Hry hraju od konce devadesátých let. Toho času byly hry těžší než jsou dnes. Žádné zavedené herní mechanismy, asutosave, autoheal, internet Prostě jste na to museli přijít a šlo to.
RPG! Budiž požehnáno tomu žánru! Dohrál jsem nespočet RPG her. Luk, meč s tím jsem se naučil vždy zacházet a povedené souboje sehrát a k zběsilému mačkání všeho jsem se nikdy neuchýlil.
A tak jsem si pořídil KcD, těšeje se na nové dobrodružství v českých luzích a hájích. Hra “je” skvělá, pánové z WH studia kloubouk dolů! Dokonce se nemůže zbavit vlivu 90tých let, hra si prostě kráčí svojí cestou. Neřeší “nezajímavé téma”, které se ukáže zajímavavím být! Neřeší, že se odehrává v Čechách, o kterých světové hráčské publikum pro které byla vytvářena, pořádně neví že existují. Vždyť grafika a atmosféra hry je vinikající.
Proč se ale u téhle hry víc rozčiluju než se bavím? Protože doposud nedokážu zabít víc než jednoho soupeře. Dva na jednoho a raději zdrhám. Nedokážu stále trefit šípem na pět metrů. Soubojový systém je originální a to se mi líbí. 1 vs 1 si už docela užívám, ale jak mám vyčistit tábor lapků, jen kleju a nadávám. Nadávám, když ujedu kus cesty, prokecám vesnici a pokud se někde přes den na hoďku nevyspím, v lese mě někdo přepadne a já se vracím pomalu o půl hodiny zpět a vše znovu. Nechci hru ukládat po každém švihu mečem, ale proč ku*va musím hrát některý pasáže stále dokola, jen proto, že se někde na chvilku nevyspím a hru neuložím? Grrrr.
Takže super, hra je tím reálně krutá, jak středověk sám a já si prostě bez frustrace nezahraju. Přitom nechci zas tak moc… jen se bavit. asi jsem lhot lama…
A co vy, už jste ve hře jako doma?