Napište svůj vlastní krátký příběh pro Kingdom Come: Deliverance!

[haxor28]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět
příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města
Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky
vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva
je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný
korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář,
která…

měla ve své věkem
a zkušenostmi ztuhlé a vyhublé tváři zapadlé, světle modré oči, takové jako
mívají vlci. Ten obličej neznal, znal ty oči. Byl to otcův kamarád, který z
rodné vesnice odešel už před mnoha lety, v období sucha. V té době se nevedlo
nikomu a daně, jo daně, ty se musí platit vždy. Hleděl by do jeho oči dál, nebýt
chvástajících se vážených pánů. Zřejmě obchodníků s látkou a kořením. Takových,
kterých je v okolí hradu Pirkštejn viděno jen málo. Chvástali se prodejem zboží,
penězi, házeli jídlo po zemi, plívali se pivem. Chovali se jako prasata.

Ty modré oči
klidně seděli a pozorovali …poslouchali. To se za ta léta naučili a Jindřich to
viděl. Jeden z kupců se poblil a byl vyhozen od stolu. V tom okamžiku se modré oči
zvedly a odchází pryč. Rozhodl se tohoto
starého muže doprovázet na jeho pouti. Než se rozhoupal a dopil pivo, stařec už
byl na hranici lesa, daleko za vesnicí. Dohnat ho, dalo trochu zabrat, ale mladé
nohy naštěstí poslouchali lépe, než ty starcovy unavené a rozbolavělé. Kdyby
snad věřil na pohádky z dětství, v lese by se bál. Byla hustá neproniknutelná tma
a ticho, doprovázené jen šuměním větru. Snad tu a tam přes hustý jehličnatý les
, prosvítalo světlo měsíce. Věděl, že šli na sever. Nad hlavou mu svítila ta hvězda
… no sakra tamta! Valící se adrenalin utišil paměť a zpozorněl smysly. “Kam
zmizel nositel vlčích oči”?! "Já se snad ztratil,"
pomyslel si Jindřich. V tom se před ním objevila chladná masa skal. Tak
nečekaně, že do ní málem vrazil. Naštěstí druhému poutníkovi se také
nedařilo. Zakopnutím o kámen a následným vzdechem bolesti, vrátil Jindřicha na správnou
cestu. "Sakra co ten starej dědek tady dělá? Tady snad žije? Proč? Je snad poustevník?"
Snad štěstí začátečníka, které mělo brzy
vyprchat, vyhnul se Jindřich všem varovným nástrahám a smrtelným pastím, co ho
po cestě čekaly. Už neviděl siluetu nositele vlčích oči. Viděl záři z velké
fatry a slyšel hrubé, hluboké a surové hlasy mužů. Nemluvili všichni jako Jindřich,
někteří mluvili cize, neznámo jakou řečí. Jindřich zpozorněl.

Aby měl lepší
rozhled a viděl s kým se tu ten starý muž schází, rozhodl se vylézt na menší
pahorek, který se mu naskytl po pravé ruce. Tam nahoře přes to houští jistě
uvidí, s kým má tu čest. Vylézt nahoru a nevydat jediný zvuk, kterým by na sebe
upozornil a vyrušil tak osazenstvo velkého ohně, mu dalo zabrat. Připlížením
pod keřem, se mu naskytl kýžený výjev. Uprostřed lesní mýtiny narazil na hordu
asi snad deseti, jedenácti a možná i dvanácti mužů různého věku. Od mladých
kluků po výrazně starší, né-li přímo starce. Tím nejstarším byl nositel vlčích
očí. Ten seděl ve svém dubovém trůnu a shlížel na svou sebranku vrahů, žoldáků
a zlodějů. Sebranka to byla vskutku výtečná. Podle zbroje se dalo soudit, že v hordě
existuje nějaká organizace a řád. Hubený a vysoký, asi 25 let starý muž, měl
zbroj nejlepší. Poznal to, krásně se i v tom šeru od ohně leskla. Okolo něj seděla
hromada chlapů s luky. Opodál u nižšího, zato o dost silnějšího a špinavějšího
muže, seděla banda nuzáků, spíše snad se zemědělskými nástroji, než se zbraněmi.
A třetí cháska, co se u ohně vyskytovala, byl muž oblečen v pestrých barvách se
zdobenými punčochami. Ten a dva z jeho
party nemluvili česky. Měli halapartny a jeden z nich vlastnil dřevěnou tyč, s
nějakou rourou na konci. Okolí tábora ještě doplňovali tři koně, dva bez sedel.
Jeden starý, opevněný žebřiňák a stany postavené na rozvalinách nějaké stavby.

V touze zjistit,
kdo je ten barevný muž hovořící zřejmě německy?
Posunul se Jindřich více doprava. Načež pohybem své ruky spustil jedno z mnoha provizorních
bezpečnostních opatření. Valící se vlna balvanů upozornila vrahy, že ve svém
úkrytu nejsou samy. Než se stačil Jindřich rozhlédnout, už ho táhnou za ruce, k
tomu starému muži. Před trůnem s ním hodí o zem. Bolí ho celé tělo, cítí, jak
se mu po spánku pomalu rozlévá teplá krev. Avšak než starý muž dá povel k popravě,
vyhrkne ze sebe Jindřich o Stříbrné Skalici, o dětství, otci a chudobě. Snad mu
ten muž uvěří a vzpomene si. Snad ho to přesvědčí, že to nuzota řemeslníka bez
rodiny, hlad a touha po penězích ho dovedla až sem. Slyšel mnoho řečí, a věděl
o koho se jedná a že by se rád připojil ke Stříbrnému Břenkovi! Jen co to s
posledním dechem dopověděl, rána do zátylku ho poslala na několik bolestivých
hodin spánku. Pocit šoku z kralové potoční vody ho vrátil do reality. Ranní
opar a šedé stíny postav ho utvrzují v tom, že žije. Kopanec do břicha
intuitivně napovídá, že je čas vstávat a vydat se se svojí novou rodinou na
chléb a zábavu obstarávající práci. Po cestě nikdo nemluví. Vůdce vrahů kráčí
vpřed s vysokým mužem v brnění. Zbytek ospalých a opilých zlodějů ho následuje.
Hluboké lesy v okolí skýtají krásný úkryt pro různé vyvrhele. Bolestivé tělo je
hnáno adrenalinem a nervozitou dál, neforemná bojová sekera je pro unavené rozlámané
tělo nepříjemná zátěž. Cizinec a jeho druhové se odpojují. Muž v brnění a jeho
kumpáni také. Kopanec zezadu do zadnice a povel “záseky”, jsou pro
Jindřicha jasným povelem, že je načase použit bojovou sekeru. U cesty, která
vede do svahu, jsou poraženy tři stromy
přes cestu. Bandité jsou na místech. Čeká se na naše kupce.

Po
Jindřichově čele strachy stékající pot pomalu vniká do očí a nepříjemně jej
pálí. Nic nejde podle plánu. Nervozita
stoupá. Neohrabané těžké vozy kupců se pomalu přibližují. Povely koním a
nadávky se rozléhají hlubokými lesy. Kupci se zastavují u záseků, v tom dohodlé
znamení na zakukání kukačky letí šípy na koně, zasahujíc vždy jednoho z dvojice.
Kupci se dávají na útěk. Ze strání se začínají valit chtiví zloději a vrazi. Téměř 200 loků od vozu, kde se svah stával
prudším, se z kupeckých vozů najednou vynořili lučištníci Čeňka z Talmberka. Salva
šípu zkosila většinu útočící družiny, o zbytek se měl postarat jezdecký
doprovod vedený samotným Čeňkem. Avšak koně do svahu byli nepoužitelní a družina vedená cizincem, se stačila
stáhnout. Jindřich měl to štěstí, že hamižnost jeho bývalých druhů byla větší ostražitost
a nechali ho tam, kde se ukryl. Využil toho … od mrtvého co padl vedle něj si
vzal luk a postřeloval utíkající tlupu tří banditů. Než těžcí zbrojnoši
vystoupají svah a dorazí zraněné bandity, mohl by ten cizinec utéct. Podařilo
se mu na třetí zásah trefit jejich lučišníka do zad. V těžkém hornatém terénním
svahu, s mohutnou sekerou na zádech, ho tento stíhací závod stal mnoho sil.
Cizinec a jeho poslední kumpán nevědouce, že jsou sledováni, rozhodli se chytit
druhý dech. Jindřich ač nechtíc, opět vpadl na scénu v nepravý čas. Muž s
halapartnou se po něm ohnal tak přesně, že jen dva prsty od ostří byl
Jindřichův krk. Hbitým obranným pohybem s úkrokem v bok, dostal se unavenému
cizinci za záda a švihnutím sekery mu je otevřel. Chroptící a krev plivající
cizinec pomalu klesá k zemi. Jindřich znaven manévrem se sekerou, se vrhá na
onoho barevného cizince. Tento klidný muž s chladnýma očima ho zastavuje rázným
úderem pěstí do tváře. Úder byl tak silný, že Jindřich upustil sekeru. Z očí mu
vyhrkly slzy a z nosu se mu spustila
krev, jako za hustého deště. Nebyl čas uhnout, Jindřichovo tělo a obličej
zasypává spousta tvrdých, přesně mířených pohybů, dochází mu vzduch. Muž se
ohybuje rychle, strategicky, není to hospodský rváč, nezná ten styl. Jindřich
ustupujíce, kryjící si obličej je pro cizince snadná kořist. Z posledních sil a
zoufalství Jindřich sbírá zbytek sil, těch co má člověk v záloze, když mu jde o
život. Cizincovo podcenění jeho soupeře a situace se náhle stává fatálním
selháním možného úspěchu. Slepý úder Jindřichovy pravé ruky a cizincova nekrytá
brada dávají trumfy na Jindřichovu stranu. Omráčený cizinec se klátí k zemi. Po
této rychlé a krvavé bitvě, jsou dotažená těla mrtvých banditů vyskládána u
vozů kupců. Čeká se na Jindřicha, jenž k sobě volá dva pomocníky, aby mu
pomohli s těly. Všechna těla Jindřich poznává, nechybí ani jeden. Následně je
všem uťata hlava, jenž se na hradě vystaví jako odstrašující případ. Jen
záhadný cizinec se veze omráčen a spoután v hromadě hlav svých souputníků. Jindřich
přemítal, jak poznal toho muže podle popisu, co mu dali ve vesnici, kde byl naposledy spatřen. Ale než se
Jindřich dostal na hrad Pirkštejn, kde se měl Břenek údajně zdržovat jako nuzný
žebrák, potulný trubadúr, kterého Jindřich potkal na své cestě z Talmberka do
Ratají, uražen chováním otravných a chvástavých kupců, mu mimo řečí prozradil,
kdo tam sedí. Tvář, která tam neměla být.

Tato malá
odchylka dělila Jindřicha od triumfálního úspěchu, nebo doplnění řad hrdinů,
kterých jsou plné hřbitovy. Tento čin zasloužil Jindřichovi velení jednoho z
oddílů Čeňka z Talmberka a umožnil mu stát se možná významnou osobností tažení
českých knížat proti Zikmundovi a jeho nájezdníkům z řad kumánů.

[Tarones]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která patří knězi. Jindřich si sedl opodál a sledoval počínání onoho muže. Kněz znechuceně seděl nad svým pivem a napínal uši nad debatou nedaleko sedících vojáků. Jeden z vojáků, pravděpodobně velitel měl dvanáct zářezů na pochvě meče, přičemž ten dvanáctý byl přeškrtaný. V celé té vřavě Jindřich nic neslyšel, ale zdálo se, že kněz toho už slyšel dost.
Pokusil se nenápadně odejít, na hlavě měl mohutnou kápi. Možná právě díky té kápi si připadal v bezpečí, ale krčmář dobře věděl, o koho se jedná. Jindřich nechápal, co dělá kněz v krčmě, tak se rozhodl zeptat majitele podniku. „Krčmáři, ten muž…“ „Myslíš kněze? Nevím, co tu pohledával. Včera tu byl taky. Vlezl si do kouta, chtěl pivo a poslouchal vožralý stráže, vostatně, stejně jako dneska.“ „Dík, todle si nech vod cesty.“, řekl Jindřich a hodil krčmáři měďák. „Hrad Pirkštejn může počkat.“ řekl si Jindřich a vydal se za farářem.
Jindřich opustil krčmu a rozhlédl se. To už farář dávno zmizel v davu. „Sakra!“ zaklel. Bylo mu jasné, že pokud nezastihne kněze mimo faru, jeho malé ‚dobrodružství‘ skončí rychleji, než vůbec začne. Vydal se rychlým krokem ke kostelu sv. Mikuláše. Jeho štěstím bylo to, že se kněz snažil nebudit příliš velkou pozornost, a že v ulicích bylo rušno. Netrvalo dlouho, a Jindřich zahlédl knězovu kápi. Po chvíli už Jindřich šel vedle faráře, který ho okamžitě poznal. „Sledoval si mne?“ zeptal se kněz chvějícím se hlasem. „Nechci vám ublížit, otče.“ při vyřčení ‚otče‘ si Jindřich vzpomněl na svého vlastního otce. „Co jste dělal v…“ „Tiše“ skočil mu do řeči kněz. „I stěny tu mají uši. Neměl bych vám nic říkat, ale… sám bych si s tím stejně neporadil. Pojďte za mnou.“
„Ať už ste kdokoliv, řeknu vám, co vím. Jednu ovečku, bylinkářku ménem Kateřina odsoudil kapitán městské hlídky k upálení za čarodějnictví.“ řekl kněz. „Povedlo se jí totiž zachránit život jejího muže, který měl prej prořízlej krk. Měla to bejt jistá smrt. Nevim co je na tom pravdy. Zaslechl sem, že se její muž dostal do konfliktu z kapitánem městské hlídky, to ale nemůže nikdo potvrdit. Sám kapitán říká, že to sou lži a pomluvy, a onen muž od té doby nedokáže mluvit. Můžeme si jenom domejšlet, jak to tehdá bylo…“ zakončil své povídání kněz. „Myslíte si, že je Kateřina čarodějnice, otče?“ „Vím, že není, znám ji, a znám její léčitelský um.“ „Nemůže s tím něco udělat farář, otče?“ „Farář věří slovům kapitána, a pokud je pravda, že za to může kapitán, bez důkazů ho bude farář bránit.“
Nyní již měl Jindřich jasno. Musí sehnat důkazy o Kateřinině nevině a musí zjistit, co se oné noci stalo. „Eště něco, otče, co ste se snažil zjistit v té krčmě?“ vzpomněl si Jindřich.„Stráže chodívají po dvojicích, synu. A todle není velké město. Ňáký svědek být musel…“
Jindřich se vydal za bylinkářkou. Věděl, kde ji najde. V Pirkštejnských celách. (Nejdříve musíte dojít na hl. úkol, ať už je jakýkoli.) Byla v kobce bez oken, unavená a ve značně zuboženém stavu. „Vy jste Kateřina?“ zeptal se Jindřich. „Prosím… vodu…“. Jindřich jí podal čutoru, Kateřina jí neohrabaně vzala a během několika okamžiků polovinu láhve vyprázdnila. Jindřich si uvědomil, že není ani moc stará, mohlo jí být možná třicet let. „Víte, proč sem tady, že?“. „Dýka… jeho krk… zranění… čistý průřez…“. „Chcete naznačit, že to neudělal žádnej sedlák? Že to musel bejt někdo, kdo umí bojovat?“. „Chlapec… Petr… svědek“ dostala ze sebe Kateřina. „Kde najdu vašeho muže?“ „Svědek… Petr… Anna…“
Jindřich byl naprosto dokonale zmaten. Na trhu zjistil, že Kateřina měla přítelkyni jménem Anna, žijící v nedaleké usedlosti. Také zjistil, že Anna vychovává sirotka jménem Jan, a že Kateřinin manžel se jmenuje Petr. Vydal se navštívit Annu.
„Pozdrav pánbůh, nevíte, kde najdu chlapce jménem Jan?ׅ“. zeptal se Jindřich postarší dámy. „Pozdrav pánbůh, co zase vyved? Takovej tichej byl posledních pár dní, dlouho mu to nevydrželo… Honzo! Pojď sem!“ Opodál sedící kluk se postavil a přiběhl blíže. Vypadal ustrašeně… „Co si zase vyved, ty lumpe jeden!“ řekla paní Anna utrápeným tónem. „Nic neproved, nemusíte se bát, chci se ho jenom zeptat, jestli náhodou před pár dny neviděl něco neobvyklého, třeba bojující muže…“. Chlapec se cukl, bylo zřejmé, že doopravdy ON byl ten svědek, ale zakýval hlavou. „Seš si jistej? doléhal na něho Jindřich. Chlapec začal potichu plakat… „Honzo! tak řekni co si viděl!“ tlačila paní Anna. Po chvíli začal Jan mluvit: „Visel sem za nohy vzhůru nohama na támhletom stromu, když sem najednou zaslech, jak se hádaj dva chlapi. Jednoho sem poznal, byl to pan Petr, ale druhýho, no… měl oblečenou takovou tu rytířskou zbroj.“ řekl brečící Jan. „Nebyla to náhodou zbroj stráží? Prosím, je to důležité.“ Ano, pane… Á ještě něco, ten rytíř měl na pochvě ňáký zářezy.“ dořekl Jan. „Děkuji, to, co bylo dál už říkat nemusíš. A mimochodem, to, že má člověk zbroj, neznamená, že je rytíř, ano chlapče?“ poučil Jindřich chlapce a pohladil ho po hlavě. Toho se zářezy na pochvě už jednou viděl, v krčmě. „Paní Anno, nevíte, kde bych našel pana Petra?“ Vím, je uvnitř chalupy, chcete mu něco?“ „Snažim se zachránit život jeho ženě, prosím, mohu s ním mluvit?“ „Kateřině? Kde je?“ „V cele, odsouzená k upálení“.
Když Jindřich budil pana Petra, všiml si obvazu na krku. „Pozdrav pánbůh, omlouvám se, jestli sem vás vylekal, ale de o vašeho ‚vraha‘. Vím, že prej nemůžete mluvit, alespoň tedy mrkněte, jestli nemůžete kejvat hlavou.“ Petr nemrkl. „Dobrá, váš ‚vrah‘ byl člen městské hlídky?“ Kývl. „Byl to kapitán městské hlídky?“ Ano. Jindřich tedy ví, kdo je vrahem. Ale pořád nemá důkaz. Najednou dostal nápad: „Co bylo důvodem, aby se vás pokusil zabít?“ Petr se snažil naznačit posunky rty… „Karty?“ typl si Jindřich. Petr kývl. Opilý, naznačil rty Petr. „Nevíš, kolik měl toho večera zářezů na pochvě?“. Jedenáct. Jindřich si moc dobře pamatoval, že ten velitel, kterého potkal v krčmě měl dvanáct zářezů a dvanáctý přeškrtaný. „Hrál s vámi ty karty eště někdo?“ Dva muži. „Viděli také tu noc jeho pochvu? Ano. Důkaz je na světě.
Další den ráno se Jindřich vzbudil velmi brzy, a okamžitě šel za rychtářem. Už chtěl mít to svinstvo za sebou…
Vojtěch Šafařík
12 let

[Elysean]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje,
blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící
hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad
Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina
chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke
stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne
známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… mu byla známá ale nemohl si
hned vzpomenout odkud. Jindřich přemýšlel „
kde sem ho viděl? Jak se jmenuje.“ Muž se na něj podíval.
Vstal. „AAA Jindřich že ? Viděli jsme se v Žaboprscích v
krčmě.“ . Jindřich si vzpoměl je to Pavel bývalí sluha, teď
tulák co hledá kde by se usadil. „Neměls namířeno na
Helmburk?“ „Ano měl ale znáš to, du kam mě nohy nesou a
donesly mě sem.“ Věděl že v zemích zdejších se příliš
nevyzná, ale jít místo na jih na sever chce už hodně spatnou
orientaci. „Pavle? Co tu plánuješ dělat?“ „Inu začneme
dušeninou dáš si také ?“ Takovou nabídku Jindřich nemohl
odmítnout. Další věc co byla na Pavlovi zajímavá nikdy neměl
hluboko do kapsy. Poté co zmohli dušeninu. Objednal Pavel další
pivo. Než se nadáli připozdilo se. „Jindřichu máš kde
nocovat? Protože v tomto stavu se na hrad jit ohlásit nemůžeš.“
Jindřich musel neochotně připustit že nikoli. „Pak přespi u
mě mam zde již zaplacený pokoj“ Další neodmítnutelná
nabídka. Pavel se chová velmi velkodušně a to je podezdřelé.
Jindřich žacínal tušit že asi bude něco na oplátku chtít.
Když přisli do pokoje Jindřich nemohl pochopit, jak dokázal
bývalí podkoní zaplatit samostatný pokoj v této velikosti.
„Nečekal sem že jsou sluhové tak bohatí že si mohou dovolit
pokoj pro šlechtu.“
„Jen ti nejlepší sluhové si to mohou
dovolit“ odpověděl s úšklebkem „teď v klidu spi ráno si
promluvíme“

S raním kuropěním Jindřicha vzbudilo
cloumaní. „Vstávej! Začíná už den a budeš mít hodně
práce.“ Bolehlav Jindru trápil, ale nic naco by již nebyl
zvyklí. „Tak Pavle cos po me chtěl.“ Pavel pokynul ať se
posadí ke stolu, na kterém byla již připravena snídaně, chléb
a vařené vejce. „Inu ty máš dělat sluhu na dvoře pána z
Pirkštejna?“ „Ano“ odpovědel Jidřich trochu nechápavě.
„Víš rád bych veděl o čem si takoví lidé ve vyších
kruzích povídají. Nebudeš na tom škodný.“ vytahl z kapsy
zlaťák. Jindřich v zivotě takle blízko zlatu nebyl. Jeho lesk
pálil do očí ale bylo to tak omamné natáhl se po něm. „Až
mi zjistíš co chci vědět.“ Jindřicha přepadla pochybnost.
„Ty chceš abych pro tebe na dvoře špehoval ? A kdo vlastně si
?“ Pavel se zachmuřil „Špehovat takové nehezké slovo,
řekněme že se podělíš o to co uslyšíš. A kdo jsem není pro
tebe tak důležité, jen sloužím vyšším zájmů.“ Jindřich
byl na rozpacích. „No nemohu tě déle zdržovat máš své
povinosti, pobudu zde ještě několik dní a budu tě očekávat.“
Jindřich hbitě pochopil že by se měl již klidit.

Krásný
den Jindřich konečně dorazil do svého cíle. Strážným u brány
podal dopis od pána z Talmberku. „Jdi za vrchním komořím ten
ti řekne co dál“ zabručel strážný „ najdeš ho za těma
dveřma v pravo, je to takovej šašek. Hlavne ho neštvi nebo te už
nikdy nikdo neuvidí.“ s těmito povzbudivímy slovy jej poslali
pryč. Když Jindřich vešel do nevelike mistnosti. V jejímž
středu stal velky dřevěný stůl a za ním stíhlí muž v
pestrobarevné kazajce. Uz pochopil proč o něm mluvil strážný
jako o šaškovi. Přistoupil a podal mu dopis. „Tááák ty jsi
ten nový sluha.“ jeho skřiplavý hlas byl nesnesitelný. Zněl
jako špatně promazané soukoulí. „Náš pán Matěj z
Pirkštejna dnes pořádá hostinu pro své přátele. Budeš Pánům
nalívat vína, nebudeš mluvit a budeš poslouchat. A jestli ne tak
si mě neprej. A ted zmiz mi z očí“ ukazal svým kostnatým
prstem na dveře. „Počkej! Eliško!“ ze dveří vyběhlo děvče.
Blondýnka krev a mlíko. „Najdi tady tomu něco na sebe. Nemůže
se mezi pány producírovat v těhle hadrech.“ Eliška kývla.
„Poď za mnou“ šeptla. Jindra ji následoval. „Jinak ja sem
Jindra“ pronesl když vyšli znovu na nádvoří. „Já Eliška a
ten šasek byl Svatopluk.“a tiše dodala „I když svatej není
ani trochu. Pořád nevím přoč si ho tu pán drží.“ Jidřich
si ríkal že to by mohlo zajímat Pavla. „Proč se divíš? Zní
protivně, ale to u výš postavených normální.“ otázal se
zvědavě. „No sou tu takové zvěsti. Minulí měsíc se ztratilo
pár služebných po tom co naštavli Svatopluka. A po pár dnech
našli jejich těla ošklivě zohavený. Některý říkali že je
to dílo ďábla.“ Eliška skoro ztratila hlas. „Už sem řekla
moc“ Bohužel došli do pokoje plné truhel s oblečením. Tak se
Jindřich víc nedozvěděl. Poté co dostal nový šat měl do
hostiny volno tak se rozhodl projít po hradě. A vyptával se na
Svatopluka a ztracené služebnictvo. Někteří o tom nechtěli
mluvit vůbec, jiní ho odbyli slovy náhoda. Tak se vydal za
Pavlem.

„Vrátil ses dříve než sem očekával. Copak si
zaslechl ?“ nabídl mu pohár. Jindřich přijal napil se. Víno
velmi dobré víno. Posadil se a začal vyprávět o tom jak se
Svatopluk paktuje s ďáblem. Pavel ho vyslechl a pak povídá „
Hmm zajímavé. Tady máš svou odměnu“ a hodil zlaťák
„Osvědčil ses mi, nechtěl bys další ? Je mu smutno když je
sám.“ usmál se a vytáhl další dva. „Zase mám poslouchat
při dnešní hostině že ?“ otázal se Jindřich optrně.
„Nikoli jen poslouchat. Chci abys tuhle krabičku.“ Vytahl z
truhly malou dřevěnou krabičku. „Dal do tuniky Svatopluka při
hostině“ podal krabičku Jindřichovi. „Bejt tebou radši to
neotvírám, čím mín toho víš tím lépe pro tebe.“

Přišel
večer. Páni se sházeli k hodování. Svatopluk pobíhal po hradě
a peskoval. „Hej ty! Dojdi pro víno! Panstvo má žízeň.“
Jindřich poslušně běžel do sklepa. Kde na něj čekal člověk
v kápi. „Jindřich že?“ Jindřich leknutim upustil tác na
zem. „Kdo si?“ zeptal se když se drobet uklidnil. „Náš
společný přítel se ptá, zda si již vykonal o co tě žádal.“
pronesl velmi tiše cizinec. „Ne ale za chvili to bude.“
odpovědel Jindřich. „V to doufáme, neradil bych ti zklamat. A
teď di!“ Uposlechl vzal tác naplnil džbán vínem. A šel na
hostinu. V jedné klikaté chodbě vrazil do Svatopluka a polil ho
vínem. „No tohle si vypijes!“ supěl „Polil si mi tuniku! No
počkej!“ Jindrich si uvedomil jaké ma v tu chvili stěstí.
Začal mu pomáhat se osušit a při té přiležitosti mu do váčku
na opasku. Vložil krabičku od Pavla. „Promiňte, já sem vás
neviděl“ omluval se. „Máš štestí že máme hosty jinak!“
pak se Svatopluk trochu uklidnil. „Di pro další víno a do
nikoho už nevrážej.“ Jindřich ve sklepě ohlásil cizinci že
udělal oč ho žádali. Cizinec potěšen úspěchem Jindřicha
odměnil. „Je ti jasné že nebudeš mluvit o ničem co si pro nás
udělal.“ Jindřich začal mít pochybnosti o tom co vlastně
udělal ale již bylo pozdě. Vratil se ke své práci a osluhoval
šlechtu. Pán hostil nižší slechtu z širokého okolí.
Samožřejme nemohl chybět místní farář. Když byla hostina v
nejlepším Dorazili nezvaní hosté. Bohatě odění cizinci. Jeden
znich byl Jindrichovi dobře znám a to byl Pavel. Stál tam ve
velmi drahém tmavém šatu z látky o které nikdy neslyšel. Na
krku zdobený zlatý kříž a na prstě zlaty zdobený pečetní
prsten. Pavel předstoupil. „Jsem arcibiskup Pavel velvyslanec
jeho svátosti papeže římského. S družinou jsme zabloudili v
mistnich lesích. A rádi bychom se připojili k vaši hostině.“
Pán povstal „Buďte vitáni vzácní hosté připojete se jako
doma.“ Hosté se posadili. Zábava pokračovala . Když v tu
chvíli přišel na scénu Vrchni komoří. Velice vrávoravým
krorem procházel přes hodovní síň. Jeden z hostu si ho spletl s
dvorním bláznem a nakopl ho. Když Svatopluk spadl vypadla mu z
váčku krabička. Jeden z členů Pavlovi družiny ji zvedl. „Vaše
eminence pohleďte“ podal Pavlovi krabičku. Pavel ji otevřel.
„Kaciř!“ vykřikl. Celý sál ztichl. „Nosí u sebe satanovu
indicii“ z krabičky vytáhl černý pentagram. „Zítra bude
soud! Odveďte kacíře.“ Jindřich pochopil význam té vyší
věci o které mluvil Pavel. Boj s kacířstvím v naší zemi.

[Thanat]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… která oživila vzpomínku na onu noc. Obraz vypálený do sítnice na pozadí hořící vesnice. Křik a prosby vražděných. Hrůza a bezmoc, které tehdy cítil.
Prudce potřásl hlavou, aby ty výjevy zahnal. Pivo potřísnilo hrubé dřevo stolu, jak křečovitě zatnul pěst. Zuby zavrzaly a na krku vystoupily provazce šlach. Už se zvedal z lavice, ale pak se muž náhle otočil celou tváří a vztek pominul stejně rychle, jako přišel. Byl to někdo jiný. Na první pohled podobný, ale jiný.
„Už si vážně potřebuji odpočinout“, zakroutil Jindřich hlavou. Na druhý pohled mu vlastně vůbec podobný nebyl. Raději obrátil svou pozornost zpátky směrem ke korbelu. Ruch krčmy mu naštěstí nedovolil upadnout v trudomyslnost. Když se rozhlédl, s překvapením si uvědomil, jak plná místnost je. Pištivá nevěstka snažící se klofnout štamgasta, kupci debatující o chystané cestě a skupinka německých kurfiřtů, hádající se s purkrabím, který jim podle všeho vůbec nerozuměl, byli jen ti nehlasitější ze všech přítomných.
„Tolik lidí jsem tu v životě neviděl. Pověz dobrý muži, co se děje? Máte nějakou slavnost ?“ chytil za paži procházejícího krčmáře.
„Jakpak by ne, mladej pane.“ odvětil s rozjařeným, i když poněkud bezzubým úsměvem. „Jarmark se chystá. A ne jen tak ledajakej. Dcera pana purkrabího se bude vdávat!“
„Purkrabího? Starého pana Matěje? Vždyť ten má jen tři syny.“
„Ale kdeže, mladej pane. Už od dožínek máme novýho pana purkrabího.“ s těmi slovy si hostinský šel zas za svou prací.
„Nový purkrabí?“ mumlal Jindřich nechápavě, zatímco upíjel z korbelu. Pohled se mu sám stočil zpátky ke stolu, kde zahlédl mistra Matěje s cizinci. Když teď skupince věnoval pozornost, povšiml si detailů, které mu prve unikly. Poněkud zarážejících detailů .
Dopil pivo na jeden hlt a zvedl se s cílem zjistit více.
„Krásný den, není-liž pravda, příteli?“ přisedl naproti neznámý muž . To Jindřicha zarazilo. „Po takové době dešťů se na nás slunce opět usmálo. Pohleď na všechny ty nedočkavce, kteří strávili skoro týden pod střechou. Svěží vítr volá. Ne jako nás, kterým povinnost nedovolila hřát se u krbu.“ Cizinec se otočil zpátky k Jindřichovi, který jej sledoval nepříjemným pohledem.
„Z vašich šatů je znát, že jste deštivé počasí strávil na cestě.“ usmál se muž smířlivě.
„Ano, vskutku krásný den.“ odvětil Jindřich po chvíli a uvolnil se. „Doufejme, že takový i zůstane. Teď, když mne omluvíte, povinnost volá.“ Pokynul hlavou a zvedl se z lavice.
„Pirkštejn počká, příteli.“ sfoukl cizinec pěnu. „A do záležitostí pana bývalého purkrabího raději nos nestrkej.“ upřel pohled překvapenému Jindřichovi do očí. „Mohl bys o něj přijít.“
Jindřich usedl zpátky a hleděl na muže s podezřením. Ten zatím seděl naprosto uvolněně, s chutí upíjel pivo a vrhal na vše kolem široký úsměv.
„Dobrá, poslouchám,“ ujištěn , že nůž jde z pouzdra lehce, oplatil neznámému škleb.
„Známe se?“
„Neznáme. Ale máme společného přítele.“ naklonil se blíž. „A protože popisu odpovídáš, zopakuji pozdrav, na který jsi měl odpovědět. Svěží vítr volá.“ zašeptal. Jindřich mlčel, zamračený pohled upřený na neznámého.
„Říkal jsem, svěží ví…“
„Co chceš? A jak jsi mě tu našel?“
„Ne tak hrrr, příteli.“ zavrtěl se nervózně špeh. „Tyto rozhovory probíhají podle jistých pravidel. Podle těch bys teď měl říct…“
„Je mi u boží rodičky, co bych měl říct.“ popadl Jindřich cizince za předloktí. „To podělané heslo jsem zapomněl už dávno, a pokud máš alespoň trochu rozumu, začneš mluvit. A toho přítele si necháš od cesty.“ zasyčel neznámému zblízka do tváře.
„Ehm, hřešit netřeba. I ten nůž v mých slabinách je zbytečný. Možná bychom měli začít nanovo, pří… Mladý muži.“ Přes svůj uctivý tón cizinec neztratil sebevědomí. „Přeskočme tedy úvodní fráze a přejděme k věci.“
Jindřich se odtáhl a pokradmu rozhlédl kolem. Zdálo se, že si jich nikdo nevšímá. Jen německy mluvící skupinka s mistrem Matějem se zvedala k odchodu. Bývalý purkrabí vypadal lehce nervózně, ale ne, jako jednající pod nátlakem. Každopádně to bylo zvláštní.
„Slezané.“ řekl špeh.
„Cože?“
„Ta skupinka, z níž nemůžeš spustit zrak. Jsou to Slezané, vydávající se za Němce. A že to nejsou kurfiřti, ti už nejspíš došlo.“ Jindřich přikývl. Všiml si zbraní skrytých pod plášti i jizev na kloubech prstů. Ti muži byly vojáci.
„Víš toho hodně.“ upřel zrak zpátky. „Proč se s nimi mistr Matěj stýká? A co se stalo, že jej nahradili ve funkci purkrabího?“
„Už jsem to říkal jednou, ale pro jistotu to zopakuji. Nepleť se do toho!“ Aby zabránil dalším otázkám, rychle pokračoval. „Přejděme k důležitějším věcem. Dovol, abych se představil, jmenuji se Martin a už nějakou dobu na tebe v Ratají čekám. Co tě zdrželo?“ opět se usmíval.
„Jak už jsi zmínil, trochu pršelo.“ odsekl Jindřich. Purkrabí s doprovodem právě opouštěl krčmu. Než za sebou zavřeli dveře, zahlédl Jindřich venku lelkujícího strážného.
„Jen déšť? Žádné další nepříjemnosti nebyly?“ vyzvídal Martin.
„Očividně již stejně všechno víš. A rád bych věděl odkud.“ snížil Jindřich hlas do výhružného tónu. „Mimochodem ta stráž venku je tu s tebou?“
Martin neodpověděl, pouze si přitáhl korbel, dopil pivo a setřel pěnu z kníru s pohledem pořád upřeným na Jindřicha.
„Jindřichu, rád ti vše vypovím, avšak budu na oplátku potřebovat tvoji pomoc . A vzhledem k těm strážím venku bude lepší, když náš rozhovor dokončíme někde jinde.“ s těmi slovy se zvedl od stolu a zamířil do zadní části sálu. Jindřich jej nejistě následoval. Tento den se vyvíjel čím dál tím zajímavěji .

O nějaký čas později…

„Děvče, můžeš mě štípnout, já asi sním!“ zvolal Jindřich na kolem procházející děvečku. Ta se raději jen víc přikrčila a přidala do kroku. Nikdo jiný jim naštěstí pozornost nevěnoval. Náměstí bylo před polednem plné nakupujících i prodávajících. Před kostelem se lopotila čeládka, připravující dlouhé hodovní lavice. Ti méně šťastní odklízeli z dlažby nánosy bahna.
„Výborně.“ ocenil Martin. „Možná bys chtěl přitáhnout ještě nějakou pozornost.“ Tahal Jindřicha pryč z rynku. Společně zamířili směrem k městským branám.
„Co to u velese mělo být? To vždy z dlouhé chvíle děsíš kolemjdoucí děti ?“ pokračoval. „Vše co jsem řekl, myslím vážně“.
„Skutečně? Vážně? Pojďme si ten tvůj příběh tedy projít ještě jednou.“ promluvil konečně Jindřich. „Jsi hledaný pro vraždu zdejšího mlynáře. Samozřejmě neprávem.“
„Sarkasmus není tvou silnou stránkou.“
„Zmíněný mlynář ovšem krom mletí mouky ukrýval i kacíře. To však podle tvých informací dělal z donucení. Protože…“
„Proč to dělal nevím. Co ale vím s jistotou , je, že jeden z těch zmíněných kacířů byl i tvůj dobrý přítel Albrecht z Rabštejna.“ zastavil Martin kousek před bránou.
„Albrechta jsem potkal jednou v životě a těžko jej mohu označit za známého, natož přítele.“
„Vděčí ti za život, což stačí na to, aby ti důvěřoval, až jej oslovíš.“ Za obrovského hluku a halasu proběhlo branou stádo ovcí. Poutníci mu urychleně ustoupili z cesty do vedlejší uličky.
„Jindřichu, pokud mám očistit své jméno a zjistit, co se tu děje, potřebuji mluvit s Albrechtem. Ten se tu teď někde skrývá a ty máš od svého pána gletj k průchodu. Je jen málo míst, kam by ses nedostal.“ naléhal Martin dál.
„Ve tvém příběhu je příliš mnoho mezer, Martine. Co mi tajíš?“
„Spoustu věcí. Zejména ty, po kterých ti nic není. Ale pomoz mi a dostaneš odpovědi, které hledáš.“ vábil Martin dál. „Jediná stopa, kterou teď mám, je tento dopis.“ předal Jindřichovi pergamen. „Nech si to projít hlavou a za zítřejšího klekání se potkáme v krčmě.“
Špeh se na obrtlíku otočil a vyrazil zpátky v bahnitých stopách stáda ovcí. „Pokud tam nebudeš, pochopím to jako tvůj nezájem. A i když nerad, budu se o tom muset zmínit našemu společnému příteli.“ To už volal přes rameno, o chvíli později se ztratil v davu.
Ztumpachovělý Jindřich hleděl na známou pečeť zdobící pergamen. Měl teď dvě psaní a ani jedno nesneslo odkladu. Ke všemu ta divná záležitost s purkrabím Matějem, vlastně bývalým purkrabím. Když na Pirkštějn dorazí pozdě, může jej stihnout ošklivý trest, na druhou stranu Albrecht bude potřebovat jeho pomoc. Pokud jej chytí a na mučidlech vyzradí, že mu Jindřich již jednou pomáhal, lepší nedomýšlet následků. Navíc tu byl i jeho starý dluh vůči Martinovu „příteli“.
S těžkou hlavou, ale rozhodným krokem vyrazil zpátky na náměstí. Jeden den tomu obětovat může. A už měl i nápad, kde začít Albrechta hledat.

V případě zájmu, dopíšu časem i zbytek příběhu;)

[Subrt]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
… nese jizvu a může patřit jedině Janu. „Jane? Co tady děláš?“ promluví na muže u vedlejšího stolu a překvapením pozdvihne obočí. „Jindřichu? Říkáš to, jako bys tu byl doma? Přisedni a vyprávěj, dlouho jsem tě neviděl.“ „Náturu jsi nezměnil, ale vypadáš lépe, jako by sis polepšil a ta zdobená záštita je toho důkazem?“ „Máš pravdu, časy jsou teď příznivé, bývali horší doby. A jak se daří tobě?“ „Nesu na hrad zprávu z Talmberka. Ale poslední noc byla hrozná.“ „Vyprávěj, co se stalo?“
„Začalo se stmívat, ale cesta utíkala. Rozhodl jsem se tedy pokračovat přes noc, abych dnes už dorazil sem. Jenže poté se seběhly mraky a začalo pršet. Nebylo kde se schovat a už jsem byl stejně promočený, tak jsem pokračoval dál. Naštěstí nebyla velká zima a moc nefoukalo, takže déšť samotný nebyl tak strašný. Jenže uprostřed noci … strašný pohled. Zrovna hustě pršelo a k nepříjemnosti se přidal i vítr, když jsem uslyšel před sebou nějakého muže. Znělo to, jako když s někým bojuje, nebo před někým utíká. Chvílemi vykřikoval úzkostí, chvílemi vyhrožoval. Bylo slyšet, že se přibližuje po cestě přede mnou, ale zatím nebyl vidět. Byl slyšet jen jediný hlas, ten jeho. Nevěděl jsem, jestli zůstat na cestě, nebo uhnout. Ale než jsem se rozhodl, byla vidět postava. Muž byl sám. Nikoho dalšího jsem neviděl, žádná světla nic. Jen osamocený muž a vykřikoval „Nech mě! Zabiju tě! Ááá! Běž ode mne pryč! Já chci žít“ Pořád se otáčel, klopýtal, padal na zem, pak se zase zvedl a utíkal. Měl na sobě zbroj, ale meč už asi ztratil. Vytasil jsem meč, kdyby to měla být léčka nebo se objevil někdo další. Když doběhl ke mně klopýtl znova a chytil mě za nohy, až jsem málem spadl. Byl celý od bláta, odřený. V očích měl takové zděšení, jaké jsem už dlouho u muže neviděl. Sápal se po mě tak, že jsem se sotva udržel na nohou. Vykřikoval na mě: „Jde po mně! Zachraň mě! Zastav ji!“ „Kdo? Co se děje?“ „Jde po mně smrt! Smrt mě chce! Zastav ji!“ Pak jsem zavrávoral i já, a oba jsme spadli na zem. On se zvedl a prchal dále. Chvíli jsem na něj volal, ale vůbec nereagoval. Nechápal jsem to. Co může vyděsit normálního člověka takovým způsobem, aby ztratil rozum.? Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pak jsem pokračoval dál do města, protože jsem nevěřil, že bych mu nějak pomohl.“
„Je pravda, že poslední dobou se tu dějí nezvyklé věci. Lidé jsou nervózní a v noci se bojí vycházet za hradby. Kolují různé pověry o zlém duchovi zavražděného hradního, o černém jezdci smrti na koni, o stařence s kosou a jiné. Stačí chvíli sedět vedle opilého stolu. Ale já na pohádky nevěřím. Příčina bude určitě úplně jiná. A určitě jsi nikoho neviděl?“ „Nikoho jsem neviděl, jen ten pomatenec. Všude byla tma, byl jsem rád, že jsem se vůbec držel cesty. A co tebe zavedlo do Ratají? Určitě to nebude zdejší dobré pivo? Doufám, že jsi nám nepřišel vypálit město, tak jako se ti povedl Žebrák“ a rozesměje se. „S tím radši moc nežertuj. Já nejsem zrádce. Byl jsem navštívit pána z Talmberka a teď jsem se chtěl podívat po kraji, když už vám to tady tak pěkně vzkvétá. Slyšel jsem, že Jan z Pirkštejna dostal do léna další polesí a polnosti a že založil nové polenské předměstí. Prý ho pojmenoval i Zapeklí“ „Máš pravdu, poslední roky jsou příznivější. Ted když tak přemýšlím o včerejší noci a o tom podivném setkání, je možné, abych slyšel někoho kosit trávu kosou? Uprostřed deštivé noci?“ „Tobě už asi taky hrabe“ Rozesměje se a plácne rukou do stolu. „Takového hospodáře bych chtěl vidět. Krčmáři dejte příteli dva korbely na mě, at přijde na lepší myšlenky. Povídej, jak jde život, ať se dozvím něco o tobě?“ Jindřich se více rozpovídal a nečekané setkání se protáhlo až do večera. Mezitím se hostinec naplnil lidmi z města a o zábavu a hýření nebyla nouze. Nakonec se Jan rozloučil, aby přenocoval a brzy ráno vyrazil zpět do svých Lukavic. Jindřich ještě chvíli seděl se svým korbelem a sledoval ostatní.
Když tu si všiml, že se pootevřeli dveře, někdo z venku nakoukl, pak zavřel. Jindřichovi se to nezdálo. Vzal svůj meč a vyrazil ven. Venku byla tma a jediné světlo bylo z několika luceren a oken domů. Naslouchal. „Kde jsi?“ vykřikl. „Vylez, viděl jsem tě!“ Jindřich pomalu kráčel od hostince mezi stavení. Prozkoumával tmu před sebou, ale nehýbali se ani stébla trávy. Začal nabývat nepříjemného pocitu. Jako by okolní světla slábly, hostinec ztichl, prostor kolem něj se zvětšil, zůstal sám uprostřed stavení. Najednou se ozvalo slabé prasknutí. Trhnul sebou! Máchl mečem kolem sebe! Ale ani za ním nikdo nestojí ani není vidět. „Ukaž se ty zbabělče!“ Všiml si zvonce vedle sebe. Každá pochodeň bude dobrá, pomyslel si a začal cloumat se zvoncem. Během chvíle se seběhli stráže i zvědavci. Opilci z hospody vyrazili, jako kdyby hořelo. Jindřich sledoval, zda nezahlédne nějaký pohyb ve stínech, ale nic. Pomalu nabýval dojmu, že se mu to všechno zdálo. „Co se děje, proč ten vyrval. Jste snad opilý, že budíte celou vesnici?“ Optal se přibližujíc se strážný. Jindřich si teď musí vymyslet nějakou lež, nebo se prozradit. „Chtěl jsem vyhnat tmu za hradby, ale odmítala spolupracovat. Chtěl jsem ji vyplašit.“ Návštěvníci místní krčmy se okamžitě začali řehtat a pokřikovat. Ale stráže jejich nadšení nesdílely. „Tak to už by stačilo. Jestli tady nebude klid, budete mít problémy. A teď zmizte“ Jindřich se vrátil do krčmy a zajednal si přenocování. Posměch sedících ho nijak netrápil a suché ležení je vše, co si v tuto chvíli přeje. Na Pirkštejn bude pokračovat až zítra.
Ráno je slunečné, ale rosa ještě neoschla. Jindřich se vydal na cestu brzo. Ještě si chtěl prohlédnout místo, které mu nedalo klidné mysli před usnutím. „Přece se mi to všechno nezdálo? Ty pootevřené dveře, postava v černé kápy, podivný zvuk.“ Koukal po stopách na zemi, ale jeho zvonění a přiběhnuvší lidé všechno ušlapali. „Ale co je tohle? Šipka!“ Zabodnutá do sloupku, vedle kterého stál. Vypadá navíc jako otrávená. „Přeci se mi to nezdálo. A asi jsem měl víc štěstí, než jsem si myslel. Na stařenu s kosou ani rytíře na koni to nevypadá. Tohle bude mít jiné důvody.“ Vytáhl šipku ze sloupku, uložil ji do brašny a vydal se nejkratší cestou na Pirkštejn.“

[Kouwell]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět
příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města
Ratají. Ačkoliv by se měl Jinřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno
vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke
stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář.
Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… měla již po posledních pět járů hnít v talmberské černavě. Tvář, která v čele bandy bezostyšných lapků sprovodila z žití mnohou dobrou duši za vidinou zisku několika zlámaných grošů. Petr z Užic, zvaný Čert pro svůj hustý vous a stejný mrav, a jen málo jej dělilo od skutečného pekelníka. Mnohdý pocestný tradoval, že snad ani své pochybné řemeslo neprováděl kvůli životní nouzi, že snad se vyžíval a nacházel v utrpení cizích svou slast. Bůh chraň duše každého nebožtíka, jež bez milosti pomlátil svým morgnšternem jako žnec svůj klas. Stejně tak i posbíral zrno své krvavé žně, nedávaje jediný letmý pohled zpět na zohavená stébla mrtvých těl. Po celých dvanáct let trvaly jeho sklizně, co plundroval povodí Sázavy a svůj lup hromadil kdesi ve svém březinském doupěti. Dlouho si na něj páni číhali a marně ho proháněli i s jeho bandou raubířů po lesích. Až mazanou léčkou na Čertovu přímo pověstnou lásku k světským neřestem a hřešení, byli knechti Pirkštejnu s to dostat ho k vykonání spravedlnosti. Plni pýchy a nedočkavi zadostiučinění, ani soudem se dobří zbrojnoši netrápili. Doufaje, že březinská banda snad bez důmyslu svého fýrera a s důsledným varováním zanechá zbojnictví, nechali Petra pověsit na šibenici nejvyššího talmberského drnového pahorku. Avšak už příštího jitra se do bezvládného těla majstra raubířského ranní vítr neopíral. Povolená smyčka, houpajíc nenapnuta, zela prázdnotou a po lapkovi ani stopy. Dlouho se o podivném skonu nehašteřilo, neboť jen co byl čin dokonán, březinské lesy byly konečně bezpečné a severní cesta byla opět otevřená.

Tu však byl, za masa a kostí. Nečpěl pachem umrlce, ni se mu vzhledem zdaleka nepřiblížil. Vypadal přesně tak, jak Jindřichu lancknechti vyprávěli, jen snad více jako hejkal, jako divý muž. Až ke kotníkům sahala jeho roztřepená stará varkoč, vousy umolousané a dlouhé spočívaly na prsou a tmavočerné vlasy mu číhaly do všech stran. Usazen v hutném stínu rohu ratajské krčmy, dělil se o skrovný džbáneček chmeleného moku s trojicí mu podobných. Z pod jeho hávů se po hlavičce opírala o lavici ježatá zářící hvězda palice plodící strach z březinských hájů. Svými špinavými prsty kroužil po pivem a lojem prosáklé tabuli stolu, každou chvíli o ni krátce zabubnoval, pohled upřený udusané zemi. Oproti svým sousedícím seděl tiše, ani nedutal. Jen jeho ruka stále poťapkávala po stolu, občas měníc rytmus a důraz. Jindřich stále nemohl uvěřit vlastním očím, úplně opomněl čůrek svého piva stékající mu po bradě. Chvíli trvalo, než polknul pitý doušek, ne s to odtrhnout pohled od bestie roucha člověčího hříšníka. Jak přežil vlastní smrt? Jak unikl ostří kosy rmutného žence? Snad ani spravedlivá muka pekelných výhní nedokázala zpražit jeho duši a vyvrhlo jej peklo samo?

Ťukání bubnujících prstů přestalo s rázným klapnutím nehybné dlaně vraha. Pomalu Petr Užický zvedal hlavu zavrtanou hluboko v podlaze krčmy, očima stoupal, až svůj pohled opřel o Jindřicha. Dvě plné studnice temnoty očí raubíře ho udeřily, jako rána kladivem o kovadlinu. Hluboko se do něj zavrtaly, tiše ho prohlížely a své ostří a nápor nepolevovaly. Pak se Čert zvednul, nevydal ani hlásku, ani šelest jeho hábů nebyl slyšet. Zcela bez hlesu obešel své sousedící, vykročil pevně a přesto kradmě. Vykročil vstříc pohledu. Pohledu očí pekelníka a sinavého syna kováře.

Jindřich tiše zalkal. Hrdlo se mu sevřelo na blížící se mohutnost jeho siluety. Jakoby se i sluneční světlo letních dní Čertovi vyhýbalo. Zdál se být stále zahalen stínem, i přeskakující paprsky proskakující dřevěným krovem jej přemálo osvětlily. Byl masivní jako kutnohorský kovkop, a temnější než šachta jeho nejhlubšího dolu. Znenadání obepnul kolem dokola stín Jindřicha stejně jako pocit chladu, jež jako aura následovala Petrův krok. Nedokázal udržet třas v končetinách, ani studený tekoucí pot máčící kovářovu tuniku. V uších mu hučelo, cítil rychlý buchot vlastního srdce a necítil konečky prstů ani na rukou, ani na nohou. Nebyl s to udělat jediný pohyb a odvrátit se od příchozího zjevení děsu. Čert stál nehybně, pohled sklopen a díval se do Jindřichovy vystrašené tváře. Ruch krčmy se zdál jakoby vzdálený, neviděl krčmáře, ani štamgasty, ani starého kapitána stráže, ani vlastní korbílek piva. Celý svět se Jindřichovi zmenšil na jediný zjev přítomnosti postrachu místních lesů.

„Jdi.“, pověděl hlasem ozvěny prázdné kostelní lodi. Pravicí zvednul svůj plášť a odhalil rukojeť svého morgnšternu. Odepnul jej, a krátce pohlédl přes rameno na rozjíveného pirkštejnského strážmistra. Vzduch se zdál těžký, sotva dýchatelný, a mrazil do morku kostí.

„Tvůj konec není tu, a ty nemáš padnout na úkor mému hněvu.“

Jako v transu Jindřich vstal ze své stolice, stále zmámen se těžce a nemotorně vypotácel z krčmy za pobaveného smíchu popíjejících, smějící se jeho představení. Nikdo si nevšímal zahaleného obra, když potěžkal svou ježatou palici a jediným máchnutím rozdrtil lebku mistra knechtů, který mu před lety vyřknul ortel na talmberském drnu. To už však Jindřich nevnímal, neboť jen co ušel těch několik kroků do ulice, padnul jako podťatý.

Jakému krveprolití došlo, tomu se Jindřich dověděl až příštího jitra. Tenkrát krčma padla popelem; kdo byl uvnitř, ten už nevyšel živ. Řeči o brutálním řádění samotného ďábla, že na sedmero hradebních zbrojnošů padlo, včetně starého kapitána, co po dvacet let chránil kraj před zlými živly. Ani nikdo z pokojných vesničanů neunikl, hospodské děvečky a dvě robátka nevyjímaje. Všici byli pomláceni a zohaveni, stejně tak, jako před léty na cestách skrz lesy Březiny …

[Pitkon]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
…měla být dávno zapomenuta. Tvář, která ho zradila a kterou tak silně pohrdal. Než se stihl rozhodnout, co dál, ruka prohnaného lapky už ho držela za rameno. „Zdravím tě Jindro, už tu na tebe od rána čekám!“ zvolal znuděnou a podnapilou mluvou Bohuslav.
„Taky podle toho tak vypadáš! A vůbec, nemluv na mě ty zkurvysyne!“
„Uklidni se, co se stalo, stalo se,“ opáčil klidně Bohuslav, „mám pro tebe práci.“
„Nemám zájem, naposled jsem hnil dva dny na pranýři,“ odmítl rozhořčeně Jindřich a řádně se napil piva, „bylo mi pohroženo kolem a do něj se opravdu vplést nenechám!“
„Za to se ti od srdéčka omlouvám Jindříšku,“ pravil uštěpačně Bohuslav, „ale teď už nemusíš na hrad, máme před sebou dlouhou cestu. Vím, jaká seš násoska, a protože na tebe nemůžu čekat do večera, tak jsem si na tebe počíhal rovnou u zdroje. Tak nasedat, sem tu z příkazu pana markraběte Jošta!“ a ukázal psaní i s pečetí.
Jindřich nevěřícně vyvalil oči a beze slova dopil. Když na stůl házel groš, uvědomil si, že to bylo první a poslední potěšení, co v dohledné době požil.

Nasedl na svého statného hnědáka a zamířil za Bohuslavem. Městem projížděli rychleji, než bylo normálně zvykem a zamířili k severní bráně. „Na řeči pak nebude čas, tak ti všechno vysvětlím ještě teď v městě. Po tom našem pokaženém lupu si mě odchytli vojáci a dostal jsem od markraběte na výběr, buď galeje, nebo naverbovat. Tak jsem se stal nohsledem a není to věru špatná práce!“ odříhl si tak silně, až se mu zvratky navalily zpět do krku. Polkl je. „Teď k věci. Jak určitě víš, na východě řádí Kumáni. Před třemi dny jsme zajali posla, který měl doručit příkaz o zmobilizování ležení a vyčkání na další příkazy. Další posel nám unikl a příkaz k útoku bude doručen dnes večer. My musíme zjistit jejich plán a připravit se na ně.“
„Ty ses snad zbláznil, nepůjdu do jámy lvové!“ halekal Jindřich.
„Budeš muset, jinak dostaneš provaz za zradu.“ řekl ledově Bohuslav.
„A tím jsem měl asi začít…“ zachrochtal pobaveně. „Markraběti jsem řekl, že to dokáži jen s tebou, což je pravda.“
„Jak já tě nesnáším! Neměl ses jmenovat Bohuslav, ale svině, prašivec nebo had!“ pomyslel si Jindřich.
Následně mu Bohuslav popsal, kde leží hlavní stan, že si generál s mužstvem každý večer rád přihne a že zítra večer budou na místě. Svou řeč zakončil slovy: „Bude to nesmírně těžké, teď nás čeká den a půl jízdy a k tomu je mi šíleně zle!“
„Aspoň za tu dobu vystřízlivíš, Bohoušku.“ řekl pohrdavě Jindřich. Za chvíli projeli branou a vyrazili vstříc těžkému úkolu.

Jeli rychle a koně ve vedru funěli o to víc. Projížděli kolem polí a lidé jim z nich mávali. Cválali skrz lesy, kde je stín objal svou chladnou rukou a vlhký vzduch alespoň na chvíli naplnil jejich plíce. Avšak dotírající paprsky slunce byly neodbytné, a tak se plahočili celý den.

Když se setmělo, rozdělali oheň, povečeřeli jen chléb a vodu. „Kdybych tě neznal, bylo by mi líp.“ řekl Jindřich.
„Já vím.“ odpověděl Bohuslav a oba usnuli.

Vstali ještě před rozbřeskem, nasnídali se, udusali doutnající ohniště a bez zbytečného protahování vyrazili na svou pouť. Jeli až do večera, neobědvali a ani toho moc nenamluvili. K večeru dojeli na místo určení, bylo to půl druhého kilometru severně od tábora.

„Na, tady máš dýku a plášť, meč máš.“ podal Bohuslav Jindřichovi královskou dýku s olivovým pláštěm. Ta dýka byla nádherná práce. Taková, kterou dostávají jen nejlepší vojáci, jako dar za služby pro svého pána. Byla tak lehká, vyvážená a ostrá.
„Dál půjdeme pěšky, ale nejdříve si dáme do nosu!“ podal Jindřichovi večeři. Nebylo nic jiného než chléb a voda.

Koně uvázali ke stromu pod skalkou, kde jejich hřebci nemohli být spatřeni, dali jim pít, aby měli na zpáteční cestu dost síly a vyšli. Pláště je činili v šeru téměř neviditelnými, i tak se ale plížili. Oba spojovala temná minulost, ale i šikovnost a ladnost jejich pohybů. Pohybovali se jen ve stínech, našlapovali tak, aby nepraskla jediná větev, tak aby je unavené lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo. Tento styl pohybu nebyl rychlý, to ale nebylo na škodu, nebylo kam spěchat. Když měli konečně nepřátelské ležení na dohled, bylo něco po půlnoci. Zvuk zpívajících vojáků se nesl nocí, stejně jako rány žejdlíků, které naráželi o sebe. Vojáci slavili a to se nohsledům náramně hodilo.

„Slaví patrně jejich další postup, to je dobře,“ zašeptal Bohuslav, „dělají přitom takový kravál, že bychom tu mohli normálně mluvit a stejně by nás nikdo neuslyšel.“ Chtěli se zasmát, naštěstí se ale udrželi. Humor měli stejný, další věc, která je spojovala. Poté co se uklidnili, šeptal dál Bohuslav: „Až se naskytne příležitost, půjdeme podle plánu. Projdeme opatrně až k velitelskému stanu, tam by podle informátora měla být truhla s plány a zprávami.“

Čekali ještě asi hodinu, než se naskytla příhodná chvíle. Dva strážní, kteří od sebe byli ob dva stany, usnuli. Vyrazili vpřed. Nikdo je nemohl zahlédnout ani slyšet, byli jak dva stíny a stín s tmou splyne. Bohuslavův strážný seděl, zato Jindřichův usnul ve stoje opřený o kopí, smrděl pálenkou a zvratky. Oba se připlížili za svého strážného a ve stejnou chvíli tasili dýky. Jednou rukou uchopili spáče za ústa a druhou rukou mu podřízli hrdlo. Jediné co v té chvíli Jindřich uslyšel, bylo bublání a crčení horké krve, jak se drala z rány ven. Ostří dýky prošlo krkem, přeřízlo hrtan i obě tepny tak hladce, až to bylo k nevíře. Tiše odtáhli strážné hlouběji do lesa, aby nějaký ožrala, který by byl ještě tak uvědomělý a nešel se vymočit rovnou na stan, nevyvolal poplach.

Kývli na sebe a za chvíli se pomalu prosmýkávali kolem stanů. Jak postupovali, hluk se zvyšoval. Po několika desítkách metrech došli k hlavnímu stanu zezadu, což bylo také podle plánu. Zatím nikoho nepotkali, ale to byl další důvod k tomu, aby nepolevili na ostražitosti. Jindřich se podíval na Bohuslava a posunky mu naznačil, že se podívá dovnitř, zda-li je vzduch čistý. Bohuslav kývnutím souhlasil. Jindřich se tedy sklonil a nepatrně nadzdvihnul stan, v tu chvíli uslyšeli kroky. Co teď?! Rychle vlezl do stanu. Strachem nedýchal, ležel na břiše. Hlavou se mu honili nejtemnější myšlenky. Byli to dvě osoby, podle hlasu lehce podnapilí dva strážní, pochůzkáři. Něco si mumlali v řeči, které nerozuměl, podle hlasu mladší voják škytal. Najednou uslyšel cvrkot a ucítil teplo na břichu.
„To hovado na mě chčije!“ pomyslel si rozlíceně, ale nepohnul ani brvou.

Stan byl prázdný, nepřekypoval zbytečnými cetkami, ale i tak byl útulný. Po chvíli se nadzvedl stan a dovnitř se vplížil i Bohuslav. „Ještě že byli nametení, jinak by si nás pravděpodobně všimli. Proč máš mokrý břicho?“ zeptal se. Jindřich se jen zamračil a na otázku odpověděl otázkou: „Co si dělal ty?“
„Schoval jsem se do vedlejšího stanu, naštěstí tam byl jen sklad. Teď ale do práce!“

Nemuseli hledat dlouho, opravdu zde byla truhla. Spíš truhlička a naštěstí nebyla na zámek. „Vem to a mizíme!“ šeptal netrpělivě Jindřich.
„To nemůžeme, pak by věděli, co jsme tu pohledávali a mohli by pozměnit plány! Pečlivě si to přečti a zapamatuj, ta zpráva tu musí zůstat.“ řekl neoblomně Bohuslav.

„Tak to by bylo, jdeme“ pronesl tichým hlasem Jindřich a podlezl stan jako první. Avšak když chtěl podlézt i Bohuslav, rozvlnilo se sukno vstupu a vešel generál, než stihl cokoliv udělat, vrhl Bohuslav královskou dýku a ta se zabořila generálovi hluboko do hrudníku. Nestačil říct nic, jen se chytil za ten dokonalý kus oceli, který se napojil na jeho srdce a padl mrtev. K smůle dvou nohsledů rovnou na znak, takže všichni slavící vojáci viděli jejich vůdce mrtvého. Poplach!

Nebyl čas už na nic, žádná tichá chůze, žádné plížení, oba rychle utíkali nejkratší cestou ke koním s mečem v ruce. Ještě mezi stany narazili na dva strážné. Ti si jich všimli později než nohsledi, takže Jindřich prohnal meč břichem prvního strážného hned po tom, co se k němu otočil čelem. Bohuslavův meč se střetl s mečem strážného, i teď byl Bohuslav rychlý, vykryl úder meče strážného, ty se po sobě svezli a v jednom pohybu sekl strážného zezadu do nohy. Ten padl s křikem na zem. Jindřich vyběhl z tábora a v patách mu byl Bohuslav. Další dva strážní! První stihl Bohuslava z boku a vedl úder na jeho žebra. BŘINK! Bohuslav i tento úder vykryl za běhu a utíkal vstříc temnotě lesa. „Běž!“ zakřičel na Jindřicha. Ten se ohlédl a uviděl, jak šíp projel Bohuslavovi krkem. Málem se pozvracel! Bohuslavovi hrdlem klokotala tekutina, rudá jak víno. Vyprskl krev a padl na kolena. Levou rukou se chytil za krk, jak kdyby mohl zastavit krvácení a pravou rukou z posledních sil máchl a gestem dal Jindřichovi pokyn, aby utekl.

Strážný napínal tětivu luku s druhým šípem. „Sbohem kamaráde,“ řekl si pro sebe Jindřich, „nebyl si vůbec tak špatnej“. Vběhl do lesa a zahalila jej tma…

[zlopez]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
…nebyla lidská. U jeho stolu se klidně posadil malý pes, který doufal, že mu ze stolu spadne něco k jídlu. Koukal na Jindřicha svýma smutnýma očima a občas zavrtěl ohonem.
Jindřich se podíval, co před ním leží na stole. Byly tam nějaké zbytky od předešlého návštěvníka, tak Jindřich vylovil z jejich útrob kost a hodil ji psu. Ten se do ní s chutí pustil. Mezitím Jindřich přemýšlel, proč je mu ten pes takový povědomý. Rozhlédl se kolem, zda náhodou neuvidí majitele, ale dříve než se stačil pořádně rozkoukat už k němu dosedala známá postava alchymisty Jaroslava.
“Ahoj, Jindřichu, jak se máš?” Promluvil k němu přátelsky Jaroslav, jako vždy, když spolu sedávali ve staré krčmě ve vesnici několik týdnů cesty odsud.
“Ahoj, Jaroslave. Tebe bych tu nečekal. Co tě přivedlo až do Ratají?” Jindřich si pořádně přihnul z korbele a naznačil hostinské, která právě procházela kolem, ať přinese jeden korbel i Jaroslavovi.
“Můj výzkum. Však mě znáš, když nejsem zrovna opilý pod obraz, stále se přehrabuji v knihách a provádím pokusy.” Hostinská zrovna dorazila s korbelem piva a postavila ho před Jaroslava. Ten se pořádně napil, aby zvlažil hrdlo a s vážnou tváří pokračoval. “Při příjezdu do města mě však hned u brány přepadli nějací lotři a ukradli můj vůz. Všechny mé knihy, alchymistický aparát a další mé věci jsou teď v rukou těch lotrů a já se bojím, jak s nimi naloží. A to jsem zrovna byl na prahu objevu nové masti proti kuřím okám.” Pak přišla ta otázka, kterou jsem čekal už od začátku. “Ty jsi byl vždy tak trochu dobrodruh, co kdyby jsi mi pomohl? Můžu ti za odměnu vždy dát pár lektvarů zdarma. Tak co říkáš?”
Dokonce i Lekovi oči se v tuto chvíli upřeli na Jindřicha. Jindřich chvíli přemýšlel, i když nebylo moc nad čím. Lektvary zdarma nebyly k zahození a Ssmozřejmě se mu hodil někdo, kdo by se ve městě trochu vyznal a Jaroslav už tu nějakou dobu byl. Nakonec došel k jediné možné odpovědi: “Pomůžu ti. Nejdříve mi však řekni, co už si všechno zjistil, jak tě znám už určitě víš, kdo to byl a kde je najdu.”
Jaroslavova tvář se rozzářila. “To jsem rád, že mi pomůžeš. Víš tady v té krčmě nejsem úplně náhodou, každý den sem chodím a snažím se najmout někoho, kdo by mi pomohl. Ty jsi první, kdo mi řekl ano. Jsem rád, že staré kamarádství v dnešním světě ještě něco znamená.” Jaroslav do sebe obrátil korbel a pokračoval. “Samozřejmě jsem hledal, kdo je za krádeži mého vozu. První mé kroky zamířily ke starostovy. Doufal jsem, že se dočkám nějaké spravedlnosti. A víš co mi řekl? Řekl, že má problémů dost, co se za hradbami usadili vojáci. Tak jsem se poptával po krčmách. Jak se říkává u nás alchymistů, co nenajdeš v knize, najdeš v krčmě.” Při tomhle výroku se Jaroslav usmál. Jeho úsměv však okamžitě zmizel. “Tady jsem se dozvěděl, že tohle se tu poslední dobou děje často. Podle místních tyto přepady začaly, když se zde usídlili vojáci. Nikdo si však netroufne vojáky přímo obvinit.”
Jindřich ho přerušil. Takže po mě chceš, abych zjistil, zda tvůj vůz ukradli vojáci a získat jej od nich zpátky?”
Jaroslav s Lekem se na něj podívali smutnýma očima. “Uděláš to, pro mě a pro Leka?”
Jindřich se na lavici trochu napřímil. “Udělám to, ale chce to nějaký plán.”
Do soumraku pak seděli v krčmě a vymýšleli s Jaroslavem plán.
Když se začalo šeřit a slunce pomalu zapadalo za obzor, vydal se Jindřich pomalu za hradby města směrem k táboru vojáků. Dorazil na místo, odkud bylo dobře na tábor vidět, ale kde ho jen tak někdo nemohl zahlédnout. Tady zůstane než se docela setmí, ale mezitím si mohl tábor v klidu prohlédnout.
Tábor vojáků obsahoval několik stanů, kde vojáci přespávali, tedy především důstojníci. Tomuto uskupení stanů vévodil jeden obrovský bílý stan, který nad ostatními vyčníval. U tohoto stanu si Jindřich všiml dvou strážců. Pokud vojáci opravdu okrádali pocestné, tak veškerá kořist byla pravděpodobně schovávána sem. Kromě stanů byl tábor plný vojáků. Kteří se věnovali běžné činnosti ve vojenském táboře. Výcviku se zbraněmi, držením hlídek, pití medoviny, hraní hazardu, prostě takovým těm běžným věcem, které se děly ve všech vojenských táborech. Přestože by každého z nich samostatně Jindřich bez obtíží přemohl, proti celému táboru nic nezmohl. Tak se zatím posadil do trávy a čekal na noc.
Jakmile padla noc, všiml si Jindřich pomalu se přibližující pochodně, která přicházela směrem od města k táboru. To mohl být jedině Jaroslav. Jindřich doufal, že jejich plán je opravdu dobrý a že se nic nepokazí. Ale jak už to tak s plány bývá, když se něco může pokazit, taky se to pokazí.
Z druhé strany tábora se začal blížit shluk pochodní. Podle rychlosti, jakou se přibližovali, je Jindřich odhadl na jezdce na koni. A vzhledem k tomu, že mířili přímo do tábora, museli to být taky vojáci. Možná posila. Bylo už však pozdě plán odvolávat. Nehledě na to, že neměl jak dát Jaroslavovi znamení.
Jaroslav mezitím dorazil k okraji tábora, kde ho zastavil strážný. Jaroslav měl na zádech obrovský vak, který zrovna teď sundával ze zad. A začal z něj vytahovat měchy s medovinou. Během chvíle už se kolem něho tísnili dychtivé davy vojáků, kteří měli zrovna chuť na medovinu. Všichni kromě jezdců, kteří právě přivazovali koně a strážných u velkého stanu.
Jindřich si všiml, že nově příchozí na sobě nemají uniformu. Takže to nebyli vojáci, ale co tedy chtěli v táboře? Teď na tom ale nesešlo. Jindřich vyrazil ze svého úkrytu směrem k vojenskému ležení. Lepší příležitost už mít nebude.
Když dorazil k hranicím tábora, vysvětloval zrovna Jaroslav, proč jeho medovina je ta nejlepší v kraji. Kolik let trénoval včely, aby mu nosily správný med. Prostě se snažil jako každý správný obchodník nalákat na svůj výrobek co nejvíce lidí. V tomto případě vojáků.
Jindřich zamířil přímo k velkému stanu. Všichni vojáci byli u Jaroslava a tak na nikoho nenarazil. Když dorazil ke stanu, tak našel jen dva mrtvé strážné.
Zevnitř slyšel tlumené hlasy.
“Opravdu jsme je museli zabíjet, pane.”
“Nemuseli a o to právě jde.”
“Nechápu, pane.”
“Příště už nás nebudou brát na lehkou váhu a hlavně nám přestanou fušovat do řemesla. Od té doby, co jsou zde vojáci, jsme neměli ani jeden dobrý lup.”
Takže ti nově příchozí přijeli okrást vojáky a Jindřich s Jaroslavem jim jen nádherně nahráli do noty.
“Tak se podíváme copak to tu máme. To je ale nádherný vůz, akorát je plný knih. No, co se dá dělat, na zátop se budou hodit.”
To bude Jaroslavův vůz pomyslel si Jindřich. Vojáci určitě knihy ve voze nevozili. Jindřich potřeboval co nejrychleji vymyslet nějaký nový plán. Rozhlédl se kolem sebe. Jediné, co viděl byla dvě mrtvá těla strážců a několik pochodní. Nejprve si pomyslel, že by mohl zkusit stan zapálit, za to by ho ale Jaroslav určitě nepochválil. Pak však dostal brilantní nápad.
Přešel k nejbližšímu mrtvému vojákovi a začal si oblékat jeho zbroj. Teď v noci stejně nikdo nepozná, jestli je opravdu jeden z nich. Jediné, čeho si všimnou bude, že má na sobě zbroj. Když už si Jindřich připadal, že jeho převlek je dostatečný, vydal se směrem k Jaroslavovi a vojákům. Když byl dostatečně daleko od stanu, dal se do běhu a začal křičet. “Zloději, okrádají nás!!”
Vojáci chvíli stáli a nevěřícně koukali, pak se však všichni otočili a běželi rovnou mezi stany. Dokonce už i důstojníci vylezli ze svých stanů a ve zmatku, který panoval, se snažili udržet aspoň trochu pořádek. V tomhle případě to však nemělo valného účinku.
Jaroslav když uviděl ten zmatek, tak se snažil vzít nohy na ramena. Jindřich ho však ještě stihl dohonit.
“Nechte mě být, já s tím nemám nic společného!!” Křičel z plných plic Jaroslav na blížícího se Jindřicha, kterého ve zbroji považoval za jednoho z vojáků.
“Ticho, to jsem já Jindřich.”
“Jindřichu, jsem tak rád, že tě vidím. Myslel jsem, že je to jeden z vojáků a se mnou už je ámen. Co teď budeme dělat?”
“Musíme počkat, než začnou bandité utíkat. Pak vezmeme tvůj vůz a ujedeme.”
V táboře poté nastal opravdový zmatek. Bandité vzali hned nohy na ramena, když slyšeli poplach. Vojáci je začali rychle pronásledovat. Někteří na koních, někteří jen po svých.
V tuto chvíli vyrazili Jindřich s Jaroslavem k velkému stanu s vozem. U stanu však zůstal jeden opozdilec, který se nepřipojil k ostatním. Když viděl přibíhajícího Jindřicha v brnění, ztratil ostražitost. Předpokládal, že to je další voják a tato chyba se mu stala osudnou. Jindřich nezaváhal a trefil ho hruškou svého meče přímo do přilby, až to zazvonilo. Voják padl omráčený k zemi.
Odvázali koně, který stál opodál. Zapřáhli ho za vůz a pomalu vyjeli z tábora. Většina vojáků byla nyní daleko od tábora a honila utíkající bandity. Takže si ujíždějícího vozu nikdo nevšiml.
Slunce už pomalu výcházelo na obzor, když projížděli bránou města Ratají, a sluneční paprsky začaly pomalu ale jistě hřát. Jaroslav s Jindřichem se na sebe podívali a oběma se na tváři objevil úsměv.
Jaroslav popohnal koně. “Hyjé do krčmy!”

[gecko69]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

…mu připomíná staré časy. Ta tvář patřila Vladimírovi, jeho kamarádovi z dětství a spolubojovníkovi z několika bojových výprav. Naposledy jej viděl tak před deseti lety, pak Vladimír odjel hledat štěstí do Prahy. Podle toho co se ale doslechl, to s Vladimírem nedopadlo moc dobře. Dostal se prý do potyčky z nějakým vlivným knížetem, který ho nechal zabít.

Vladimír ale očividně vypadá na mrtvolu docela dobře. Jako obvykle, se lidové povídačky šíří velmi rychle a Jindřich se stal jednou z jejich obětí. Mimoděk se usmál a přihnul si z korbelu několik doušků lahodného piva. V hospodě bylo docela živo a nezdálo se, že by si Vladimír Jindřicha vůbec nevšiml. Stál na druhém konci krčmy a byl zabrán do hovoru s nějakou ženou. No jo, celý Vladimír. Už zase prohání sukně.

“Takže Vláďa je naživu, to je skvělé! Musím jít za ním,” řekl si a odsunul se od stolu. Musí mu všechno vyprávět! Jak se měl v Praze, co dělal, a kde se tu tak náhle vzal. A také, jak to, že je naživu. Pomalu se zvedl ze židle a popadl svůj korbel.

V tom ucítil na ramenou čísi ruce, které ho ohromnou silou přitlačily zpátky do židle, až jej zabolel zadek. Jindřich se chtěl ohlédnout za sebe, když v tom uslyšel chladný hlas člověka, který si právě přisednul naproti.

“Sednout ty zmetku! A okamžitě vyklop, kde to máš!”

Jindřich se na něj podíval. Sotva mu bylo vidět do očí. Spod kapuce se na něj dívaly pronikavě a vztekle. Dlouhé a mastné vlasy mu čouhaly ven. Zrzavé vousy měl svázané provázkem do malého copku. Jindřichovi byl povědomý, ale netušil odkud přesně.

“Prohledej ho, jestli nemá ten amulet u sebe” vyštěkl zrzoun na toho, kdo stál za Jindřichem. Ucítil hmatání kolem hrudníku a kapes.

“Nejsem blázen, abych ho měl u sebe. Schoval jsem ho,” řekl Jindřich se špatně skrývanou nervozitou v hlase. “A v životě vám hajzlům neřeknu kam.”

“A hele, máme tady drsňáka,” ozval se ten za ním a výsměšně se zachechtal.

I zrzoun se zasmál a pomalu si sundal kapuci. Odhalil tak konečně svou tvář, kterou hyzdila dva prsty dlouhá jizva od levého koutku úst k uchu. Malé hnědé oči byly ještě zlověstnější, než předtím. Přesto si Jindřich stále nemohl vzpomenout, odkud toho člověka zná. Úsměv na rtech se zrzounovi pomalu vytrácel. Zvedl se ze židle a naklonil dopředu k Jindřichovi. Rukama se opřel o stůl a hlavu přiblížil těsně k němu.

“Ty jeden zasranej čurane,” spustil opět chladně zrzoun. “Co to tu na nás zkoušíš? Myslíš si, že se tě lekneme? Rozhlídni se kolem, ty parchante. Jsme tady tři, tak to koukej vyklopit, než ti zlámeme všechny kosti v těle!”

Jindřich se pomalu poškrábal na lokti a přitom nepozorovaně uchopil rukojeť dýky, schované v tajné kapse zespod rukávu.

“Naser si!” odpověděl zřetelně Jindřich, zatímco vytáhl dýku a zabodl ji do stolu skrz zrzounovu pravou ruku. Vyskočil ze židle, ale muž, stojící za ním ho pevně stiskl, takže se nemohl vůbec pohnout. Přiskočil k němu ten třetí, stojící doposud opodál vpravo. Byl to takový vytáhlý hubeňour. Z křikem se rozpřáhl a chystal se mu dát pěstí do obličeje. Byl však pomalý a Jindřich ho ještě předtím stihl kopnout mezi nohy. Hubeňour zakňučel a klesl na kolena v bolestné křeči.

Muž vzadu, který Jindřicha držel pevně kolem paží, byl pro změnu mohutnější a měl obrovskou sílu. Ruce jako lopaty jej svíraly tak, že skoro nemohl dýchat. Dal hlavu dolů a pak prudce zaklonil. Ozvalo se křupnutí, to když tlusťochovi zlomil nos. Rychle se otočil a využil jeho zranění. Silně ho udeřil do ledvin, a jakmile si ten tlusťoch přestal držet zakrvácený nos, dal mu loktem do spánku. To ho omráčilo a mohutná postava se sesunula k zemi.

Jindřich se otočil zpátky ke stolu. Zrzoun se pokoušel vytáhnout dýku z ruky, řval bolestí, ale nedokázal to. Hubeňoura, mířícího k němu se zvednutou židlí v ruce si ale všiml až na poslední chvíli. Nestihl dostatečně uskočit a tak ucítil vzadu na hlavě bolest, jak se o něj zlomila židle. V hlavě se mu zatemnělo a klesl na kolena. Čekal další ránu a pomalu se na útočníka otočil.

Žádná další rána už ale nepřišla. Hubeňour padal k zemi, když dostal ránu korbelem mezi oči od člověka, který k nim přiskočil. Byl to Vladimír, jeho dávno ztracený, a nyní z čista jasna objevivší se přítel.

“Jsi v pořádku?” zeptal se Jindřicha.

Ten ale místo odpovědi vstal a zamířil ke stolu. Vytáhl zrzounovi z ruky zabodnutou dýku, chytil ho za jeho zpocené vlasy a ostří mu přiložil k hrdlu.

“Heej, klídek Jindro,” vložil se do toho Vladimír. “Nemusíme přece hned nikoho zabíjet, co? Dostali už dost za vyučenou”. Jindřich padoucha pustil a nechal Vladimíra, aby ho vyvedl z krčmy ven. Za okamžik byl zpátky. Ostatní dva leželi na zemi a byli stále v bezvědomí.

“Co tu proboha vyvádíš?” zazubil se Vladimír.

“Jindřichu, to je ale překvapení. Ty žiješ! Říkali, že ses dostal do křížku s nějakým knížetem a že tě zabili”

“No vidíš,” zasmál se Jindřich. “Babský povídačky. Ale to s tím knížetem je pravda” nepřestával se usmívat.

"Dobrá, pokecáme potom. Jak to tak vypadá, budu muset na Pirkštejn za hradním raději hned.

“Počkej Jindro, hradní pán tu není. Slyšel jsem, že předvčerem odjel pryč.”

“Přesně tak, předevčírem odjel spěšně do Kutný hory,” ozval se hostinský. “Ale raději už oba vypadněte, nestojím tu o žádný problémy. No tak, zmizte už!”

Oba vyšli ven a dali se do řeči. Zatímco se procházeli městem, vyprávěli si své zážitky. Vladimír o tom, co dělal v Praze, o problému s knížetem, i o jeho dramatické cestě nazpátek, která skončila jeho příjezdem do Ratají včera dopoledne. Jindřich pro změnu vysvětloval, co to mělo znamenat v krčmě, proč po něm ti chlapi šli.

“Kamaráde,” řekl starostlivě Vladimír. “Nevím jestli’s udělal dobře. Takhle riskovat kvůli ňákýmu šlechticovi. Vždyť tě mohli zabít.”

Jindřich se záludně usmál.

“Jo ták! Ty jeden vole, je v tom ženská, co? Že jo?” nepřestával se zubit. “Pro Kristovy rány, Jindro! To podstupuješ tyhle věci jen kvůli nějaký ženský? Zbláznil ses? Žádná za to nestojí” radil Jindřichovi.

“Že to říkáš zrovna ty!” poplácal kamaráda po rameni.

“No nic, budeme to muset přerušit. Hele,” ukázal Vladimír někam za něj. “Vidíš ty tři támhle u stodoly? Nevypadají zrovna moc kamarádsky, měli bychom zmizet.”

“Jo, tihle nejsou odsud. Sakra. Já ale musím ale na hrad” namítl Jindřich.

“Počkej! To myslíš vážně? Starýho dcera? Jo tak proto jsi do toho šel! Ty máš pletky s dcerou hradního pána. To proto jsi tak ochotnej mu pomáhat. Sakra, Jindro! Ty ses zbláznil” řekl mu káravě, ale s úsměvem.

“Sklapni, Vláďo, spíš mi poraď co teď.”

“Jasně kamaráde, neboj. Nemá cenu se tady zdržovat, když tu hradní není. Je to nebezpečný. Musíme zmizet do lesa a počkáme, dokud se nevrátí. Pak tady bude bezpečněji.”

“Máš pravdu, jdeme!” odpověděl Jindřich a oba opustili brány města.

Celé odpoledne proklábosili. Večer chytli dva zajíce, ale dřevo v lese bylo ještě po včerejší bouři docela mokré. Rozdělat oheň jim trvalo snad hodinu.

Pečínka byla výborná a oba kamarádi se pořádně nadlábli. Vladimír měl s sebou ještě i čutoru s vínem, takže večer už nemohl být příjemnější. Víno ale působilo rychleji, než Jindřich čekal, a tak si oba našli nějaké svoje místečko na spaní. Jindřich se odebral k nedalekému mohutnému dubu, opřel se o něj a s příjemně opojným pocitem usnul.

Když spal, zdály se mu zvláštní sny. Vlastně to ani nebyly tak úplně sny, ale spíš opravdové vzpomínky. Možná to bylo vínem, nebo taky tím, že se zase shledal s Vladimírem, o kterém si myslel, že je už dávno mrtvý. Těžko říct. Zase se viděl o deset let mladší, když s Vladimírem proháněli holky z města, lovili zvěř, nebo pracovali u místního sedláka. Tenkrát se Vladimír přátelil se sedlákovým synem, díky čemuž oba tu práci dostali. Byli snad dokonce vzdálení příbuzní. Bratranci?

Jindřich ho moc rád neměl. Jak že mu to tenkrát říkali? Drbohlav? Dutohlav?

Náhle si vzpomněl. Viděl všechno přesně tak, jako tenkrát. Sebe, Vladimíra, i jeho bratrance Rudohlava. Takhle mu říkali - Rudohlav! To proto, že měl zrzavé vlasy a jmenoval se Rudolf. Zrzavé vlasy! A jizvu na levé straně…

Jindřich náhle procitl. Nemohl dostat z hlavy poslední myšlenky. Ten zrzoun v krčmě byl Rudohlav. Vladimírův bratranec.

“Tak konečně ti to došlo?” ozval se Vladimír, sedící naproti. Neměl by spát?

“Koukám, že víno ti spíš pomohlo si dát dvě a dvě dohromady, než aby tě pořádně uspalo. Příště to musím namíchat trochu líp,” řekl obzvlášť nepříjemným hlasem. “Bratránek Rudohlávek měl strach, že bys ho poznal, ale já mu říkal, že může být v klidu. Jen tu ruku ti asi jen tak neodpustí.”

Jindřich se chtěl zvednout, ale ke své velké nelibosti zjistil, že je pevně přivázán ke stromu.

“Ty hajzle! Ty zasranej hajzle!” vykřikl, zatímco sebou lomcoval. Zbytečně. Provaz nepovolil ani o píď.

“Ale, ale, Jindřišku, pročpak tak zle?” zeptal se škodolibě a zamával mu amuletem před obličejem. “Tohle, si s dovolením vezmu a zase jej vrátím tam, kam patří. No, nemám čas se tu vykecávat, takže pojedu”.

“Podvedl jsi mě! Hajzle, to ti nezapomenu!” zazněl zoufalý výkřik z Jindřichových úst.

“Zradil? Ty nevděčnej zmetku, já ti zachránil krk! Dubohlav tě chtěl zabít a hodit divoké zvěři! Buď rád, že to dopadlo takhle. Ale varuju tě, tohle bylo naposledy.”

“Půjdu po tobě, najdu si tě,” přerušil Vladimírův monolog Jindřich.

Ten se jen usmál. “To bych ti neradil, kamaráde. To už bys totiž nepřežil. Sbohem!” řekl, nasedl na koně a tryskem zmizel z dohledu.

“Však počkej, tohle ti nedaruju,” řekl si pro sebe Jindřich.

[lollkoo2]

… ho sleduje už od Talmberka a patrí niekomu, kto vždy, vie, kde nájsť Henricha. Toho strasie pri spomienke na to, ako zišiel z cesty a stiahol si nohavice, aby si vykonal potrebu, ale nemohol. Stále sa cítil sledovaný a už vedel prečo. Stále však netušil, prečo ho ten tajomný muž máta a kto to vlastne je.
Henrich nezaváha, záhady nemá rád, zvlášť keď sa mu motajú okolo holého zadk. Schmatne svoj korbeľ, vyskočí na rovné nohy a vykročí do kúta, kde si cudzinec sám obsadil stôl. Keď neveľmi jemne položí svoj nápoj na nespočetnými bitkami obitú tabulu, a riadne to tresne, prenasledovateľ naňho len pozrie bez mihnutia oka.
„Nerob divadlo,“ vyštekne a ukáže kováčovi, aby sa usadil vedľa na lavicu.
„Nemusel by som, keby som vedel, čo si zač, drahý pane,“ opáči ten, ale poslúchne.
„Toľko ti poviem, že mojou robotou je, aby ľudia ako si ty nevedeli o ľuďoch ako som ja.“
Henrich sa zamyslí. „Kto teda vie o tebe?“
„Môj pán. A nič sa ty neboj, nechcem – a nemám – ti nijako škodiť,“ šibne bystrými očami k Henrichovmu boku, kde ten samozrejme tríma meč. Pustí jeho rukoväť, ale ľutuje, že nemá nejakú dýku a či tesák – to bude musieť napraviť, keď ho vyplatí jeho pán.
„Čo teda odo mňa chceš? Žobrákom byť nevyzeráš, ani niekým, kto rozum načisto potratil… “
Neznámy sa zachmúrene pozrie na kováča. Buď ho popudilo, aký je nechápavý, alebo zvažuje možnosti. Napokon si popod fúzy zamrmle niečo, čo Henrichovi znie ako rezignácia na osud ich oboch, čo mu na pokoji nepridá, a pustí sa do reči.
„Pozri sa na seba, chlapče. Ani vojak, ani rytier, a predsa si mečom opásaný. A zrejme sa ním vieš aj oháňať, viem, viem, že si synom kováča, aj že si si prešiel nejakými bitkami, ale tvoje postavenie je predsa zvláštne. Nehovoriac o tej tvojej hrdosti a prekliatej zvedavosti, hoci Boh mi je svedkom, že nie si z najmúdrejších. Ticho buď a počúvaj. Pravdu ti hovorím, nie si, inak by si videl že si ako hrozba, tak aj nástroj pre pána-“
„Ktorého?“ naklonil sa Henrich k neznámemu, a ten ho zavrátil tvrdým pohľadom. Až vtedy si Henrich uvedomil, aký zablatený a roztrhaný je jeho plášť. Nečudo, že sa uchýlil do kúta, ba možno ho tam vykázali – voňať tiež nevoňal, a ak to povedal on, ktorý bol stále napáchnutý od prasačieho hnoja – pri spomienke na tú naháňačku zaškrípal v duchu zubami – nuž, to bolo čo povedať. Len tvár, do ktorej sa začínali vrývať vrásky, mal čistú, tak ako zrak, ktorým nikdy neuhol pred Henrichovým.
Kováč sa odtiahol a mal čo robiť, ale neskrivil nos. Jeho známy neznámy vyceril zuby ako vlk v úškrne. Henrich sa preklínal za svoju neopatrnosť, ale zdalo sa, že muža jeho znechutenie netrápi, a než sa kováč ohradil, načiahol sa k jeho korbeľu a jeho obsah hodil do seba. Nič si nerobiac z pobúreného protestu, utrel si fúzy od peny a hovoril ďalej.
„Ako som povedal, si nástrojom, a teda môžeš byť užitočný, ak sa neobrátiš proti tomu, komu máš slúžiť. Čo by, mimochodom, nebolo dobré pre tvoje zdravie. Mlčíš, čo? Konečne si pochopil? Nie? Budem teda ešte jasnejší, ty tupec, ale to ti prisahám, že ak o našom rozhovore čo len cekneš, než sa úplne stratíš z povrchu zemského, budeš trpieť a ľutovať, a trpieť nebudeš len ty.“
Keby nie tónu, akým to vyriekol, Henrich by nad cudzincovými slovami mávol rukou. Zmohol sa však len na prikývnutie. Neznámemu i to stačilo.
„Poviem ti teda pravdu – a že to nezvyknem robiť, to mi ver – o tom, prečo som ti bol v pätách, keď si išiel do Talmberku a zase nazad. Asi si porozumel, že to nebolo pre zábavu, aspoň dúfam, ale že to bol rozkaz. Nie, nepoviem ti, čí, nesmiem. Možno na to prídeš aj sám. Mal som, a stále mám, na teba dohliadnuť, a pomôcť ti, ak by bolo treba, ale hlavne pozorovať. Nefŕkaj na mňa ako spupný žrebec, ak ide o tú potýčku na hradskej, vedel som, že to zvládneš. No, bol som o tom takmer istý. Nesmel som sa ti vtedy tak ukazovať.“
„Čo sa zmenilo?“
„Chlapče, nesúr ma, lebo ťa naučím trpezlivosti po svojom. Čo sa asi tak zmenilo? Že sa ideš hlásiť pánovi, a rozpovedať mu, ak sa nemýlim, o udalostiach v Talmberku. To som si myslel. A naisto som vedel, že neodoláš a keď ma zbadáš, bez okolkov sa ku mne nahrnieš. Na to si musíš začať dávať pozor, aj na cudzie oči a uši. Zase nerozumieš? Doparoma, čo ti z tej hlavy rozum vymlátili? Veru bude s tebou ťažká robota. Proste ja a môj pán by sme boli radšj, keby sa o nás – a tým myslím aj teba – nevedelo. Nebolo by to bezpečné, pre nikoho z nás a pre naše ciele. Nepozeraj tak, či nechceš pomôcť svojim ľuďom?“
Henrich stále neochotnejšie prikyvoval tomu mužovi. Začínal mať pocit, že mu okolo krku uťahuje slučku a ak kováč nepovie to, čo chce počuť, že ho na ňu obesí. Mimovoľne si prstami prešiel pod bradou, naprieč, kde by sa mu lano zarylo do kože, a oblial ho pot.
Lenže ako z takej situácie vykľučkovať? Veď je v pasci. Opanoval sa, sústredil sa na váhu meča na opasku. Počká. Uvidí.
A snáď neskončí niekde na hnoji.
„No tak vidíš, naozaj ti nechcem tle,“ pozrel naňho cudzinec úkosom, akoby uhádol jeho myšlienky. „Máš len ten problém, že ma už poznáš, tak sa netras ako panic pred peknou dievkou, a pozri na mňa. Tak. Nemôžem ti sľubovať, čo sa nedá splniť, ale ak pomôžeš ty mne, pomôžeme zase my tebe.“
Henrich ich vidí pred očami, ich tváre, keď ešte žili a mohli sa smiať, a potom prázdne, bezvýrazné, ako nemý výkrik a žaloba na svet, ktorý mohol dopustiť ich skon. Vidí tak svojich rodičov, kamarátov, susedov…
Chce pomôcť svojim ľuďom a nechce, aby ich stretol podobný osud ako ich príbuzných. Nechce, aby to peklo zažili.
Nevie, kto je muž, ktorý naňho hľadí prenikavými očami, ale vie, čo mu ponúka. Plný mešec, ochotných priateľov, ak by ich tak smel nazvať, ochrannú ruku.
A vie, že ak sa jeho pán rozhodne neposkytnúť mu to, nepomstiť jeho dedinu, nehľadať spravodlivosť, tak sám nič nezmôže.
A čo je jeho život v porovnaní s povinnosťou? I tak by sa zbláznil, i tak by ho niečo hnalo stále vpred, hoc i by mal čeliť banditom sám a bez zbroje.
„Pomôžem ti teda, a nespomeniem, koho v Talmberku držia v žalári. Ušetrím svojmu pánovi trápenie, len čo by mu spomienka zahojené rany rozjatrí a to by nás mohlo stáť skvelé priateľstvo. O ostatnom však klamať nebudem.“
„O to by sme ťa nikdy nežiadali. Ale ja som vedel, že ty tú debilitu predstieraš. Výborne, chlapče, tak k nám teda patríš.“
A tak sa začala Henrichova cesta – nedobrovoľná, vždy si v duchu pripomenul - do zatratenia v pavučine lží. Aspoň tak si myslel. No ako – čím to bol? – zved, zlodej aj stvoriteľ tajomstiev, sa osvedčil, hoci to znamenalo nečestnosť, a bojoval predsa proti zlu, tak ako to Pán Boh kázal. Len niekedy, keď osamel so svojimi myšlienkami, sa ukradomky pozrel na ruky. A vždy ho prekvapilo, že na nich nevidno krv.
Pozn.: Prepáčte!

[Frantis]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, kterou Jindřich viděl naposledy ve Stříbrné skalici. Když před lety, vojska, samozvaného krále Českých zemí, Zikmunda Lucemburského, postupovala královstvím, plenila a drancovala, co jim jen přišlo do cesty. Žel Bohu, do cesty jim přišla i ves Stříbrná skalice. Král Zikmund měl ve svém vojsku i tatary. Bojovníky, kteří svou krutostí a bezbožným zacházením, byli proslulí po celé zemi. Právě tito Tataři vtrhli do domu kováře, který jen chtěl chránit svou rodinu. Nenechali nikoho naživu. Neušetřili by, ani malého chlapce, Jindřicha, kdyby jej z domu neodvlekla, pro něj zatím neznámá žena. Když jej ta žena posadila za sebe na koně a uháněla cvalem z vesnice, poslední co uviděl malý Jindřich, byla kovárna v plamenech a jeho nejlepší přítel Ctirad, jak leží na zemi vprachu. Ctirad se na něj díval, s prosebným výrazem ve tváři. Jeho tvář byla celá od krve, neboť se mu od nosu dolů, linula dlouhá jizva. To bylo poslední, co Jindřich viděl, když ujížděl z vesnice. Nyní se mu při pohledu na tu tvář vše vybavilo. Neváhá ničeho. Vstává od stolu s jediným cílem. Zjistit, zda-li zahlédnutá tvář v davu, patří skutečně dávnému příteli. Prodírá se hloučkem, pivem nasáklých, rolníků. Oči má stále upřené na oné postavě, která nyní stojí zády k němu. Již je na dosah. Jindřich natahuje ruku a pokládá ji na rameno člověku, o kterém doufá, že je to Ctirad. Muž, se při dotyku na rameno otáčí a……
Jindřich je na vážkách. Stojí a zírá do tváře, která je mu povědomá, ale není si jist, zda-li je to tvář jeho kamaráda. Nějaké přání? Zeptá se muž poněkud ostře a už si Jindřicha prohlíží nedůvěřivým pohledem. Jindřich se ještě jednou dívá na tu jizvu. Bylo to už dávno, ale ta jizva nešla zapomenout. Jsi Ctirad? Ptá se Jindřich nesměle. Muž tázavě zvedá obočí. Ze Stříbrné skalice, dodává narychlo Jindřich. Muž, nyní již hledí na Jindřicha zpříma. Sice, tě neznám a zhola nic ti do toho není, ale odpovím ti. Ano jsem Ctirad a žiju nyní zde, v Ratajích. Ale ano, narodil jsem se ve Stříbrné skalici, nyní však dovol otázku i mě. Kdo jsi ty a proč tě zajímá odkud pocházím?! Jindřich nemá co tajit a tak začíná s vysvětlováním. Ctirad napjatě poslouchá kdo Jindřich je, odkud zná Citirada a co dělal, po té co opustil Stříbrnou skalici. Ctiradovy se vyjasňuje. No jistě, zvolal, Jindřich, syn kováře. Nezlob se, je to už taková doba, že jsem na to zapomněl, ačkoli, na většinu z těch dob, si nepamatuju z dobrých důvodů. Co se stalo vlastně potom útoku na naši vesnici? Ptá se dychtivě Jindřich. Ctirad se na něj podívá se smutným výrazem ve tváři. Není moc o čem mluvit, začíná Ctirad. Víš, když přišli vojáci, mysleli jsme si, že jen procházejí. To bylo mylné mínění, ukázalo se, že chtěji, zlato, peníze, zkrátka vše co je cenné. Ctirad hledí prázdným pohledem do svého korbelu, ze kterého si upije a pokračuje ve vyprávění. Když vtrhli do našeho domu, tak jsem tam nebyl. Byl jsem za domem a pásl jsem ovce, teprve dým z našich oken a křik z naši vesnice mi napověděl, že je něco špatně. Běžel jsem ke vchodu, jak nejrychleji jsem dovedl, oběhl dům a narazil jsem do tatara, který z našeho domu zrovna vycházel. Byl jsem vyděšený, to ti nemusím povídat, na tváři měl kovovou masku a na hlavě špičatou přilbici. I pod tou maskou jsem viděl hnědé, divoké oči, plné touhy po našem majetku, ovšem lhostejné k našim životům. Vypadal jako sám ďábel, ten kouř z domu tomu i odpovídal. Jindřich jen nevěřícně stojí, neschopen slova. Ctirad, po chvíli mlčení pokračuje. Když jsem do něho narazil a pořádně si ho prohlídl, tak vytáhl z opasku malou, zahnutou dýku a sekl mě s ní po tváři. Bolelo to jako čert. Nic takového jsem doposud nezažil. Zkácel jsem se na zem, do prachu a špíny. Ten tatar mě jen přešel a už si mě víc nevšímal. Pro něj měl větší cenu lup než já. Tenkrát, když jsem se trochu rozhlédl po vesnici, jsem viděl, jak někdo ujíždí na koni z vesnice pryč. Chtěl jsem na ně zavolat, aby mě vzali sebou, ale nezmohl jsem se něco ze sebe vypustit, krom krve a slz. Pak jsem omdlel a probudil se, až za tmy. Kolem chodili nějací vojáci, bál jsem se jen pohnout, aby mě nezabili. Naštěstí to byli vojáci z vedlejší vesnice. Hned jak se dozvěděli o nájezdu tak přijeli sem. Ale vlastně už jen přijeli pohřbít mrtvé a ošetřit těch málo přeživších. Zjistit co se stalo, nebyl problém, všichni to brzo věděli. Když viděli, že jsem na živu, odvezli mě ke svému pánovi a od té doby jsem ve službách tohoto města, Rataje. To je neuvěřitelné, dostane ze sebe nakonec Jindřich. Hlavou mu bleskne, že se musí dostat na hrad Pirkštejn a tak se tedy zkusí zeptat svého znovu objeveného přítele. Poslyš, Ctirade, musím se dostat na hrad Pirkštejn, myslíš, že bys mě tam mohl zavést? Ctirad dopíjí svůj korbel a pokládá ho na stůl. Co přesně potřebuješ, na hradě vyřídit? Ptá se s neskrývanou zvědavostí Ctirad. To bych ti rád vysvětlil cestou, pokud bys souhlasil. Ctirad přikyvuje a společně vycházejí z krčmy. Jindřich se zadíval na nebe. Krásný slunný den. Cesty už téměř vyschly a vlahý vánek se opřel do jejich boků, aby tak dal o sobě znát. Jejich další kroky vedou na hrad Pirkštejn. Jindřich je šťastný, že po letech co si myslel, že už nikoho nemá, znovu nalezne svého nejlepšího přítele. Nejspíš tomu tak chtěl osud, neboť pomoc na Pirkštejnu se Jindřichovi bude jistě hodit.

[dvorma]

Tvář, na která je vidět dlouhý, ale za to velmi drsný život, přesto tu tvář poznávám. Patří muži, kterého před 15 lety popravily za znásilnění a vraždu. Byl velitelem stráží samotného Václava IV., ale hlavně byl mi dobrým vzorem. Jerůš Hlupec!
Bohužel měl velice rád medovinu. Každý den jako obvykle přišel do krčmy, obsluhovala zde dcera hospodského. Jmenovala se Klara. Byla velice krásná a přitažlivá. Hodně mužů si na ní dělalo zálusk a Jerůš nebyl vyjímkou, ikdyž měl pohlednou manželku. Ale tohle byla krásná nikým neposkvrněná dívka. Jerůš ten den pil velmi mnoho. Neměl zábrany a tak si řekl, že tu nevinnou dívku musí mít za každou cenu. Zatáhl ji do jednoho pokoje a násilím ji strhl šaty. Dívka se vzpouzela, ale nebylo jí to moc platné. Jerůš ji silnou ranou do hlavy omráčil a pak si s ní mohl dělat, co se mu zachtělo. Hospodský ji po nějaké době začal hledat. Až narazil na výjev, kterýho málem skolil. Zakřičel na něj, ať ji nechá a začal se s ním prát. Jerůš neměl zábrany, vytáhl nůž a hospodského bodl přímo do srdce. Ten okamžitě padl k zemi. Byl mrtev.
Jerůš dostal oprátku. Dívka, kterou znesvětil se po pár dnech rozhodla spáchat sebevraždu. Nemohla s tím déle žít a tak si jednoho dne vypravila k vrcholku skal, našla zde vhodné místo a svůj život ukončila. Od té doby jsem nad Jerůšem zanevřel. Všichni viděli, jak ho vedou k oprátce a pak věsí. Tak co tady pro boha dělá?
Ptám se opatrně: „Jerůši jsi to ty?“. On nic neřekne, jen mi naznačí, abych mlčel a šel za ním. Přicházíme do stodoly, kde se můžeme v klidu a nerušeně bavit. „Asi jsi velmi překvapen, co tady dělám?“ začíná s rozmluvou. Já po odmlce odpovídám otázkou: „Jak je možné, že nejsi mrtvý, viděl jsem tě viset?“. Jerůš si povzdechuje a mluví: „Nejsem pyšný na to, co jsem udělal. Každopádně po procesu, kdy mě odsoudili k smrti, mě zachránil sám Václav IV… Za věrnou oddanost mě poslal do jiné části země, kde mne nikdo neznal a také naznali mé zločiny. Místo mne pověsil nějakého jiného vězně.“ V tom mi to dochází, já neviděl Jerůše Hlupce, ale člověka s pytlem přes hlavu, kterého pověsili. Jerůš pokračuje ve vyprávění: „V té jiné části země jsem pracoval, jako obyčejný čeledín.“. Chvilku se zamýšlím a poté říkám: „Proč jsi se vrátil? A proč riskuješ, že tě někdo pozná?“. On na tuto otázku evidentně čekal. „Dnes je málo lidí, kteří si na mne vzpomenou, kteří by mě ještě znali. Je jedna věc, kterou jsem svému králi slíbil. Proto jsem se vrátil.“. „Co je to za slib?“ vyhrkl jsem nedočkavostí. „Můj král se domníval, že jeho bratr Zikmund je pro něho velmi nebezpečný. Taky to tak je. Král je zajat. Já jsem mu však slíbil, že se v případě nouze vrátím a podniknu všechny kroky k tomu, aby Zikmund nevládl jeho zemi dlouho.“. Je to opravdu tak, nebo si ze mě dělá Jerůš legraci. Toto je vážná věc. „Takže jsi tady, abys zabil Zikmunda?“ říkám. Je evidentně překvapený mou otázkou. „Ne, panebože. To bych nesvedl ani s padesáti muži. Jsem tu proto, abych osvobodil právoplatného krále. A ty my musíš pomoci!“.

[markusnakus]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm vyvolala nostalgii a vzpomínky na staré mladistvé časy. Muž se na něj zadíval a v oné známé tváři se objevil mírný šibalský úsměv, jenž k ní neodmyslitelně patřil. Vydal se Jindřichovým směrem s rovněž čerstvě natočeným korbelem. Tvrzená kožená vesta s kovovými destičkami, meč u pasu a přilbice v podpaždí prozrazovaly jeho povolání. Přisedl.

„Myslel jsem, že jsi na Šternberku?“ řekl Jindřich, sotva pozdravil.
„Bejvávalo,“ odpověděl muž. „Vrátil jsem se domů k rodině.“
Dobře se znali. Byl to Matěj. Hodně si spolu hráli již jako malí kluci. Po ramena dlouhé hnědé vlasy a tmavé oči značily jeho divokého ducha.
„Takže z tebe je teď pravý nefalšovaný voják?“
Matěj se usmál.
„Už to tak vypadá. Uplatnil jsem se už na Šternberku. Dělal jsem tam tak trochu děvku pro všechno, ale když neměli koho na stráž, šel jsem já.“
Připili si. Ruch v krčmě rostl, jak se blížila doba oběda.
„A kde ses tady vzal ty? Jsi pořád v Talmberku, nebo ne?“
Jindřich se zadíval do již poloprázdného korbele.
„Možná to víš, ale matka nedávno zemřela. Zůstalo mi malý hospodářství a chtěl bych ho rozšířit,“ vypravil ze sebe pomalu. „Vím, že pár lidem už baron něco málo půjčil. Chci to zkusit taky a pořídit další zvířata.“
„Tak na to zapomeň,“ skočil mu do řeči Matěj. „Baron má v tuhle chvíli plnou hlavu starostí s těma Kumánskýma ksindlama. Do posledního groše jde veškerý jeho jmění na vojsko a obranu města.“
Jindřich se zarazil. O Kumánech již něco zaslechl, nevěnoval tomu ale příliš pozornosti. Starosti s farmou jej v posledních týdnech zcela pohltily.

„Jestli potřebuješ peníze, přidej se k nám. Nese to slušně, dostaneš výzbroj, najíst, napít…“
„Matěji,“ přerušil ho. „Díky, ale tohle mě neláká.“
„Ale no tak, vždycky ses uměl bít.“
„O to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci poslouchat rozkazy. Radši budu farmařit a starat se sám o sebe.“
Matěj praštil prázdným korbelem o stůl a utřel si pěnu z úst.
„Jak myslíš, nabídka pořád platí.“ Zarazil se. „Upřímně, sháníme už prakticky kohokoli, kdo by se dokázal ohánět mečem dost šikovně aspoň na to, aby nenapáchal moc škody ve vlastních řadách.“
Jindřich se usmál, i když si nebyl jistý, zda je taková skutečnost vlastně zábavná.

Jejich rozhovor se dále točil kolem posledních zpráv o uvěznění krále Václava bratrem Zimundem i sílících náboženských bouřích. Matěj byl obdivuhodně informovaný, zjevně díky svému novému působení.
„Je to všechno vyšší mocenská hra,“ uzavřel téma. „Nám nezbývá, než to nějak všechno ustát. Ale abys z mojí ustaraný řeči nenabyl špatnýho dojmu, jedno ti povím: budeme se bít, a to velmi rádi a se vší vervou. Budeme se bránit,“ rozohnil se náhle, „ne – budeme útočit a nenecháme je vydechnout; budeme běhat po polích a hnát před sebou ty kumánský svině; vrátíme jim to za každou vypálenou vesnici, za každej zmařenej život!“ Bouchl pěstí do stolu.

Ve dveřích stanul voják v kroužkové košili. Těkavýma očima prohlédl místnost, až jimi ulpěl na Matějovi. Jakmile se otočil, muž se přihnal a zašeptal mu do ucha. Matěj zbledl. Podíval se na svého spolustolovníka; v jeho očích se zrcadlila starost.
„Hned jsem tam,“ řekl přes rameno.
Voják odešel stejně kvapně, jako přišel.
„Další pivo už si s tebou zjevně nedám.“
Jindřich na něj nechápavě pohlédl.
„Je čas přejít od slov k činům.“
„Co se děje?“
„Kumáni, co jiného!“ vyhrkl polohlasně. „Máme zprávu, že vyplenili Mrchojedy a míří na Talmberk!“
Jindřicha polil studený pot. Talmberk! Jeho farma je na samém konci podhradí směrem k Mrchojedům. Jestli je to pravda, bude první na ráně.

„Jedu s tebou!“ vykřikl naléhavě.
„A jak asi? Nemáš koně.“
„Míří na mojí vesnici, Matěji! Chci jet s vámi. Vem mě s sebou, prosím!“
Matěj se na něj váhavě zahleděl, nervózně podupávaje nohou.
„Sám jsi říkal, že se umím bít, dobře to víš.“
„Vím. Taky jsi měl skvělýho učitele,“ pochválil se s úšklebkem.
„Dobrá, snad toho nebudu litovat.“

Nádvoří hradu Pirkštejnu žilo čilým ruchem. Tucet osedlaných koní vzrušeně frkalo a kývalo hlavami. Kolem pobíhající vojáci sbírali a oblékali poslední kusy výstroje. Matěj domluvil připravení koně pro Jindřicha, navlékajícího kroužkovou košili; přilbici; rukavice. Vylezl na koně a přijal dlouhý meč a štít od jednoho z pážat.
“Připraveni?” zakřičel velitel důrazně.
Dostalo se mu stejně důrazné souhlasné odpovědi, načež zavelel, a jako jeden muž vyrazili.

Přestože jeli tryskem, Jindřichovi přišlo, že se neuvěřitelně vlečou a s každým okamžikem jsou dál od odvrácení zkázy jeho domova. Občas mezi stromy zahlédl dým z nedalekých Mrchojed. O pravdivosti zpráv nebylo pochyb. Vyjeli z lesa a před očima se jim vyhoupla věž hradu Talmberka. Místní pán odcestoval i s družinou do Prahy, hrad i ves pod ním tak zůstaly nebráněny. Téměř nebráněny. Již z dáli zaslechli ruch boje. Náhle se na dohled vynořili první nepřátelé. Pletené čepice namísto přileb, dlouhé kníry a volné hedvábné haleny i kalhoty jasně prozrazovaly jejich příslušnost. Za ryku a dusotu koní se proháněli mezi domy, z nichž jeden již stravovaly plameny.

Vzduchem zasvištěla salva šípů od blížících se jezdců. Vzápětí spatřili skupinu asi osmi obránců. Dva stáli na zemi, s koňmi zmítajícími se vedle nich. Další ležel obličejem dolů ve zvětšující se tmavé louži, vedle rovněž nehybného Kumána s ošklivou tržnou ranou přes hruď.

Ozval se bojový výkřik a tasené meče, jak vjeli do oblaku dýmu. Nastala vřava. Zmatek, křik, zvonivé rány a rychlé, intuitivní pohyby paží i celého těla. Vzduchem nepravidelně zahvízdal letící šíp. Po Jindřichově levici spadli naráz dva koně i s kumánskými jezdci, když jeden strhl uzdu a narazil do druhého po zásahu šípem do ramena. Jindřich, nezvyklý na bojové situace, nejprve ztrácel orientaci a nestačil obratně se pohybujícím Kumánským jezdcům. Držel se tedy v blízkosti Matěje a pomáhal odrážet výpady protivníka.

Bojiště se začalo přeměňovat na bijící se hloučky. Z místní posádky se udrželi již jen 3 jezdci, zatímco posily z Ratají zdatně stíhaly jednoho Kumána za druhým. Početní převaha byla stále mírně na straně nepřítele, výzbrojí jej však převyšovali o několik řádů. Jindřich se postupně dostal do tempa a stále odvážněji se pouštěl do soubojů. Odrazil několik dotěrných, nicméně vcelku neškodných pokusů, načež přešel do útoku a trochu nepovedeným sekem do boku alespoň připravil Kumánce jednomu z místních. Rychlá otočka a trysk. Úhybnými manévry taktizujícího nepřítele se již nenechal oklamat a i když jim stále nestačil, úspěšně pomáhal nahánět divochy do sevření ostatními Ratajskými vojáky. Kumánci dopláceli krvavě na svou nedostatečnou výzbroj a postupně padali z koní pod tvrdými ranami dlouhých mečů či proklatí kopími.

V jeden moment se Jindřich ocitl vně hlavního boje. Koutkem oka spatřil blížícího se Kumána s proti němu mířícím kopím. Pobídl koně a vyrazil tryskem vstříc hrozivě křičícímu nepříteli. Začal rovněž z plna plic křičet, jako by ho chtěl porazit již silou svého hlasu. Sledoval protivníkovo kopí a odhadoval, kam dopadne a jak nejspíše sklouzne po jeho štítu. Doufal, že se Kumán nebude snažit zasáhnout jeho koně. Nesnažil. Přiblížili se na dosah. Jindřich si přitiskl štít k tělu. Kopí jej zasáhlo lehce vpravo od středu a svezlo se mu pod napřaženou paži. Plnou silou máchl shora mečem po protivníkově hlavě. Jílec mu zabrněl v ruce. Tentokrát se trefil přesně. Kumáncova hlava pukla a sprška krve ohodila Jindřicha i jeho koně. Zatáhl za otěže a otočil se. Zahlédl poslední dva Kumány - jeden utíkající před třemi vojáky, druhý obklíčen čtyřmi. Než se opět rozeběhl na pomoc vojákům, přesný šíp a dva silné seky mečem uzavřely bitvu.

Ticho. Jako na povel se všichni zastavili. Těžce dýchali. Vzedmutý prach se mísil s kouřem a nutil ke kašli. Někteří sesedli a jali se kontrolovat padlá těla spolubojovníků i nepřátel. Jiní běželi ke studni pro vodu, ve snaze zabránit dalšímu šíření ohně. Jindřich se vzpamatoval a vyrazil rychle ke svému domu. Nehořel. Něco ale nebylo v pořádku - zpoza něj přesto stoupal dým a jeho malá pastvina zela prázdnotou. Doběhl k plotu a křečovitě do něj zatnul nehty. Ovce i kozy, těch několik málo kusů, jež vlastnil, ležely rozházené po louce, mnohdy s otevřenými sečnými ranami. Otočil se. V místě, kde dříve stával kurník, čnělo jen doutnající torzo s občas šlehajícími plamínky.

Kdosi mu položil ruku na rameno. Podívali se na sebe. Matěj měl ve tváři zachmuřený výraz. Ještě nikdy jej takhle neviděl. Cítil z něj lítost, oba ale věděli, že slova jsou zbytečná. Jen dal Jindřichovi do ruky jakýsi papír a se slovy Možná se ti to nakonec bude hodit, odešel. Jindřich rozbalil ruličku a zahlédl nadpis Instrukce pro brance. Sevřel papír v pěsti a zahleděl se na poničenou vesnici. Netušil, co ho čeká, ale jedno věděl jistě - nic již nebude jako dříve.

[MichalJ]

Letné slnko rozohnalo mraky a už opäť príjemne hreje, blatisté cesty stále pripomínajú divokú búrku poslednej noci. Jindřich konečne vstupuje za mohutné a pocit bezpečia budiace hradby mesta Rataje. Aj keď by sa mal Jindřich dostaviť na hrad Pirkštejn, jeho prvé kroky vedú do krčmy pod radnicou.
Veď cesta z Talmberku dá hrdlu ľahko vyschnúť a vidina chladeného piva je príliš lákavá. Prisedáva spokojne ku stolu, v ruke príjemne naplnený korbel, keď tu zrazu zahliadne známu tvár. Tvár, ktorá tu nemala byť. Tvár, ktorá…

Tvár, ktorá nepatrila osobe, o ktorej by za normálnych okolností mohol Jindřich povedať, že ju rád vidí. Vlastníkom tejto tváre je Tomáš. Nevidel ho už dobrú chvíľu, ale rozhodne na neho nezabudol. Kedysi, ako dieťa, kamarát, dnes človek, ktorý ho podviedol a okradol. Keby ho stretol ešte nedávno, najradšej by sa mu úplne vyhol. Povzbudený poslednými udalosťami ale dostal nápad. Prečo by si od Tomáša nemohol niečo na oplátku zobrať aj on?

Zdvihne pohár s pivom a nenápadne sa presunie do opačného kúta krčmy tak, aby ho Tomáš nevidel. Aspoň zatiaľ nechce aby vôbec tušil, že je v rovnakom meste ako on.
Tomáš pri stole nesedel sám. Jeho spoločnosť tvorili traja muži približne v rovnakom veku ako on. Všetci mali pred sebou poháre plné piva a netvárili sa, že by mali v pláne tak skoro odísť. Práve naopak, dobre sa zabávali a boli celkom hluční. A keď im po chvíli k pivu krčmárka doniesla aj jedlo, Jindřichovi došlo, že to nebude také jednoduché ako si v prvej chvíli myslel.

V prvom rade dobre vedel, že by tu nemal strácať čas. Na hrade čakali jeho príchod ešte dnes a do zotmenia už neostávalo až tak veľa času. Ďalšia vec, čo mu začala vŕtať hlavou - čo ak s Tomášom jeho spoločníci ostanú, aj keď odíde z krčmy? Nie je taký šialený, aby sa pustil proti takejto presile. V tom prípade by ho musel nechať na pokoji.

Z uvažovania ho vytrhla až krčmárka, ktorá mu zobrala už prázdny korbeľ. Ani si neuvedomil ako rýchlo ho vypil.
“Ešte jedno?,” spýtala sa ho.
“Áno, môže byť,” odvetil po krátkom váhaní, rozhodnutý, že povinnosti musia počkať. “Prosím vás, poznáte toho blonďáka tam v rohu s tými troma chlapmi?”
“Tí traja sú z vedľajšej dediny, ale v Rataji sú často. Nemajú moc dobrú povesť. Hovorí sa, že toho majú dosť na rováši, no pri ničom ich doteraz neprichytili. Ku mne sú však vždy slušní, tak neviem čo je na tom pravdy. Toho blonďáka ale nepoznám. Je v meste asi dva dni, teda aspoň včera tu bol prvýkrát. Viac o ňom neviem.”

Vonku sa už skoro úplne zotmelo, kým sa Tomáš spolu s ostanými zdvihli na odchod. Nasledujúce chvíle boli pre Jindřicha rozhodujúce. Nesmie ísť za nimi hneď, aby si ho nevšimli. Hlavne ak by sa rozhodli že budú ešte chvíľu stáť vonku, kým sa niekam pohnú. Ale ani nemôže dlho otáľať, aby mu Tomáš neušiel.
Jeho obava a netrpezlivosť spôsobila že sa dvihol ani nie pol minúty po tom ako odišli. Vydýchol si, keď ho nečakali za dverami, a ešte viac, keď zbadal že Tomáš ide opačným smerom ako zvyšní traja jeho kumpáni. Opatrne sa vybral za ním.

Obloha už síce bola úplne jasná, ale našťastie bol mesiac len pár dní po nove, takže viditeľnosť nebola úplne veľká. Nemusel si teda dávať až tak veľký pozor a dodržiavať priveľký odstup. Aj v prípade že sa Tomáš otočí, nemal by ho v tomto šere spoznať.
Netrvalo ale dlho, keď sa Jindřich predsa len začal mať na pozore viac. Tomáš totiž odbočil druhýkrát doľava a vracia sa druhou ulicou späť.
“Čo má dopekla za lubom?”, hovorí si v mysli.
Začínala sa u neho prebúdzať zvedavosť a prehodnocoval svoj plán prekvapiť ho v momente ako sa dostane na nejaké tiché miesto. Rýchlo sa totiž k takému miestu blížili.

Zrazu zbadal že v tme pod hradbami na Tomáša niekto čaká. Skrčil sa a plížil sa poza kríky, aby bol čo najbližšie a dokázal rozoznať črty muža stojaceho v temnote. Úplne ideálne by bolo, keby aj počul o čom sa bavia.
Rýchlo sa dostal na vhodné miesto. Postava, čo čakala Tomáša mu však bola otočená chrbtom.
“Prejdime rovno k veci. Je všetko vybavené? Máme u teba garanciu, že to bude mať u seba?”, ako prvého počul Tomáša.
“Ešte počkajte! Ten idiot sa na hrade zatiaľ vôbec neukázal. Nechápem to. Karel na bráne mi tvrdil, že ňou podvečer prešiel, takže v meste byť musí…”

Jindřich sa pristihol, že tam čupí s otvorenými ústami. Nielenže spoznal hlas druhej osoby, bolo mu dokonca jasné že ten “idiot” má byť on.
Hlas patril mužovi meno Petr. Pracoval na hrade a Jindřich vedel, že ho nemá moc v láske, pretože dostával za úlohu práce, čo predtým robil výlučne on. Petrovi to evidentne liezlo krkom ešte viac ako si myslel. Vyzerá to tak, že si na neho nachystali nejakú podlosť. Už teraz vedel, že Tomáša musí prepadnúť. Teraz však už potreboval zistiť, čo sa vlastne deje.

Ako prvý z miesta odišiel Petr, čo mu hralo do kariet. Ihneď sa vybral za Tomášom. Nedovolil mu prejsť ani desať metrov a zozadu na neho vyskočil a chytil kolo krku. Tomáš sa veľmi rýchlo spamätal, silno udrel lakťom do brucha a hodil sa na chrbát.
Jindřich taký silný odpor nečakal a zmätene skončil na zemi pod ním. Zem bola však stále rozmočená po včerajšej búrke, čo jeho pád značne stlmilo.
Chvíľu si obaja na zemi rozdávali rany. Ani jeden nechcel tomu druhému dovoliť zdvihnúť sa z blata. Obaja muži plní odhodlania. Tento súboj ale Jindřich zvládol. Pritlačil svojho súpera k zemi, koleno na brucho, a predklatím ho držal pod krkom.

“Predpokladám, že si ma už stihol spoznať,” začal ešte stále dychtiac.
Tomáš len slabo prikývol a vypľul blato, čo sa mu medzičasom dostalo aj do úst.
“Čo odo mňa chcete?! Počul som tvoj rozhovor s Petrom.”
"Trhni si."
Jindřich mu na to dal úder päsťov do hlavy.
"Nevymýšľaj! Poznám kapitána stráží! Ani on moc Petra nemusí. Ak mi povieš, čo ste plánovali a pôjdeš so mnou za ním, vybavím, aby sa ti nič nestalo. Len sa mi už potom nikdy neukazuj na oči! Alebo, ak to nepôjde po dobrom…"
Bum! Strelil mu ďalší úder.
“Dobre! Dobre!” rýchlo sa bránil Tomáš, keď videl že sa už naťahuje na ďalší úder. “Ak mi naozaj sľúbiš, že sa mi nič nestane, všetko poviem!”
“Tak to vyklop!”
“Na hrade! Mal si dostať zásielku pre knieža! My…Teda ja a ešte ďalší chlapi, sme si ťa mali počkať kúsok od mesta a zobrať ti ho! Petr chcel, aby sme ťa poriadne doriadili. On nás mal potom ‘akože’ vypátrať. Mal nám zobrať tú zásielku a tým kráľovi dokázať, že práve on je ten lepší a teba majú poslať do riti! Povedal, že nám z toho kvapne pekná suma peňazí! To je všetko, nič viac neviem!”
"Tak sa dvíhaj, ideme!"
Jindřich ale predsa neodolal a cestou si privlastnil Tomášov mešec.

Na druhý deň ráno Petr nič netušiac vychádza z domu, keď sa na neho vrhnú stráže. Jindřich sa na to díva len z diaľky. Nemá potrebu sa mu ísť hneď vysmiať, na to bude mať dosť času neskôr. Potom sa otočí a odchádza.

Smer hrad. Konečne tam môže spokojne ísť. V každom prípade je rád, že ho večer predtým premohol smäd. Ani vo sne by mu nenapadlo, ako veľmi mu môže jedno pivo v živote pomôcť.

[DrFusselpulli]

Čas ukončení soutěže je tu a zároveň s ním i čas rozhodnutí o vítězi!
Protože toto je soutěž komunity tak komunita rozhodne o nejlepším účastníkovi.

Prosíme aby jste už nezveřejňovali nové příběhy, ale místo toho sem napsali jméno vašeho nejoblíbenějšího autora.

Ukončení tohoto hlasování bude za týden 7.3. v 11:00. Spočítáme hlasy a oceníme vítěze.
Od teď příspěvek obsahující příběh a nikoli jméno některého z autorů výše, bude smazán. Protož čas příběhů již skončil.

[lollkoo2]

@markusnakus

[Argetlam158]

@Pitkon - moje volba

[soukal97]

@Pitkon jo fakt dobrý, nejlepší příběh co jsem kdy četl. I love it.

[Darsian]

@max256 Fantastický příběh! Vřele všem doporučuji

[Crache]

@metjuvecek