené pivo ho v tu ránu přešla. Znal toho muže víc než dobře. Vnuk svého slavného děda Matouše, mordýř, násilník, ale hlavně prohnaný zbabělec, zneužívající svého šlechtického postavení pro své záměry a choutky. Tak byl Ignác po kraji všude znám, ale Jindřich s ním kdysi měl co dočinění tváří v tvář.

Stalo se tak pět let nazpět. Psal se rok 1398 a léto bylo neobvykle suché. Úrody nebylo moc, půda rozpraskaná pod parným sluncem a zdrojů vody bylo pomálu. Jen Rožmberkové byli tehdy vysmátí, ale to je zase jiný příběh. Jindřich byl tou dobou čeledínem u sedláka Vojtěcha ze vsi Huzová a vedl víceméně spokojený život. Své rodiče nikdy nepoznal a Vojtěch pro něj byl jako vlastní otec. Tvrdá práce na statku byla mnohdy únavná, avšak Jindřich si nikdy nestěžoval. Dřel jako kůň, ale byl vděčný za střechu nad hlavou a teplé jídlo, které Vojtěchova žena vařila. Navíc je měl oba rád a tak o jiném životě nikdy nepřemýšlel. Jenže všemu měl být brzy konec.

Toho osudného dne pracoval Jindřich spolu s ostatní čeládkou na poli, když se znenadání okolím rozlehl výstřel. Byla to ohlušující rána a po krátké chvíli ji následoval ženský křik, který vycházel ze statku. Jindřich okamžitě zanechal práce a rozběhl se zpátky, seč mu nohy stačily. Už když se blížil ke stavení, zahlédl sedm koní ustájených před branou. Tryskem kolem nich proběhl a vřítil se na dvůr. V tratolišti krve tam na zemi ležel Vojtěch a nad ním se tyčil cizí muž. Dle oděvu bylo znát, že se jedná o urozeného a byl to právě jeden z jeho poskoků, kdo střelil petronelou nebohého sedláka do hrudi. Vojtěchova žena Marie se vzpouzela v držení dvou kumpánů neznámého šlechtice a plakala.

Jindřich se konečně zmohl na slovo: „Co to má znamenat?“ obořil se na vysmátého šlechtice.

„Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit, ty chátro?!“ odvětil šlechtic, odhodil tasený meč a vytáhl bič. Jeho ruka se mihla vzduchem a Jindřich ucítil ostré šlehnutí na svém obličeji. Skácel se k zemi a z čerstvé rány mu vytryskla krev. „Tohle tě naučí, jak se správně chovat.“ ucedil šlechtic skrz zatnuté zuby a dál svíjejícího se Jindřicha bičoval, dokud čeledín neztratil vědomí.

Když pak přišel k sobě, jezdci už byli dávno pryč. Marie klečela u mrtvého Vojtěcha a objímala jeho bezvládné tělo. Už neplakala. Jen prázdně zírala do dálky a kývala se ze strany na stranu. Po této strašlivé události život na statku ustrnul. Marie propadla chmurám a o dva týdny později umřela. Čeládka se rozutekla a ani Jindřicha už nic nedrželo na tomto Bohem zapomenutém místě. Avšak myšlenka na pomstu lidí, které miloval, v něm dál žhnula jako pochodeň.
Vydal se tedy na cesty. Toulal se krajem, pracoval po statcích a kovárnách za jídlo a nocleh a po večerech se v krčmách vyptával na neznámého šlechtice. Bohužel, nikdo v okolí o něm nikdy neslyšel. A pokud ano, pak o něm ze strachu odmítal mluvit. Po několika dlouhých letech putování se na Jindřicha konečně usmála štěstěna. Pracoval zrovna ve vsi jménem Talmberk u místního kováře Jana, když se najednou na cestě objevil jezdec. Dle vzezření a držení těla v sedle bylo ihned poznat, že se jedná o bývalého vojáka.
Cizinec dojel až ke kovárně, sesedl a poručil si nové podkovy. Zatímco se Jan staral o jeho koně, Jindřich se vydal za vojákem.

„Mohu vám nabídnout něco k pití, pane? Jistě musíte mít po cestě žízeň“ řekl Jindřich a podal vojákovi džbán s vodou.

„Ach, ano, díky chlapče“ odvětil voják, zhluboka se napil a řekl „Podle toho jak tu tak postáváš, hádám, že máš něco na srdci. Tak sem s tím.“ Jindřich mu tedy pověděl celý svůj příběh, tak jako ho vyprávěl již mnohokrát, zakončený otázkou, zda dotyčného šlechtice zná.

Voják se zachmuřil.
„Chlapče, chlapče, je mi líto co se stalo. Opravdu jo. Ale od toho chlapa se drž dál. Jeho jméno je Ignác ze Šternberka, vnuk pána Matouše. Ale pramálo zdědil moudrost a způsoby svého děda, jen co je pravda. Jezdí po kraji, okrádá poctivé lidi o jejich peníze a zabíjí ty, co se mu postaví. Problém je, chlapče, v tom, že jeho chování žádný soud řešit nebude. Povídá se, že má mocného ochránce v řadách blízkých přátel koruny. A na to jsi ty moc malý pán.“

Jindřich se zamyslel a povídá: „Tak mi alespoň pověz, kde bych toho Ignáce mohl najít.“
„No hochu, máš štěstí, nebo možná smůlu, čert ví.“ odvětil voják. „Pan Ignác v tuhle dobu pobývá na svém hradu Šternberk. Je to nedaleko odsud. Ale radím ti dobře, s kovářským kladivem se s ním do křížku nepouštěj.“

„Zastav se na hradě Pirkštejn, je to po cestě.“ řekl voják. „Velitel stráží Matěj je můj dobrý přítel, řekni mu, že tě posílám. Nabídne ti nocleh, něco teplého do žaludku a neozbrojeného tě taky toulat nenechá. Mečů je na hradě vždycky dost. Ale to ti povídám, o svém záměru se mu nezmiňuj! Mohl bys taky skončit v šatlavě, nehledě na oprávněnost tvého počínání.“
Jindřich vojákovi poděkoval a k večeru již byl opět na cestě. K hradbám města Ratají, které bylo postaveno okolo hradu Pirkštejn, dorazil již za tmy. Svit pochodní osvětloval prázdnou ulici, když kráčel podél vysokých domů hlouběji do města a blíž k hradu. Byl unavený po dlouhém dni práce u kováře a zmožen putováním, ale přeci jen měl pár vydělaných peněz a o zlatavém moku se mu zdálo už nějaký ten večer. A tak teď seděl v krčmě U Prasklého džberu, před sebou vychlazené pivo a nevěřícně zíral na odpornou tvář Ignáce ze Šternberka, který popíjel víno se svými třemi kumpány o pár stolů dál.

Ruce se mu třásli vzrušením, srdce mu div nevyskočilo z hrudi, ale navenek Jindřich zachoval kamennou tvář. Celé ty dlouhé roky strávené na cestách s obličejem muže vypáleným do své paměti a nyní ten muž seděl pár metrů od něj. Vše mělo skončit tento večer. Jindřich sjel pravou rukou k pasu a nahmatal rukojeť své dýky. Byla to jediná zbraň, která ho provázela na jeho pouti a nyní měla posloužit svému účelu. Pomalu se napil piva, aby nebudil podezření a vyčkával. Přece jen věděl, že by nebylo moudré se na šlechtice vrhnout před plnou krčmou. Uplynula asi hodina, když se Ignác zvedl od stolu a zamířil ke dveřím. Jindřich zpozorněl. Jeho kumpáni zůstali sedět z čehož se dalo usuzovat, že šlechtic jde vykonat potřebu.

„Skvělá příležitost“ pomyslel si Jindřich, pomalu se zvedl od stolu a předstíraným klopýtavým krokem zamířil za Ignácem ven do noci.

Když za ním zaklapli dveře, svět se opět ponořil do ticha. Celé město se koupalo v stříbřitém svitu měsíce a nebýt Jindřichova nelehkého poslání, mohla to být krásná letní noc. Ale nebylo času na rozjímání.
Jindřich se rozhlédl po okolí a spatřil šlechtice jak močí u nedalekého domu. Vratkou chůzí se k němu vydal, předstíraje opilého žebráka. Když byl jen kousek od Ignáce, poklepal mu na rameno a zahlaholil na něj chraplavým hlasem: „Milostpane, buďte tý lásky a podělte se s chudákem o nějaký drobný. Mám rodinu a spoustu dětí.“

Ignác se otočil a nepoznávaje Jindřicha zařval: „Kliď se mi z cesty ty mátoho lambrechtská! Nechám tě zbičovat!“

„Ne, to nenecháš.“ promluvil najednou Jindřich nyní již smrtelně klidným a vyrovnaným hlasem. Ruka mu bleskově sjela k pasu a ostří dýky se blýsklo ve svitu luny. Zabořil čepel hluboko do Ignácova krku a proud krve začal barvit bílou šlechtickou košili doruda. „To je za Vojtěcha a za všechny, kterým jsi zničil život“ zašeptal mu Jindřich potichu do ucha, zatímco se Ignác s chraptěním sesunul k zemi, neschopen vydat hlásku. Za několik chvil bylo po všem. Pán ze Šternberka vydechl naposled. Jindřich se rozhlédl po ulici a ujistil se, že není nikým sledován. Poté očistil svou dýku od krve, schoval ji zpět do pochvy a vydal se ven z města. Myšlenky mu v hlavě divoce vířily a poprvé za ty roky se volně zhluboka nadechl. Cítil vůni nočního vzduchu, pálené dřevo v blízkých stavení a bylo mu jakoby tíha světa spadla z jeho ramen. Byl volný. Vojtěch byl pomstěn. A tak se teď Jindřich vydal branou z Ratají vstříc novému a snad i šťastnějšímu životu.

2 Likes

…Tvář, která se nyní až s přílišnou pozorností
zabývala sledováním obsahu korbelu a prostředí krčmy. Varovný hlásek v Jindřichově
vědomí se rozezvučel a všechny smysly se mu ve zlomku vteřiny zostřily. Přes
veškerou snahu nedat na sobě znát podezření mu krční tepny vystupovaly se stále
se zrychlující pravidelností a ve spáncích mu začalo nepříjemně tepat. Zpomalil
dech, aby co nejdříve uklidnil tlukot svého srdce, a když zahnal prvotní nával
paniky, smočil, jako by nic, rty v korbelu a přes oponu svých dlouhých
kadeřavých vlasů zašilhal po neznámé osobě. V té chvíli se jejich pohledy
setkaly a on neměl pochyb – je sledován…

Muž byl ostrých rysů, na první pohled urostlé postavy a jeho šaty dávaly tušit
naditý měšec. Tmavé, středně dlouhé plavé vlasy měl vzadu svázané do krátkého
ohonu, jen pár uniknuvších pramenů mu volně viselo od spánku k bradě. Na
sobě měl tmavou koženou zbroj s vyšívanými ornamenty a zpod stolu
vykukovala lesklá střenka už na první pohled kvalitního nože, zakončená ozdobnou
hlavou zvířete, které na dálku nedokázal rozpoznat. Jindřich si byl jist, že
muže již někde potkal a horečně přemýšlel nad všemi možnými scénáři, které by
mohly nastat. Ovšem ten bezprostředně následující nečekal…

Muž vstal, uchopil korbel a v druhé ruce třímal pochvu s mečem, která byla až
doposud položená na lavici vedle něho, skrytá Jindřichově zraku. Jindřich napjal
svaly v těle, čekal, co přijde a upřel zrak na muže, který se mezitím
blížil k jeho stolu.

„Smím?“ ozval se překvapivě hlubokým hlasem, když dorazil ke stolu, a vvýraz v obličeji
se mu během otázky vůbec nezměnil.

Než mohl Jindřich cokoli odpovědět, posadil se dotyčný naproti němu, pokládaje meč
vedle sebe a korbel před sebe na stůl. Jindřich nevěděl co říct, a tak jen
mlčky čekal a měřil si naproti sedícího nedůvěřivým pohledem. Ten si ho prohlížel
chladnýma kaštanovýma očima a vypadalo to, že hledá slova.

„Oba víme, co jsi dostal za úkol doručit Pánu z Pirkštejna. Sledoval jsem od
příjezdu do Talmberka každý tvůj krok, tak se neobtěžuj lhát,“ začal po
chvíli a zabubnoval prsty o hranu stále ještě plného korbelu.

Jindřicha se zmocnil strach a psaní, které měl doposud schované v tajné kapse oděvu,
ho najednou téměř pálilo na kůži.

„Předej mi to a nikomu se nic nestane,“ procedil neznámý mezi zuby a vrhl na Jindřicha
úsměv, při němž obvykle tuhne krev v žilách.

Pohled Jindřicha nevystrašil, ale přistihl se, jak pomalu sune ruku k noži, ukrytému
za opaskem.

„Nevím, o čem mluvíš, ale i kdybych snad něco převážel, není to tvoje věc, pane.“ Poslední slovo záměrně vyslovil s neskrývaně pohrdavým tónem.

Odpověď muže nejspíš překvapila, protože se poprvé mírně změnil jeho výraz ve tváři – nyní
se už ani nesnažil skrývat svou nepřátelskost. Měl to v očích. Jindřichovi
po spánku stekla krůpěj potu a došlo mu, že z krčmy odejde jen jeden z nich…

Mlčel.

„Jak myslíš,“ zazněla z cizincových úst slova, jako když brousek přejíždí po
ostří nože.

Nato se muž na okamžik porozhlédl po prostoru krčmy a Jindřich pochopil, že lepší
šanci už nedostane – bleskově se zapřel a převrhl masivní stůl. Ještě než se
korbely s hlasitým třísknutím rozlétly po podlaze krčmy, už si to Jindřich
namířil ke vchodovým dveřím. Jenže muž nebyl jeho manévrem očividně tak
zaskočen, jak Jindřich předpokládal, a podařilo se mu vleže rukou zachytit
Jindřichovu nohu. Ten, vyveden z rovnováhy, upadl na protilehlý stůl a pořezal
si předloktí o vázu s květinami, kterou přitom rozbil. Bolest však
nevnímal a ihned se otočil a postavil na nohy – právě včas, aby nastavil svou
levou tvář přilétající pěsti. Úder ho poslal po zádech přes stůl, kde převrhl
přistavené židle.

Hostinský, který do té doby jen nepřítomně čistil pult a leštil korbely, bleskově zmizel
zadními dveřmi a pár přítomných pijanů ho věrně následovalo, na opilce s překvapivou
rychlostí.

Zatímco se Jindřich dostával na nohy a srovnával si v hlavě světové strany, stihl
muž vytáhnout nůž a zaujmout bojové postavení. Nebyl čas přemýšlet. Jindřich
sáhl po noži za opaskem a do druhé ruky popadl nejblíže stojící židli.
Nerozpakoval se a mrštil s ní přímo protivníkovi do tváře a zaútočil. Muži
se podařilo židli odhodit rukou, ale ona vteřina, kdy ztratil Jindřicha ze
zorného pole, ho stála klíčový přehled o situaci. Jeho naslepo vedené švihnutí nožem
jen pročíslo vzduch a přikrčený Jindřich využil promáchnutí a bodl jej mezi
žebra.

Sok vydal bolestivé heknutí a nevěřícně vytřeštil oči. Pak vztekle zařval a udeřil
Jindřicha čelem do nosu. Ten se zapotácel a spadl na znak na podlahu. Ze
zlomeného nosu se mu začala řinout krev a u jeho nohou se překvapivě
rychle zvětšovala kaluž krve. Ve snaze dýchat vdechoval Jindřich i nos plnící
krev a následné zakašlání ho poslalo do kolen.

Muž si odplivl na podlahu a se zaťatými zuby si za tichého stenu vytáhl nůž z těla.
Pak obrátil pohled k Jindřichovi, klečícímu na zemi a nejistou chůzí,
svíraje zakrvavený nůž, k němu vykročil.

Jindřich ale nečekal na odplatu a rychle popadl protivníkův nůž, ležící opodál a postavil se na nohy.

„To psaní…rozpoutá peklo, když…když ho doručíš,“ zachroptěl muž a udělal další
vrávoravý krok vpřed.

Jindřich pouze mlčky vyčkával.

Muž se zastavil a odhodlaně dodal: „To ti nemohu dovolit!“

Po těchto slovech udělal rychlý krok a vedl seknutí na Jindřichův krk. Ten se však
hbitě ohnul v zádech a přehodil muže přes sebe. S hlasitým zaduněním dopadlo
letící tělo muže na podlahu a tam už také zůstalo nehybně ležet.

Jindřich ještě chvíli sledoval bezvládné tělo, aby se přesvědčil, že mu již nic nehrozí,
a pak si pozorně prohlédl protivníkův nůž, který stále křečovitě svíral v ruce.

Hlava zvířete, která zdobila střenku, patřila vlku.

„To není dobrý znamení,“ řekl si pro sebe Jindřich.

Popadl meč, který po muži stále ležel na lavici, opatrně překročil tělo a vyběhl ven z krčmy.

Stále je tu psaní, které potřebuje doručení…

1 Like

… patrila mŕtvemu mužovi. Jindřich odložil svoj korbel, situácia si vyžadovala plnú ostražitosť. Keď sa vám zjaví tvár mŕtveho muža, ani jeho blízki v sebe nenájdu nič prívetivejšie než skepsu. Keď sa ale mŕtvy muž objaví pred tým, koho rukou zišiel zo sveta, máloktorá reakcia je viac na mieste ako obavy o vlastný život.

Jindřich mál rád svoj život v jeho plnej miere. Tvrdo na tom pracoval. Kým ostatní škriabali a hrýzli, kopali a udierali až vo chvíli, keď sa ich prekážky presunuli do boja o právo dýchať, Jindřich si zvykol neustupovať v žiadnom z aspektov, ktorými zadefinoval svoj život. Neraz vlastnou rukou zúrivo bránil svoj majetok, názory a ambície, vďaka čomu sa dnes zďaleka neocitol tvárou v tvár niekomu, koho zabil, prvýkrát. Ak však predchádzajúce tváre dýchali, posedávali v krčme a popíjali pivo, tak zpravidla predtým, ako ich zabil. Nie potom. Toto bola novinka.

Muž, ktorého meno Jindřich už zabudol (mal dojem, že chlap bol Poliak, takže možno Wojtek?), sedel pohodlne rozvalený a popíjal pivo… Nebudil dojem, že mal starosti, ktorá ho zužovala, snáď len klesajúca hladina piva. Pre chlapa v krčme starosť krátkeho trvania. Rozhodne nevyzeral, že by z neho sršala nenávisť a pomsta, ako sa na niekoho, kto práve stretol svojho vraha, sluší. Jindřich sa týmto nenechal oklamať, sám neraz zabíjal s úsmevom na tvári. Nič lepšie nedonúti obeť poľaviť v ostražitosti ako falošný pocit bezpečia. Ale vždy tu bola možnosť, že si ho chlap proste nevšimol. Ak je to tak, pokúsi sa nenápadne vyjsť z krčmy, počkať si na chlapa a odpraviť ho. Jindřich bol celkom pedant, a keď na prvý pokus odviedol tak mizernú prácu, že mu jeho obeť pobehuje po svete, nemohol inak, než ju dotiahnuť do konca. Predsa len, dôvod na zabitie Poliaka mal pravdepodbne už predtým a teraz sa k nemu iba pridal pud sebazáchovy.

Jindřich sa posunul na lavici trochu doprava, aby medzi ním a Poliakovým pohľadom stál stĺp. Rozhliadol sa a zazrel troch chlapov, ktorí postávali spôsobom, ktorý považovali za nenápadný. Nič nie je nápadnejšie ako niekto znažiaci sa byť nenápadný. Zdalo sa pravdepodobné, že vyčkávajú na signál. Niečo sa zomelie. A nebolo ani trochu samoľúbe, že si bol Jindřich istý, že ústrednou postavou tohoto zomletia bude práve on.

Rátal, že má proti sebe prinajmenšom štyroch protivníkov. Množstvo, s akým si výborný šermiar s trochou šťastia poradí. Uvažoval, aký výborný musí byť a koľko šťastia musí mať šermiar, ktorý práve nemá s čím šermovať. Vydržať tak bez piva celú cestu na Pirkštejn, kde naňho čaká objednaný nový meč, nemusel by si túto otázku vôbec pokladať. Odpoveď bola ale celkom jasná. Štastie mu dnes očividne neprialo a šermiar bol tiež skôr obstojný než výborný. Ostatne, keď už prišlo na meče, tak iba keď vedel, že vyhrá. Ak mal iný názor, nedošlo na meče. Niekoľko šermiarov lepších od Jindřicha zišlo zo sveta dýkou, jedom alebo iným, často veľmi kreatívnym spôsobom.

Kreatívne spôsoby smrti, zahŕňajúce priame okolie, zamerané na Poliaka a jeho kompániu, práve Jindřichovi vŕtali v hlave. Krčmár a jeho žena, roznášajúca pivo, sa v prípade konfliktu jednoznačne pridajú na stranu, ktorá sa najrýchlejšie vzdiali od ostatných strán. Iné si nemyslel ani o hlúčiku mníchov, ktorí sa tu zastavili niečo zajesť cestou kamsi do kláštora. Vyzerali, že takéto zastávky majú časté a intenzívne, a ich prípadné zdrhnutie, hoci nebude najrýchlejšie, bude mať za následok upchatie dverí do hostinca. Ak videl Jindřich nejakú nádej v okolných ľudoch, tak jedine v ožratom žoldnierovi, ktorý sedel opodiaľ vo výklenku a rozprával znudenej kurve sotva zrozumiteľnou rečou, už tak postihnutou ťažkým uhorským prízvukom, príhody jeho hrdinských skutkov, nebezpečné cesty a takisto mnohé sexuálne eskapády, z ktorých väčšina znela nemožne z hľadiska časového, spoločenského aj anatomického. Kurtizána trpezlivo čakala, či žoldnier vytuhne z piva a bude ho môcť okradnúť, alebo mu dôjdu historky, naberie odvahu, zoberie si ju na izbu, vynaloží krátke a intenzívne úsilie, vytuhne z vyčerpania a piva, a ona ho okradne potom.

Jindřichovi bolo ľúto, že ju pripraví o pár grošov, ale žoldniera potreboval ešte pri akom-takom vedomí. Mal dobrý odhad na ľudí, čo mu umožňovalo niektorých nasmerovať tak, ako potreboval, a efektívne odstrániť tých, ktorých sa mu nasmerovať nepodarilo. Tento prístup mu umožnil stúpať po schodíkoch ku svojim cieľom, pričom niektoré schodíky mu druhí vytesali a niektoré vytvorili vlastnými mŕtvymi telami. Akým druhom schodíku bude žoldnier, záležalo na tom, či je viac šikovný alebo ožratý.

Jindřich uznal, že je najvyšší čas uviesť udalosti do pohybu. Zavolal si krčmárovu ženu a rozpovedal jej, ako patrí, spolu so žoldnierom a troma ďalšími chlapmi, do kompánie urodzeného pána Wojteka Zbygniewskieho, toho času rozvaleného za stolom pár krokov ďalej. Pán Wojtek si želá, aby jeho menom priniesla dáme, práve okupujúcej spoločnosť žoldniera, korbel piva a požiadala ju, aby išla robiť spoločnosť práve pánovi Wojtekovi. Ak bude mať žoldnier námietky, nech mu krčmárka menom pána Wojteka odkáže, že si má hľadieť svojho miesta v hierarchií ich kompánie, a nech sa neobáva, pretože takáto ukážka autority pána Wojteka, hoci jej ústami, žoldniera spoľahlivo privedie do stavu triezvosti, bdelosti a poslušnosti. Krčmárka, nadnášaná pocitom prepožičanej autority, odišla natočiť osudné pivo.

Jindřich tušil, podľa toho, ako sú Poliakovi poskokovia rozostavení, že ich plán bol nechať ho pokúsiť sa vytratiť dverami, následne by jeden, najbližšie k dverám, vyšiel za ním, strhol ho do stajne, kde by sa naňho vyrojili ostatní a ubodali ho. Predpoklad bol, že to celé vyhodnotí ako náhodne stretnutie niekoho, koho si neželal stretnúť. Nechcel, aby sa rýchlo adaptovali na situáciu, a preto musel do poslednej chvíle pokračovať podľa ich plánu. Sledoval krčmárku, ako priniesla kurve pivo, vymenila pár slov so žoldnierom, a akonáhle sa nasratý žoldnier začal zdvíhať od stolu, Jindřich sám sa zdvihol a vyrazil k dverám. Kútikom oka zazrel pohyb Poliaka aj všetkých troch jeho ľudí. Načasovanie bolo teraz kľúčové.

Niekoľko vecí sa stalo v tom istom momente. Jindřich prešiel dverami. V okamihu sa za ním vyrazil aj prvý chlap. Zvyšní dvaja boli len pár krokov od dverí a ďalších pár krokov za nimi sa zdvihol Poliak. Natoľko to prebiehalo podľa plánu. Poliakov sebaistý krok ku pomste ale náhle zastavila železná rukavica, chytiaca ho pod krkom, pritlačila ho o stenu a zavalil ho prúd nadávok, urážok a vyhrážok, taký rozmanitý a kreatívny ako nezrozumiteľný. Rovnako zaskočený bol aj poskok, poverený strhnutím Jindřicha do stajne, keď suverénne vyrazil do otvorených dverí a nemenej suverénne vkráčal do dverí Jindřichom pohotovo zatvorených. Dvere, poznačené krvou zo zlomeného nosa, sa otvorili a Jindřichova ruka vytiahla dezorientovaného poskoka von, udrela mu hlavou o zárubňu, obrala ho o lovecký tesák z opasku a bleskovo ho podrezala. Zvyšní dvaja chlapi vytiahli meče, pripravení Jindřicha porubať, keď tu sa im zpoza chrbta ozval zúfalý krik o pomoc. Uhorský žoldnier vypotreboval uhorské nadávky a prešiel na vskutku medzinárodné facky železnou rukavicou. Chlapi na moment zamrzli, no rýchlo vyrazili, jeden šéfa pomstiť, druhý zachranovať. Akonáhle boli zbrane tasené, zvyšok osadenstva zareagoval podľa očakávania, krčmár a žena zapadli do komory a ťažká petlica zapadla do dverí. Jindřich sa ale prepočítal, čo sa mníchov týkalo… Hoci sa zľakli a utiekli, ako predpokladal, hlboko podcenil rýchlosť, akú je schopný vyvinúť duchovný, ktorý sa ešte netúži stretnúť so svojím bohom. A hoci mal Poliakov poskok náskok, mnísi ho dobehli a do dverí vrazili zároveň s ním. Keď sa masa tiel pretlačila cez dvere a zvalila do blata, Jindřichovi stačilo iba bodnúť toho najchudšieho.

Keď vpadol do miestnosti, s ukoristeným mečom v jednej a tesákom v druhej ruke, posledný z poskokov ležal na zemi. Žoldnier sa nekoordinovane oháňal po Poliakovi mečom, krvácal z boku a očividne mu dochádzali sily. Poliakovi stačilo pár krytov, kým našiel medzeru v obrane, a bodol žoldniera pod kľúčnu kosť. Kým sa so žoldnierom pohrával, Jindřich sa k nemu priskočil a v momente Poliakovej smrteľnej rany mu zboku obojruč sekol cez zápästia. Žoldnier padol dozadu, meč stále zabodnutý v ramene, dve v zápästiach odseknuté ruky stále kŕčovito zvierajúce rukoväť. Rýchle seknutie pod kolená Poliaka poslali k zemi. Jindřich odložil meč, vzal tesák, sadol si na protivníkovu hruď a priložil mu čepel k ohryzku. Poliak mlátil pahýľmi rúk, no život mu rýchlo unikal a svojho teraz už dvojnásobného vraha iba umazal od krvi. Jindřich sa nadýchol.

“Mal si ostať mŕtvy, Wojtek.”

Poliak neveriacky vytreštil oči. Slávne posledné slová, “kto je kurva Wojtek?!”, vyslovené ťažkým nemeckým prízvukom, zanikli v bublavom chrčaní.

Jindřich sa zdvihol, vybral sa k ležiacemu žoldnierovi, vytiahol mu z ramena meč a oklepal z neho useknuté ruky. Vzhľadom na to, že z Pirkštejna zanedlho vyrazí kompánia vojakov pátrajúca po tom, kto spôsobil masaker v Ratají, sa im Jindřich rozhodol nevyraziť naproti. Hoci Poliakov meč zďaleka nedosahoval kvalitu toho objednaného, z dostupných to bol najmenší šmejd. Zatiaľ postačí. Všimol si vo výklenku zchúlenú, vydesenú kurtizánu, postriekanú od krvi. Zohol sa k žoldnierovi, z opaska mu ztrhol meštek a hodil ho ženskej. Mal dojem, že si ho zaslúži. Žena bola v šoku, nepohlo s ňou, keď k nej mešec letel, ani to, ako ju udrel do čela a padol na zem… Nevadí. Veď si ho tam potom nájde. Zdalo sa, že u žoldniera postrehol plytký dych. Úprimne mu zaželal, aby prežil. Veď mu, nakoniec, pomohol.

Útek z Ratají viedol bočnou bránkou v hradbách. Strážnik pri nej bol z polospánku úderom uvedený do úplneho spánku. Ako si tak Jindřich neskôr kráčal málo používanou lesnou cestičkou, snažil sa rozpomenúť si, kedy a za čo sa prvýkrát pokúsil zabiť Nemca z krčmy. No akosi mu pamäť neslúžila. Keď niekoho odpratal, tak zväčša definitívne, nebolo ho treba držať v pamäti. No teraz sa zamyslel nad Poliakom, ktorý sa možno volal Wojtek. Aj toho kedysi zabil. Dúfal, že ten už z mŕtvych nevstane. Nechcel, aby mu vznikol precedens.

2 Likes

Tvář, která byla poznamenaná časem stejně tak jako bitevní vřavou, kterou musel onen člověk projít. Jeho znetvořená tvář nespočetnými ranami doplňujícími o vrásky způsobené věkem vyzařovaly zkušenost a příběh ostříleného a zkušeného starého vlka, který prošel nespočtem bitev. Ihned po té, co vstoupil, si Jindřich všiml zvláštních úkazů, které se objevily s příchodem onoho hosta. S jeho příchodem se Jindřichovi sevřel žaludek a přestal mít chuť jíst, či pít. Zalapal po dechu, ale snažil se nedát na sobě nic znát. Vždy, když Jindřich spatřil tohoto člověka, věděl, že se nejedná o náhodu a děje se něco nepředvídatelného a věděl, že by se měl začít strachovat, co nastane.

Poznal, že se jedná o jeho starého spolubojovníka Albrechta, kterého viděl umřít v bitvě a který, podle Jindřicha, měl být mrtvý a pochovaný. Jindřich nedal najevo znepokojení a dál pokračoval v pití svého korbelu piva. Nijak se nesnažil skrýt svou přítomnost, protože chtěl upoutat jeho pozornost, aniž by upoutal pozornost ostatních hostů v krčmě. Zatím co Jindřich pil své pivo, Albrecht dobelhal ke stolu, kde nikdo neseděl a kde mohl být stranou od ostatních návštěvníků krčmy. Během jeho cesty k prázdnému stolu si Jindřich všiml, že Albrecht kulhá, ale to ho znepokojovalo ze všeho nejmíň. Když se Albrecht usadil, krčmář mu už nesl korbel dobrého a osvěžujícího piva. Albrecht pokynul, aby ho tu hostinský nechal, avšak se ho ani nedotkl, protože to nebyl ten důvod, proč přišel právě do této krčmy. Po chvíli, když Jindřich tajně šilhal k Albrechtově stolu, se Jindřich zvedl a mířil k Albrechtovi, protože byl nedočkavý a zajímalo ho, co se vlastně stalo. Když se blížil k jeho stolu, pomyslel si: „Viděl jsem ho umřít a sám jsem zapálil hranici, která měla uctít jeho památku. Jak je tohle možné?!“. Když k němu dorazil, Albrecht nevydal ani hlásku a ani si Jindřicha nevšímal. Jindřich si přisedl a také mlčel.

Po pár minutách jejich mlčení je vyrušil hluk od stolu, kde seděli opilí lovci a handrkovali se místní o šenkýřku, která očividně neměla zájem o kteréhokoliv z lovců a snažila se vyprostit z jejich spárů. Když se jeden z lovců rozhodl, že uzme šenkýřku pro sebe, začala vykřikovat, ať ji nechá a začala se bránit fackováním lovce. Protože lovce tyto rány nijak nebolely, ani neobtěžovaly, tak se jen smál a povzbuzovalo ho to. Nakonec, když zašel lovec příliš daleko a strhl šenkýřce halenku a odhalil celé krčmě její křivky, praštila šenkýřka lovce prázdným korbelem piva, který právě odnášela od toho stejného stolu. Rána lovce ochromila, ale ne natolik, aby šenkýřku pustil, naopak ještě utvrdila lovce v jeho úmyslech a jeho společníci se zvedli a pomohli lovci šenkýřku zadržet, aniž by utekla. Povalili ji na stůl a chystali se k nejhoršímu. Hostinský, který v tu dobu obsluhoval jiný stůl nezakročil, neboť jeho strach z lovců, kteří byli v tomto městě neblaze proslulí, byl nezměrný a tak doufal, že se šenkýřky zastane některý z hostů nebo, že přijde na obchůzku hradní hlídka. Jindřich celou tuto situaci sledoval, ovšem Albrecht seděl netečně u svého korbelu, kterého se ani nedotkl a nic, kromě suku ve stole, na který se díval od chvíle, co přišel do krčmy, ho nezajímalo.

Právě, když lovci povalili šenkýřku na stůl, Jindřich s sebou cuknul a v jeho tváři se objevily náznaky nespokojenosti, rozhořčení a vzteku. Snažil se Albrechta upozornit na situaci, která se nedaleko od nich odehrává, ale Albrecht si ho nevšímal o nic víc, než korbelu před ním. Jindřich se nakonec zvedl a bez Albrechta, který by mu kryl záda, přispěchal svižným krokem ke stolu, kde lovci slavili jejich úspěšný lov a užívali si volné chvíle. Právě ve chvíli, když všichni lovci stáli na nohou a drželi šenkýřku za ruce a nohy, aby se nemohla hýbat a nemohla odporovat, přišel k jejich stolu Jindřich a důrazným a sebevědomým hlasem je okřikl, aby šenkýřku pustili, aniž by vytáhl meč nebo jinak naznačil útočný postoj. Snažil se nevyvolat šarvátku a nezpůsobit tak potíže. Lovci si zprvu Jindřicha ani nevšimli, protože v krčmě byl hluk a křik lovců znásobený křikem zoufalé šenkýřky přehlušil Jindřichův varovný výkřik a tak lovci pokračovali v jejich konání. Teprve když Jindřich šáhnul po rameni lovce, který se snažil zneuctít šenkýřku, a trhnul za něj, aby upoutal pozornost drzého lovce, tak i ostatní lovci stejně jako ten, kterého Jindřich chytnul za rameno, polevili a jejich sevření šenkýřky už nebylo dostačující, aby jí udrželi a tak spolu se ztrátou jejich pozornosti se dokázala dostat ze spárů lovců a utekla za hostinským, který jí ihned odvedl do bezpečí. V tu chvíli nastalo v celé krčmě ticho a všichni čekali, co se bude dít dál, až na Albrechta, kterého neustále fascinoval suk v dubovém stolu. Ten, který se Jindřichovi zdál jako hlavní lovec a ten, který si jako první troufal na šenkýřku, přistoupil k Jindřichovi a řekl mu: „Jak se opovažuješ vyrušit mě, já jsem nejlepší a nejzkušenější lovec v této celé oblasti. Tvoje drzost tě bude stát draho, cizinče. Urazil si mě a mé muže, když si vkročil do této krčmy.“. Když skončil svojí krátkou, ale výstižnou řeč, dal Jindřichovi prostor, aby ospravedlnil jeho konání.

Lovci nemají ve zvyku naslouchat názorům ostatních a proto gesto nejvyššího lovce, dát Jindřichovi prostor pro jeho vysvětlení, je jen zástěrka aby ho mohli ostatní lovci obklíčit a získat nad ním nejen početní převahu, ale i strategickou. V okamžiku, když Jindřich chtěl začít svojí obhajobu, proč lovce vyrušil v jejich ohavném konání, všiml si, že ho lovci pomalu obkličují a zaujímají strategické pozice. Jindřich znejistil, ale soustředil se na onoho lovce, kterého chytil za rameno. Vydechl a s klidným hlasem pravil: „Nechci žádné potíže, ale vaše počínání je za hranicemi a jsem nucen vás vyzvat, abyste opustili tuto krčmu.“. Nejvyšší lovec, kterému se přezdívalo „Stínový lovec“, se podíval na Jindřicha a na tváři, kterou skrýval pod černou kapucí se zeleným znakem šavlozubé šelmy, se mu objevil ďábelský úsměv a lehké tikání v koutcích naznačovalo jeho sebejistotu a důvěru ve své schopnosti a v důvěru ve své muže. Když se Jindřich díval na lovce, přezdívaného Stínový lovec, znejistil ještě víc, než když se kolem něj rozmístili ostatní lovci. Z jeho úsměvu Jindřichovi běhal mráz po zádech a dostával pocit, jako by se díval do obličeje ďáblovi. Přesto zanechal chladnou hlavu a řekl: „Opusťte krčmu, nikomu se nemusí nic stát“. Jakmile to Jindřich dopověděl, Stínový lovec vytáhl svůj falchion a zakřičel: „Zabte toho mrzkého červa a přineste mi jeho hlavu“. Jindřich okamžitě reagoval úskokem dozadu a převalil se přes stůl, aby se dostal z obklíčení, které mu přichystali lovci. Stínový lovec se držel vzadu a čekal, až mu jeho lovci přinesou hlavu Jindřicha na stříbrném podnose. Ostatních 6 lovců se opět začalo shromažďovat kolem Jindřicha, který vytasil svůj meč, který mu svěřil jeho otec a jeho otci ho svěřil zase jeho otec. Jindřich nemohl dovolit, aby on byl poslední, kterému byl meč předán a to ho hnalo vpřed. Když se lovci blížili, Jindřich neměl moc šanci zajistit si strategickou pozici a tak skončil sevřený mezi stoly, které dohromady tvořily tvar “U”. Jindřichův dlouhý meč mu dokázal na čas zajistit odstup od lovců, neboť lovci měli pouze krátké meče, dýky nebo malé sekery. Díky stolům ve formaci do “U”, na Jindřicha mohli útočit lovci pouze 3 a to díky jejich krátkým mečům. Když se lovec, který stál oproti Jindřichovi vpravo, rozhodl zaútočit rychlým výpadem na jeho hruď, Jindřich odrazil jeho ránu a dokázal ho odzbrojit, přičemž lovci způsobil zranění na ruce, ve které držel meč. Prostřední lovec zaujmul rychle pozici vpravo a spolu s jeho společníkem na levé straně oba zaútočili. Jindřich dokázal odrazit útok lovce na levé straně, ochromit ho nárazem ramene a odhodit ho o metr dál, ale druhý útočník byl rychlý a Jindřicha poranil na pravé noze. To Jindřicha donutilo nedobrovolně pokleknout, avšak byl dost pohotový na to, aby se ohnal mečem a sebevědomého útočníka udeřil mečem do podbřišku. Útočník se skácel k zemi v obrovských bolestech a Jindřich lapal po dechu, zatím co klečel na pravém koleni. Právě, když se k Jindřichovi blížili ostatní lovci a obklíčili ho v jeho strategickém postu, přikráčel Stínový lovec.

Jindřich, který klečel, neměl ani ponětí, že lovci měli zbraně namočené v jedu, který dokázal jakoukoliv oběť uspat a tak pomalu ztrácel vědomí, aniž by věděl proč. Snažil se ještě udeřit na své protivníky, ale znaveného a otráveného Jindřicha útočníci snadno odrazili. Lovci byli připraveni k smrtelnému úderu, ale Stínový lovec dal povel, aby Jindřichovi neubližovali, protože ho chtěl potrestat sám.

Právě když se chystal k poslednímu úderu, který by Jindřicha poslal na onen svět, z ničeho nic přiskočil na první pohled chromý, starý a bitvou zničený Albrecht a svými dýkami bleskově přeťal tepny lovcům, kteří obklopovali Jindřicha, kromě Stínové lovce. Stínový lovec se zarazil při pohledu s jakou rychlostí a obratností dovedl na první pohled stařec zneškodnit jeho trénované lovce. Při pohledu na Albrechtův obličej mu zmizel z tváře ďábelský smích a vyrazil mu po čele pot. Albrecht nedal najevo žádné emoce a nevydal ani hlásku, přesto velitel lovců pochopil a poznal, že se má klidit a to také udělal i s ostatními lovci. Jindřich, který s těžkýma očima přihlížel situaci, si všiml Albrechta, a když pohlédl do jeho tváře, poznal, že je to opravdu jeho starý přítel a poté upadl do bezvědomí.

1 Like