Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
…mu připomíná staré časy. Ta tvář patřila Vladimírovi, jeho kamarádovi z dětství a spolubojovníkovi z několika bojových výprav. Naposledy jej viděl tak před deseti lety, pak Vladimír odjel hledat štěstí do Prahy. Podle toho co se ale doslechl, to s Vladimírem nedopadlo moc dobře. Dostal se prý do potyčky z nějakým vlivným knížetem, který ho nechal zabít.
Vladimír ale očividně vypadá na mrtvolu docela dobře. Jako obvykle, se lidové povídačky šíří velmi rychle a Jindřich se stal jednou z jejich obětí. Mimoděk se usmál a přihnul si z korbelu několik doušků lahodného piva. V hospodě bylo docela živo a nezdálo se, že by si Vladimír Jindřicha vůbec nevšiml. Stál na druhém konci krčmy a byl zabrán do hovoru s nějakou ženou. No jo, celý Vladimír. Už zase prohání sukně.
“Takže Vláďa je naživu, to je skvělé! Musím jít za ním,” řekl si a odsunul se od stolu. Musí mu všechno vyprávět! Jak se měl v Praze, co dělal, a kde se tu tak náhle vzal. A také, jak to, že je naživu. Pomalu se zvedl ze židle a popadl svůj korbel.
V tom ucítil na ramenou čísi ruce, které ho ohromnou silou přitlačily zpátky do židle, až jej zabolel zadek. Jindřich se chtěl ohlédnout za sebe, když v tom uslyšel chladný hlas člověka, který si právě přisednul naproti.
“Sednout ty zmetku! A okamžitě vyklop, kde to máš!”
Jindřich se na něj podíval. Sotva mu bylo vidět do očí. Spod kapuce se na něj dívaly pronikavě a vztekle. Dlouhé a mastné vlasy mu čouhaly ven. Zrzavé vousy měl svázané provázkem do malého copku. Jindřichovi byl povědomý, ale netušil odkud přesně.
“Prohledej ho, jestli nemá ten amulet u sebe” vyštěkl zrzoun na toho, kdo stál za Jindřichem. Ucítil hmatání kolem hrudníku a kapes.
“Nejsem blázen, abych ho měl u sebe. Schoval jsem ho,” řekl Jindřich se špatně skrývanou nervozitou v hlase. “A v životě vám hajzlům neřeknu kam.”
“A hele, máme tady drsňáka,” ozval se ten za ním a výsměšně se zachechtal.
I zrzoun se zasmál a pomalu si sundal kapuci. Odhalil tak konečně svou tvář, kterou hyzdila dva prsty dlouhá jizva od levého koutku úst k uchu. Malé hnědé oči byly ještě zlověstnější, než předtím. Přesto si Jindřich stále nemohl vzpomenout, odkud toho člověka zná. Úsměv na rtech se zrzounovi pomalu vytrácel. Zvedl se ze židle a naklonil dopředu k Jindřichovi. Rukama se opřel o stůl a hlavu přiblížil těsně k němu.
“Ty jeden zasranej čurane,” spustil opět chladně zrzoun. “Co to tu na nás zkoušíš? Myslíš si, že se tě lekneme? Rozhlídni se kolem, ty parchante. Jsme tady tři, tak to koukej vyklopit, než ti zlámeme všechny kosti v těle!”
Jindřich se pomalu poškrábal na lokti a přitom nepozorovaně uchopil rukojeť dýky, schované v tajné kapse zespod rukávu.
“Naser si!” odpověděl zřetelně Jindřich, zatímco vytáhl dýku a zabodl ji do stolu skrz zrzounovu pravou ruku. Vyskočil ze židle, ale muž, stojící za ním ho pevně stiskl, takže se nemohl vůbec pohnout. Přiskočil k němu ten třetí, stojící doposud opodál vpravo. Byl to takový vytáhlý hubeňour. Z křikem se rozpřáhl a chystal se mu dát pěstí do obličeje. Byl však pomalý a Jindřich ho ještě předtím stihl kopnout mezi nohy. Hubeňour zakňučel a klesl na kolena v bolestné křeči.
Muž vzadu, který Jindřicha držel pevně kolem paží, byl pro změnu mohutnější a měl obrovskou sílu. Ruce jako lopaty jej svíraly tak, že skoro nemohl dýchat. Dal hlavu dolů a pak prudce zaklonil. Ozvalo se křupnutí, to když tlusťochovi zlomil nos. Rychle se otočil a využil jeho zranění. Silně ho udeřil do ledvin, a jakmile si ten tlusťoch přestal držet zakrvácený nos, dal mu loktem do spánku. To ho omráčilo a mohutná postava se sesunula k zemi.
Jindřich se otočil zpátky ke stolu. Zrzoun se pokoušel vytáhnout dýku z ruky, řval bolestí, ale nedokázal to. Hubeňoura, mířícího k němu se zvednutou židlí v ruce si ale všiml až na poslední chvíli. Nestihl dostatečně uskočit a tak ucítil vzadu na hlavě bolest, jak se o něj zlomila židle. V hlavě se mu zatemnělo a klesl na kolena. Čekal další ránu a pomalu se na útočníka otočil.
Žádná další rána už ale nepřišla. Hubeňour padal k zemi, když dostal ránu korbelem mezi oči od člověka, který k nim přiskočil. Byl to Vladimír, jeho dávno ztracený, a nyní z čista jasna objevivší se přítel.
“Jsi v pořádku?” zeptal se Jindřicha.
Ten ale místo odpovědi vstal a zamířil ke stolu. Vytáhl zrzounovi z ruky zabodnutou dýku, chytil ho za jeho zpocené vlasy a ostří mu přiložil k hrdlu.
“Heej, klídek Jindro,” vložil se do toho Vladimír. “Nemusíme přece hned nikoho zabíjet, co? Dostali už dost za vyučenou”. Jindřich padoucha pustil a nechal Vladimíra, aby ho vyvedl z krčmy ven. Za okamžik byl zpátky. Ostatní dva leželi na zemi a byli stále v bezvědomí.
“Co tu proboha vyvádíš?” zazubil se Vladimír.
“Jindřichu, to je ale překvapení. Ty žiješ! Říkali, že ses dostal do křížku s nějakým knížetem a že tě zabili”
“No vidíš,” zasmál se Jindřich. “Babský povídačky. Ale to s tím knížetem je pravda” nepřestával se usmívat.
"Dobrá, pokecáme potom. Jak to tak vypadá, budu muset na Pirkštejn za hradním raději hned.
“Počkej Jindro, hradní pán tu není. Slyšel jsem, že předvčerem odjel pryč.”
“Přesně tak, předevčírem odjel spěšně do Kutný hory,” ozval se hostinský. “Ale raději už oba vypadněte, nestojím tu o žádný problémy. No tak, zmizte už!”
Oba vyšli ven a dali se do řeči. Zatímco se procházeli městem, vyprávěli si své zážitky. Vladimír o tom, co dělal v Praze, o problému s knížetem, i o jeho dramatické cestě nazpátek, která skončila jeho příjezdem do Ratají včera dopoledne. Jindřich pro změnu vysvětloval, co to mělo znamenat v krčmě, proč po něm ti chlapi šli.
“Kamaráde,” řekl starostlivě Vladimír. “Nevím jestli’s udělal dobře. Takhle riskovat kvůli ňákýmu šlechticovi. Vždyť tě mohli zabít.”
Jindřich se záludně usmál.
“Jo ták! Ty jeden vole, je v tom ženská, co? Že jo?” nepřestával se zubit. “Pro Kristovy rány, Jindro! To podstupuješ tyhle věci jen kvůli nějaký ženský? Zbláznil ses? Žádná za to nestojí” radil Jindřichovi.
“Že to říkáš zrovna ty!” poplácal kamaráda po rameni.
“No nic, budeme to muset přerušit. Hele,” ukázal Vladimír někam za něj. “Vidíš ty tři támhle u stodoly? Nevypadají zrovna moc kamarádsky, měli bychom zmizet.”
“Jo, tihle nejsou odsud. Sakra. Já ale musím ale na hrad” namítl Jindřich.
“Počkej! To myslíš vážně? Starýho dcera? Jo tak proto jsi do toho šel! Ty máš pletky s dcerou hradního pána. To proto jsi tak ochotnej mu pomáhat. Sakra, Jindro! Ty ses zbláznil” řekl mu káravě, ale s úsměvem.
“Sklapni, Vláďo, spíš mi poraď co teď.”
“Jasně kamaráde, neboj. Nemá cenu se tady zdržovat, když tu hradní není. Je to nebezpečný. Musíme zmizet do lesa a počkáme, dokud se nevrátí. Pak tady bude bezpečněji.”
“Máš pravdu, jdeme!” odpověděl Jindřich a oba opustili brány města.
Celé odpoledne proklábosili. Večer chytli dva zajíce, ale dřevo v lese bylo ještě po včerejší bouři docela mokré. Rozdělat oheň jim trvalo snad hodinu.
Pečínka byla výborná a oba kamarádi se pořádně nadlábli. Vladimír měl s sebou ještě i čutoru s vínem, takže večer už nemohl být příjemnější. Víno ale působilo rychleji, než Jindřich čekal, a tak si oba našli nějaké svoje místečko na spaní. Jindřich se odebral k nedalekému mohutnému dubu, opřel se o něj a s příjemně opojným pocitem usnul.
Když spal, zdály se mu zvláštní sny. Vlastně to ani nebyly tak úplně sny, ale spíš opravdové vzpomínky. Možná to bylo vínem, nebo taky tím, že se zase shledal s Vladimírem, o kterém si myslel, že je už dávno mrtvý. Těžko říct. Zase se viděl o deset let mladší, když s Vladimírem proháněli holky z města, lovili zvěř, nebo pracovali u místního sedláka. Tenkrát se Vladimír přátelil se sedlákovým synem, díky čemuž oba tu práci dostali. Byli snad dokonce vzdálení příbuzní. Bratranci?
Jindřich ho moc rád neměl. Jak že mu to tenkrát říkali? Drbohlav? Dutohlav?
Náhle si vzpomněl. Viděl všechno přesně tak, jako tenkrát. Sebe, Vladimíra, i jeho bratrance Rudohlava. Takhle mu říkali - Rudohlav! To proto, že měl zrzavé vlasy a jmenoval se Rudolf. Zrzavé vlasy! A jizvu na levé straně…
Jindřich náhle procitl. Nemohl dostat z hlavy poslední myšlenky. Ten zrzoun v krčmě byl Rudohlav. Vladimírův bratranec.
“Tak konečně ti to došlo?” ozval se Vladimír, sedící naproti. Neměl by spát?
“Koukám, že víno ti spíš pomohlo si dát dvě a dvě dohromady, než aby tě pořádně uspalo. Příště to musím namíchat trochu líp,” řekl obzvlášť nepříjemným hlasem. “Bratránek Rudohlávek měl strach, že bys ho poznal, ale já mu říkal, že může být v klidu. Jen tu ruku ti asi jen tak neodpustí.”
Jindřich se chtěl zvednout, ale ke své velké nelibosti zjistil, že je pevně přivázán ke stromu.
“Ty hajzle! Ty zasranej hajzle!” vykřikl, zatímco sebou lomcoval. Zbytečně. Provaz nepovolil ani o píď.
“Ale, ale, Jindřišku, pročpak tak zle?” zeptal se škodolibě a zamával mu amuletem před obličejem. “Tohle, si s dovolením vezmu a zase jej vrátím tam, kam patří. No, nemám čas se tu vykecávat, takže pojedu”.
“Podvedl jsi mě! Hajzle, to ti nezapomenu!” zazněl zoufalý výkřik z Jindřichových úst.
“Zradil? Ty nevděčnej zmetku, já ti zachránil krk! Dubohlav tě chtěl zabít a hodit divoké zvěři! Buď rád, že to dopadlo takhle. Ale varuju tě, tohle bylo naposledy.”
“Půjdu po tobě, najdu si tě,” přerušil Vladimírův monolog Jindřich.
Ten se jen usmál. “To bych ti neradil, kamaráde. To už bys totiž nepřežil. Sbohem!” řekl, nasedl na koně a tryskem zmizel z dohledu.
“Však počkej, tohle ti nedaruju,” řekl si pro sebe Jindřich.
