Napište svůj vlastní krátký příběh pro Kingdom Come: Deliverance!

[Fastdeath]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
probouzí vzpomínky na věci minulé. Zapomenuté. Nepříjemné. Vzpomínky, které se Jindřich roky snažil zatlačit hluboko do svého nitra, zabednit, zamknout a klíč zahodit.
Pozoruje hrubé rysy svého otce, zchudlého pána z Kouřné, kterého od útěku z domu neviděl. Přejíždí očima hluboké vrásky pod jeho zakalenýma očima, jeho třesoucí se podbradek, ošklivé nažloutlé skvrny táhnoucí se po pažích a prsty, jež v nevýslovné křeči svírají hliněný korbel, jako by mu ho měl každou vteřinou někdo vyrvat. A pak pohled. Ten pohled, jejž si Jindřich pamatoval navzdory veškeré snaze zapomenout. Pohled člověka tak bezbranného, tak zlomeného a přesto tak zlého. Pohled živočicha, který nic nemá a i pro toto nic je schopen těch nejodpornějších činů.
Jindřich pomalu vytahuje z měšce groš, pokládá jej vedle nedopitého piva a ve snaze nevzbudit pozornost opouští nálevnu. A přeci nevydržel a ve dveřích se otáčí. Naposledy. Ještě naposledy na něj pohlédne, jako na varování. Varování před tím, co se z člověka může stát, pokud to dopustí. Jejich pohledy se setkají. V oku starého muže se zaleskne něco jako jiskra poznání či naděje. Rychle se zdvihá a prodírá se mezi stoly k Jindřichovi. Ten, se zaťatými zuby, otáčí zrak ke dveřím a spěšně opouští nálevnu. Udělá pouze pár kroků, když se ozve to, čeho se tak obával.
„Počkej! Potřebuji pomoc!“
Jindřich se nezastavuje. Nezpomaluje. Neposlouchá.
„Pokud mi nepomůžeš, zemřu!“
„Prosím, je to nutné!“
„Ve jménu tvé matky, kterou jsme oba milovali, neopouštěj mne v nejtěžší hodinu!“
To zabralo.
Jindřich zastavil. Pomalu, s rukou na hlavici svého krátkého jezdeckého meče se otočil na svého otce.
„Jak se opovažuješ? Jak se opovažuješ o ní přede mnou mluvit? Moc dobře vím, co jsi jí provedl, když jsem utekl. Nebo to jsou jen lži? Kde tedy je? A kde jsou mé sestry? Kdepak je Magdaléna a Kateřina? Do kterého smetí jsi je hodil, když jsi je ubil v záchvatu opileckého vzteku, supe?“
Starý muž se rozvzlykal. Nehledě na bláto, louže a koňské výkaly padl na kolena a plakal. Jindřicha přesto neobměkčil.
„A co tvůj otec? Můj hrdý děd? Vybudoval pro tebe hrad, který se rovnal sídlu nejednoho velkého pána. A co jsi s ním udělal? Nechal sis jej zabavit pánem z Rožmberka! Moc dobře vím, že žiješ jen díky jeho lásce k tvému otci, a proto neprokázal tvou vinu za vraždy, aby zachránil tvůj mrzký život! Ptám se, proč bych ti měl jakkoliv pomáhat? Za co? Nic od tebe nemám! Jen jméno a i to jsi pošpinil!“
„Vím, vím,“ hořekoval plačící starý muž, jehož tvář, nyní navíc zkroucená pláčem, probouzela v Jindřichovi ještě větší odpor než předtím.
„Přese všechno jsem tvůj otec. Vyhledal jsem tě, protože nikoho jiného na světě už nemám. Ale pokud překonáš nenávist, můžeme vše – domov, jméno, čest – získat zpátky. Pro nás. Pro tebe. Pro tvého syna. Prosím. Jednou mi pomoz a navždy zmizím z tvého života. Prosím pomoz očistit mé a tím i tvé jméno.“
„Očistit tě od čeho? Krev na tvých rukách je a bude. Ničím, co uděláš, ji nesmyješ!“
„Možná jsem svého otce utrápil, vím, že jsem nežil správný život, ale probůh, nikdy jsem nevraždil! Jsem možná opilec a hlupák, ale nejsem vrah! Tu noc, kdy zemřela tvá matka a sestry jsem, přísahám při svatém otci, vyspával opilost v chlívě s prasaty! Když jsem se probral a vyšel do komnat, nalezl jsem je všechny mrtvé, zabité! Bál jsem seobvinění! Proto jsem je schoval! Nevím, co jsi slyšel, byl jsi tou dobou už několik let pryč, ale já to nebyl! Celou dobu jsem se snažil vypátrat, co se stalo, a teď to konečně vím! Prosím, pojď se mnou za tím, kdo je za to zodpovědný, konečně vím, kde je. Sám na něj nestačím, ale ty jsi mladý, silný. Až ho vyzpovídáš tím železem, co nosíš u pasu, uvidíš, jak bude zpívat o tom, jak nám povraždil naše blízké! A pro co! Pro těch pár kamínků, kterými se zdobily a prázdnou pokladnici. “
Jindřich dlouho mlčel. Hleděl na tu trosku, co se vydávala za jeho otce. Pak promluvil.
„Dobrá tedy. Půjdu s tebou. Pokud se ale prokáže, že lžeš, sám nad tebou vynesu rozsudek a vykonám trest. Nejprve ovšem musím na hrad, nesu důležité poselství od svého pána panu z Pirkštejna.“
"Ne, ne,“ dal se do dalšího nářku otec, nyní již opět stojící na nohou, byť silně se klepajících.
„Není čas, musíme jít hned, nebo opět zmizí!“
„Dobrá tedy, starče. Veď mne.“
Mužovi se zablýsklo v oku, snad radostí, a ukázal směrem k bráně.
„Musíme za město, do tábora pod skalou.“ A vykročil.
Jindřich si přitáhl halenu a pomalu následoval šourajícího se kajícníka. Během cesty nepromluvili ani slovo.
Když po více jak hodině scházeli kolem skály do malého údolí, otočil se, aby zjistil, že pohled na město mu zastínil kopec, který cestou překročili.
„Tady to je, hned tady, ukrývá se v jeskyni, lotr!“
Jindřich souhlasně zamručel, protáhl se kolem skály a strnul. Přímo před ním stáli dva muži v kožených loveckých tunikách a mířili mu na hruď napnutými kušemi.
„Copak copak? Kohopak nám to kočka přinesla?“ zasmál se pisklavě menší z páru.
„Však kočka ale nepracuje zadarmo.“ odpověděl druhý a jednou rukou hodil velký měšec mincí starochovi. Ten ho obratně chytil a potom, hledě do země, špitl.
„Promiň, Jindro, já musel, jinak by mne zabili.“ A začal se šourat pryč.
„Zemřeš, hade!“ vykřikl Jindřich a jal se tasit meč.
„No no no!“ přerušil ho větší z dvojice, „rodinné problémy si řešte pak. Prvně nám, ty mlíčňáku, dej dopis, co máš odevzdat panu Mojmírovi!“
„Tak proto tohle všechno? Marná snaha, poselství, jež mi bylo svěřeno, dobrovolně nevydám! Taste meče a utkejte se se mnou jak rytíři, a ne jako nějaká zbabělá chamraď kryjící se kuší!“
Zkusil to. Jindřich, nevěda, co dělat, neb kmáni se k odložení neměli, máchl mečem, který mu hloupě dovolili vytasit, míře na kuše, které pro svou tíhu v rukou lapků viditelně poklesly. Částečně se mu překvapující a neohlášený útok povedl, neboť obě kuše srazil stranou, ovšem jen jedna šipka ho úplně minula. Druhá mu roztrhla vnitřní stranu pravého stehna. Ovšem i přes oslepující bolest nebyl teď čas na nářek a Jindřich si to uvědomoval. Nesměl promarnit výhodu, již získal, a vrhl se vpřed máchaje mečem v druhém směru. Menší z banditů, který se ukázal prozíravější, pustil včas kuši a vrhl se naznak. Druhý se ovšem nechal těžkou zbraní strhnout a nyní byl k Jindrovi příliš blízko. Ten ho mečem šlehl přes hruď tak silně, že vepřovici a pod ní i kůži prořízl jak máslo. Raněný muž zařval a zhroutil se na zem. Druhý, který se kotoulem vzad postavil na nohy, vytáhl svůj vlastní meč a začal kolem Jindry kroužit. Tomu se z nohy řinula krev a jen stání pro něj znamenalo utrpení, natož udržet se čelem k nepříteli. Bandita, vida svou výhodu, se začal usmívat a kroužit čím dál rychleji.
Mordie, pomyslel si Jindřich, ještě chvíli se tu budu takhle motat a omdlím ze ztráty krve. Musím jednat.
Zachránil ho zajíc. Z ničeho nic vyběhl z nory pod skálou a přímo za zády lapky skočil do křoví. Ten, nevěda co se děje, se instinktivně otočil po zvuku a sklonil meč. Jindřich neváhal ani na okamžik. Srazil soupeřův meč bokem, svůj pustil, vytrhl zpoza opasku dýku a skočil na banditu. Strhl ho k zemi a pokusil se ho probodnout. Duchaplný lapka však nakopl Jindru do poraněného místa a ten zavyl bolestí. Bandita vyrazil Jindřichovi nůž z ruky a zkoušel se zpod něho vymanit, ovšem byl přece jen menšího vzrůstu a především menší váhy než mladý posel. Ten, oslepen bolestí, našel mužovo hrdo a začal ho celou svou vahou dusit a nepřestal, dokud bandita neležel naprosto nehybně. Jindřich se převalil na záda a rychle si ovázal nohu rukávem košile. Po ohledání došel k názoru, že přestože noha bolela jako čert, rána nebyla tak hluboká a vážná, jak si myslel. Zvedl se, sebral svůj meč a jal se ohledávat mrtvoly, když uslyšel zafrkání. Oni tu měli koně, uvědomil si. A opravdu. Za skalním rohem, uvázaní ke staré pokroucené borovici po sobě rafali dva hnědí hřebci. Jindra na většího nasedl, druhého si uvázal k hrušce sedla a vyrazil k městu.
Když sem ráno Jindřich dorazil, neměl tušení, co bude dělat, až odevzdá dopis. Ale nyní to věděl naprosto přesně. Musí konečně zbavit tuto zemi toho proklatce, jenž se zve jeho otcem, a přitom ho neváhal zabít pro pytlík mincí.

[FreeMason]

_Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. _
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která se z žádnou jinou jen tak nesplete. Ne, to není on. Utekl přece, proč by se sem vracel? Svištěly myšlenky v Jindřichově mysli jako jiskřičky vyšlehnuté brouskem od ocel. To je žízní, pomyslel si a konečně okusil napěněnou rozkoš, na kterou byl hospodský hrdý stejně jako na do krásy vyrostlou dceru. Avšak svlažení hrdla typickou osvěžující hořkostí neuhasilo žhnoucí odraz očí oné tváře. Nedaly se splést s žádnými jinými , jaké Jindřich znal. Jedno oko modré jako odraz bezmračné oblohy na vodě a druhé zelené jako posečené seno. Jindřichův nezdárný bratr Jan, s nímž sdílel pravděpodobně jenom matku, seděl v otrhaném rouchu s nepracně záplatovanými děrami, s kapucí na hlavě a srkal kouřící polévku. Tedy byla to spíš jen horká solená voda a v ní rozmočený starý chléb. Jan se vydal na špatnou cestu, stal se z něj štvanec mimo zákon. Doufal že ho už nikdy neuvidí. A přece ani ne po roce-
„Pánbůh vám zaplať!“ Vyhrkl ze sebe Jan a v blesku sebral svůj smradlavý vak a dřevěnou hůl.
„ Zaplať.“ Opakoval po něm netrpělivým hlasem Šenkýř a narovnal se jako medvěd. „Ale kdy?Pánbůh bude platit hned, a protože jste jeho… ehm tentononc… slouha tak to zaplatíte vy!“
„Já jsem ale sluha Boží!“ Zdůraznil spojitost posledních dvou slov jako by to mohlo při jeho vzezření pomoci.
„Přece i takový mnich musí platit!“ Domáhal se svých mincí hospodský.
„Já jsem z žebravého řádu medikamenů. Jsem na pouti do… Svaté země! Teď už mě nech nepokoji a Pán s tebou.“ Jan si přehodil vak přes rameno a užuž chtěl vyrazit ven, když v tom došla šenkýřovi trpělivost s pochybným hostem.
„Ty holomku jedna drzá! Že tě bacím pohrabáčem přes nos. Nezaplatí a ještě-„
„Já to za otce milerád zaplatím.“ Vměstnal se do potyčky Jindřich. „ Nebude-li vám to vadit, otče?“
„Bratr, bratr Jeroným.“ Odpověděl Jan, překvapen setkáním se svým starším nevlastním bratrem, s hranou důstojností v hlase.
„Ach tak, bratr.“ Usmál se Jindřich. „Dobrý muži zde je má a „bratrova“ útrata. Buďte zdráv.“ Chňapl Jana za rukáv a táhl ho ven z šenku. Paži mu zkroutil tak aby se nemohl vzpírat a nezbývalo mu nic jiného než dodržovat směr kroku určený jeho dopáleným starším bratrem.
Ve městě Ratají bylo živo. Na trh přijeli kupci s drahými látkami a exotickým kořením. Ženské se rvaly o co nejlepší plátna pro sebe a o ty méně kvalitní pro své dcerunky. Pár místních akrobatů bavilo prostý lid, což náramně ulehčovalo práci kapsářům a zlodějíčkům. Vůně trhu jsou různorodé, ale všechny do jedné patří k sobě. Seno, zázvor, rybina, česnek a samozřejmě místy zvratky, krev a trus. Symfonie zvuků trhu tvoří křik, smích, umělecké kusy mladých minesengrů a údery kladiva do kovadliny a do podkovy a zase do kovadliny a do podkovy jako přesný metronom let Páně. Jindřich vedl svého žebráka do jedné zadní uličky u radnice.
„Jindřichu, všechno ti vysvětlím.“ Když už se chtěl nadechnout, aby mohl pokračovat, jako beraním trknutím Jindřich Jana přimáčknul ke zdi.
Po nárazu spadla Janovi kápě z hlavy a dala tak vyniknout vyholenému temenu. Jindřich byl ovšem dost nahněvaný na to aby se začal nad touto absurdní podívanou smát.
„Co chceš vysvětlovat? Jednou jsi lapka a tím také zůstaneš! Bereš nevinným životy a kradeš jejich poctivě nabyté statky! A ta tvoje maškara na tom nic nezmění a ani ti dlouho nepomůže při schováváním se před strážnými!“
„Maškara? Jsem ctihodný Jeroným, žebravý mnich z řádu medikamenů!“
„Mendikantů.“
„Přesně! A mám v tomhle městě nevyřízené účty s pár pacholky a také musím něco při žebrání nakrást, abych mohl začít nový život.“
Jindřich Jana pustil a popošel od něj tak aby se sám mohl opřít o chladné kameny zdi. Hluboký nádech.
„Pro lásku naší matky tě tentokrát nepředám strážným ale ať se už tě nikdy nevidím.“ Nahnul se k jeho červenajícímu-se obličeji a dodal tišeji: „Když jsem tě poznal já, pozná tě hodně lidí a ne všichni budou z tvé rodiny. Máš Kainovo znamení, rozumíš? A tím nemyslím jenom tvoje oči.“
„Ano zatímco tys byl vždy příkladným synem. Hotový Ábel. Rytířská vlezdoprdelka z hradiště.“
Než stačil dodat další výmluvné narážky, uštědřil mu Jindřich ránu pod pravé spodní žebro. Jan se bolestí svinul na stranu, avšak nezahálel a bližším ramenem přirazil Jindřicha ke zdi. Jindřich nebyl připraven na tak brzkou odpověď a při nárazu se udeřil o zeď do týlu. Jan popadl svůj kožený vak a jeho vahou podrazil svému bratrovi nohy. Jindřich dopadl obličejem přímo do blátivé louže, která zůstala skryta parnému dni ve stínu uličky. Pak následovala tupá rána do spánku, pomalu blížící se tma a zvuk plivnutí slin, jež dopadly do Jindřichových kučeravých vlasů.
Slunce již započalo svůj každodenní úkon západu, když se Jindřich probudil. Posadil se a dotýkajíce se boulovité hlavy zaklel. Pak se zhrozil pomyšlení na –
„Jane, ty jeden záprtku, že ty si-“ Ale ano, bylo tomu tak. Příslušný glejt pro vstup do hradu byl pryč i s pergamenem, který měl předat purkmistrovi.
Rychle si to namířil k hradu ale marně. Stráž ho dovnitř bez glejtu nevpustila a ještě mu uštědřila pár kopanců do zadnice. Naštěstí mu Jan nesebral i měšec s mincemi a rozhodl se otupit bolest hlavy pár korbely piva. Rozhodl se vyhledat nocleh a ráno vyrazit s nepořízenou zpátky do Talmberku. A pak ho to trklo. Jestliže to byl Jan, kdo předal dopis, dostane také k vyřízení odpověď od Pána z Pirkštejna. S kápí na hlavě trpělivě čekal, až Jan vyrazí z hradní brány s odpovědí, aby mu ji mohl sebrat. Pravděpodobně vyjde, až ho za odměnu za doručení dopisu nasytí a ubytují ho v podhradí. Jan však vyšel ven dřív, než Jindřich čekal a v doprovodu dvou strážných a kata, který s sebou nesl své různorodé nástroje a za pasem měl svůj ohromný meč. Za nimi šel purkmistr s vyhláškou. Došel k vyvýšenému popravišti.
„Údajný žebravý mnich Jeroným je obviněn z těchto zločinů: neuctivost vůči Pánu z Pirkštejna a jeho rádců. Pravděpodobné zabití a okradení skutečného posla Pána z Talmberka o poselství a glejt a také vydávání se za něj. Rozsudkem za takový zločin je stětí. Trest bude vykonán, až slunce zapadne.“ Kat tasil svůj nástroj smrti a čepel se zaleskla v zapadajícím slunci. Trpělivě si opřel meč mincí o bok a vyčkával. Jan řval a klel se slzami v očích. Jindřich přiběhnul za purkrabím a uctivě mu vysvětlil všechno: Tedy alespoň tak aby to uvěřitelně vyznělo, že se Jindřich včera v hospodě zřídil, poprosil svého dávného přítele Jeronýma o předání dopisu ačkoliv nemohl tušit, že Jeroným se zachová tak jak zachoval a prosil o odpuštění a shovívavost.
„Když je tomu tak,“Pravil zmatený purkrabí: „ Myslím, že hlavy bude sekat netřeba.“ Jindřich si oddechl, popravčí si však jen s nechutí frknul. Purkrabí však pokračoval dále.
„Místo toho bude čekat Jeronýma jen trest za neuctivost, vyřízněte mu jazyk! A co se týče tebe Jindřichu, doručíš svému pánu dvě poselství. To druhé bude důrazně doporučovat, aby tě nechal zmrskat za tvou nezodpovědnost.“
Z Jana se nakonec doopravdy stal žebravý mnich ale v Ratají nezůstal, odešel do kláštera v dalekých horách a prý nalezl pokání. Jindřich se vracel se špatným pocitem. Tak dlouho se snažil Pánu z Talmberka zavděčit, aby mu svěřil důležitý úkol a on při první příležitosti ukázat co v něm je, málem selhal. Nedá se nic dělat. Bude to muset zkoušet u svého pána dál.

[Milhaus]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která byla zarostlá ze všech stran neupravenými dlouhými vlasy. A ze tváře do světa trčel jen obří frňák, pod kterým v hustém plnovousu, sahajíc až po ramena, se tentokrát však neskrýval ten jeho věčný úsměv. A jeho malé oči, neustále vše bystře okolo sebe pozorující, prozrazovaly, jak je nezvykle nervozní a nejistý. Obří kulatá postava, oblečena do špinavých kožených hader. Ano, nebylo pochyb, byl to on. On! Ale co tu k čertu dělá? Vždyť ten se přeci lidem vyhýbá a v hustých lesních houštinách se skrývá, se svými zvířaty, které má raději než lidi. Něco se muselo stát.

Jakmile jeho oči narazili na Jindřicha, náhle se zastavily a muž s upřeným pohledem, vydal se Jindřichovým směrem. Jindřich, snažíc se uvolnit napětí, nahodil nenucený úsměv a blížícího se muže pozdravil „Zdar Alexandře, co ty tu dě…“. „Ty! Musíš jít se mnou. HNED!“ skočil mu do řeči muž dost vyzývavým tónem. Překvapený Jindřich se jen zmohl na otázku „Ale kam? Co se děje?“, ale muž nevypadal, že by měl chuť si přisednout ke stolu, dát si dobré pivo a poklábosit. Místo toho odsekl ještě více důrazně „Teď není čas. Už pojď!“. Jindřich se naposledy napil piva a pak svůj korbel se smutným pohledem položil na stůl a už spěchal za Alexandrem, který mezi tím již mizel ve dveřích.

Alexandr toho nikdy moc nenamluvil. Byl dobrák, ale byl to samotář a s lidmi mluvit neuměl. Nejdelší věta, kterou od něj Jindřich kdy v životě slyšel, měla 8 slov a to jí ani neřekl člověku, ale veverce, která po něm házela oříšky. A tak, ač šli už dobrou půlhodinu, neřekl Alexandr ani slovo. Jindřich si ale tudle cestu pamatoval a věděl přesně, kam jdou. Do Alexandrova hvozdu, jeho království, kam nikdo nesmí, když není pozvaný a kam se ani ostatně nikdo chodit nesnaží. Tak zapadlé místo plné divokých zvířat zkrátka vesničany nelákalo. Ani Jindřicha by sem nic netáhlo, kdyby Alexandra neznal. Tenkrát, jak spadl z koně a byl zraněný, ho Alexandr donesl do své chatrče a vyléčil a od té doby se cítí Jindřich Alexandrovi zavázaný. Vlastně ne, ne zavázaný, spíše bere Alexandra jako dobrého přítele, pro kterého by udělal cokoliv. Alexandr jej tenkrát mnohé naučil, o lese, zvířatech a lidech. Je to divné, naučit se v opuštěném hustém divokém lese od někoho, kdo se lidem vyhýbá jak může, skutečnému lidství.

Když už se blížili lesu, Alexandr najednou zastavil a ukazoval směrem lesu „Tam! Lidé chtějí spálit můj domov!“. A opravdu, když se Jindřich více soustředil na místo, kam Alexandr ukazoval, uviděl hlouček vesničanů, jak rozdělávají oheň a snažící se podpálit les. „Proč to dělají?“ ptal se Alexandr s nešťastným výrazem, který ovšem hned vzápětí vystřídal výraz vzteku, který u něj Jindřich ještě nikdy neviděl „Já
je zastavím! Zničím! Rozšlapu!“ a po něm přišel už jen výraz čistého zoufalství a jen v očích se mu na chvíli zableskla jiskra naděje, když se podíval na Jindřicha a zeptal se tiše „Pomůžeš?“

„Jasně.“ zněla jednoznačná odpověď, když se Jindřich rozutíkal směrem k těm lidem. Jindřich věděl, že ti lidé ten les chtějí spálit, aby místo něj udělali pole, pro své obilí. Ale co nevěděl bylo to, jak je zastavit. Ale to nemohl Alexandrovi říct. Musel to zkusit. Udělat alespoň něco. Cokoliv.

„NE! NEPÁLIT!“ řval Alexandr na vesničany už z dálky. Bylo již pozdě. Les již hořel, plameny šlehly vysoko do nebe a jeho zář se odrážela v slzách, které tekly po Alexandrovi tváři.Jindřich věděl, že nyní už les nezachrání, ale že musí zachránit Alexandra, musí jej uklidnit, odvést pryč, protože jinak se vrhne na ty lidi a ti jej zabijí. „Pojď. Musíš odsud…“. „…ale můj domov…můj…ZABIJU JE VŠECHNY!“ začal Alexandr řvát na vyděšené vesničany. „Jděte odsud pryč. HNED!“ přidal se Jindřich a snažil se lidi odehnat a předejít tak nejhoršímu, jenže to ani nestihl doříct a Alexandr se už na ně hrnul. Se svými obřími prackami dával jednu ránu za druhou. Hned třemi ranami srovnal tři překvapené vesničany k zemi a než se probrali ti ostatní, dostali rány další dva. Jindřich se to snažil zastavit, jenže Alexandra se zastavit nedalo, když propadl svoje mu záchvatu zuřivosti. Mlátil kolem sebe a vesničané létali okolo, nebo se káceli k zemi. Během chvilky tu leželo 15 vesničanů, nad kterými pobíhal Alexandr doufajíc, že se některý z nich ještě zvedne. Pak si jen sedl a v zoufalství sledoval, jak les hoří stále dál a dál. Jindřich si k němu přisedl a jen tiše prohodil "Najdeme ti jiný domov.“.

[MrKominek]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
mu byla velice povědomá, byla to tvář o které si byl jistý, že ji už nikdy neuvidí a cítil se nervózní při pohledu na ni. “Kdo mi co nalil do piva"pomyslel si. Přičichnl ke korbelu a necítil nic než hořkou vůni chmelu. “To nemůže být pravda, vždyť jsem byl u toho, nikomu se přece ještě nepovedlo”…Z myšlenek jej vytrhl hospodský s otázkou, zda by si k pivu dal i něco na zub. " Máme dnes čerstvého sumce na cibuli a fenyklu, víte Mařena, moje žena, to je támhleta baculatá zrzka za pultem, moc krásy sice nepobrala, ale kuchařka je výborná, na její zelňačku k nám jezdí i z vedlejší vesnice a jednou vážený pane, si na její vyhlášený kančí guláš přišel i naš pan baron.” “Sumce bych si dal a ještě jeden korbel k tomu.” “Výborně, hned vám to přinesu. Vypadáte ustaraný pane, stalo se něco?” “Nestarej se o věci po kterých Ti nic není krčmáři” vyštekl Jindra vztekle." “Omlouvám se pane, nemínil sem být nijak vlezlý, hned vám donesu toho sumce”. " Ne, počkej jak Ti říkají?" zeptal se Jindra. “Jmenuji se Pavel pane.” “Omlouvám se Ti Pavle, nechtěl jsem být tak hrubý, byl by jsi tak laskavý a donesl mi to toho sumce?” “Samozřejmě pane, nic se nestalo”. Krčmář odcházel a Jiří se porozhlédl po krčmě, nebyla ničím zvláštní, pár štamgastú, u vedlejšího stolu spal opilý muž pod stolem a jeho kamarádům připadalo velice vtipné si z jeho kazajky udělat terč který trefovali svymi holuby. Kousek opodál se opilá žena snažila dostat do postele ještě opilejšího může, ten však neměl zájem a se slovy " to bych ho radši strčil do vosiho hnízda" se sesunul k zemi. Žena se cítila uražená a dala mu to najevo dvěma kopanci do žeber, když viděla ze v tomhle stavu nemůže nic cítit, uraženě frkla, otočila se a začala hledat jiného nápadníka. U dalšího stolu se hráli karty a pokaždé když někdo vyhrával, tak byl prašivý pes a určitě podvodnik. Vskutku obyčejná krčma. Avšak jedna skupinka byla něčím výjimečná. Jindra se vrátil ke svým myšlenkám. “Co to do mě vjelo, vždyť jsem se s tím už přeci dávno naučil žít, jenže jak, jak? Říkali mi, ať na ni zapomenu, ať se vzdám veškeré naděje, že z tama nikoho nepouští, leda nebožtíky vyhazují přes hradby do moře.” Naklonil korbel, vypil poslední zbytek piva a stále sledoval tu tvář, tvář jemu tak blízkou. Neviděla ho, seděla s přáteli u stolu a bavila se. Popijeli, hráli karty, smáli se. Je to již 10 let co ji viděl naposled, ale poznal by ji kdykoliv. “Tady máte toho sumce pane” vytrhl ho opět z myšlenek hospodský. “Pivo bude hned”. “Děkuji” odpověděl Jindra nespoušťeje oči ze známé postavy. Pustil se do jídla, sumec byl opravdu výborný, krčmář nelhal, Mařena byla opravdu výborná kuchařka. Pojídal, popíjel pivo a stále sledoval postavu, myšlenkami se vracel k událostem které i když si moc přál nedokázal vymazal z paměti. Doufal, že si jej všimne, i když si byl jistý ze jej nepozná. “Vážený pane?“Jindra otočil hlavu a viděl usměvavou Pavlovu tvář. “Dáte si ještě něco?” " Ne, Děkuji” zavrťel Jindra hlavou, “zaplatim.” V tom se postava se svými přáteli zvedla a při odchodu otočila hlavu směrem k Jindrovi. Jejich oči se setkali, pouze na vteřinu, ale byla to nejdelší a nejkrásnější vteřina za posledních 10 let. Oči měla stejně krásné jako předtím, modré, ale tak krásnou modrou by nedokázal nejlepší malíř světa namíchat. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, každý sval se chvěl touhou ji obejmout. Ústa chtěla zakřičet avšak věděl nebo spíše cítil že nemůže. Odešla. " Líbí se Vám že?” “Kdo?” “Naše Nela přece, viděl sem jak z ní celý večer nezpouštíte oči. Pomáhá naší bylinkářce, hodné děvče” “Nela?, tak si teď říká? Tady mas Krčmáři Pavle” položil na stůl zlatku a odcházel, za sebou volajícího Pavla, že to je moc ani nevnímal. “Nela, to je pěkné jméno pomyslel si.”
…
Nemohl usnout, pořád myslel na Nelu, jemu známou jako Markéta. Vzpominal, jak ji tenkrát viděl naposledy. Plakala, ale věděla, že to tak musí byt. Věděla, že když vstoupí na tu loď, ujede té strašné válce, věděla to všechno. Věděla ze i když nechce, musí odplout a i když neuměla tenkrát plavat a bála se vody, nastoupila na loď a nechala se odvézt na moře. Slibovali jim, že tam bude v bezpečí, že na město na moři se nikdo nedostane, ale daň za tohle bylo, že ji nikdy neuvidí. Nikdo nesmí opustit plovoucí město. To bylo naposled co ji viděl, svoji malou Markétku, statečnou malou Markétku. “Zítra za ní půjdu, musím s ni mluvit, musí vědět jak jsme ji s matkou milovali a jak nám rvalo srdce ji posílat pryč, musím ji říct jak její matka zemřela, musí vědět, ze i když byla daleko, nikdy jsme na ni nepřestali myslet a nikdy nám nepřestala scházet.” řekl si potichu a cítil jak mu po tváři teče slza. “Zítra Marketko, zítra Tě konečně objemu a tohle vsechno Ti povim, zitra muj život získá opět smysl. Uz zítra” s touhle myšlenkou usnul…

[sorraja1]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která patří ženě s havraními vlasy a očima barvy uhlí.
Dívá se do těch divokých očí a pivo mu hořkne v ústech. Ona se nejdřív snaží zachovat klid, ale než Jindřich odlepí korbel od úst, rozeběhne se k východu. Ve dveřích málem srazí drobného obchodníka.
Jindřich nezaplatí ani groš a rozeběhne se ní. Obchodníčka definitivně srazí na zem, ale hbitě se vyhne padajícímu tělu a propadne dveřmi do sluncem zalité ulice. Za rohem už jen zahlédne vlající konce černých vlasů. Rozeběhne se co nejrychleji co mu dovolí kroužková zbroj a meč. Rataje zná dokonale, nemůže mu utéct.
Na rozcestí u pekárny sebere šátek, který upustila, a rozeběhne se ještě rychleji navzdory počínající bolesti svalů. Začíná se mu ztrácet. Ještě jedna zatáčka. Konečně ji zažene do slepé ulice. Načapá ji, jak se snaží vyšplhat po kamenné zdi do vedlejšího dvora. Chytne ji za dlouhou sukni a strhne k zemi. Pere se s ním a snaží se jej kopnout bosou nohou, ale proti urostlému muži má minimum šancí.
„Ty čarodějnice! Sám těmahle rukama jsem tě hodil do řeky. A udělám to znovu, jestli je to potřeba,“ hřímá, sotva popadl dech. Moc dobře si pamatuje tuhle divoženku, usvědčenou čarodějnici, jak si ji vzala voda při vykonání rozsudku.
Zvedne ji za látku šatů. „Předám tě do rukou místní stráže. Ti si s tebou určitě rádi poradí.“
Vítězoslavně pohlédne do těch tmavých divokých očí. V tu chvíli ztrácí vědomí a bezmocně se sune k zemi.

Probudí ho šplouchání vody. Rychle otevírá oči. Sázava je po sérii letních bouřek rozvodněná. Malé kalné vlny olizují špičky Jindřichových bot. Stojí svázaný zády ke skále a zoufale se snaží neudělat žádný větší pohyb, který by jej svrhl do vířících hlubin.
Čarodějnice stojí na břehu a chichotá se jako děvčátko. Ozvěna smíchu drásá Jindřichovi uši. Když konečně odtrhne pohled od smrtícího živlu, poznává, že to není ozvěna. Před ním stojí dvě čarodějnice, podobné si jako vejce vejci. Stejné černé vlasy, stejné neposedné oči, stejný pronikavý dívčí smích.
„Byl jsi usvědčen jako nepřítel čarodějnic. Nyní tě svrhneme do řeky. Pokud se potopíš, byl jsi nevinný a budeme tě oplakávat. Pokud poplaveš na hladině jako kachna, potopíme tě tyčí,“ řekla ta vlevo. Znovu smích, při kterém Jindřich zalitoval, že je dobrý křesťan, který nenechá žádnou čarodějnici živou. Jak by mu bylo hezky, kdyby si vypil své ranní pivo a šel dál po své práci.
Žena vpravo se nakloní, ke své dvojnici, zamračí se a něco jí pošeptá. Levá se zatváří zklamaně. Pak odejdou, prostě odejdou a nechají ho stát na miniaturním kousku trávy.
Jindřich se potí a přemýšlí, jak z nezáviděníhodné situace. V kroužkovce příliš šancí v řece nemá. Zůstal mu ale stále jeho meč. Opatrně kousek po kousku se mu podaří meč povytáhnout z pochvy. Rychle přeřeže provazy a osvobodí si ruce. Jaký šílený plán s ním měly ty dvě čarodějnice?
S největší opatrností se obrátí na bok směrem k břehu. Když bude dostatečně šikovný, dokáže se přešplhat po skalních výstupcích a silných kořenech na druhou stranu.
Jde to špatně, skála je po deštích mokrá a mělká hlína podkluzuje pod nohami. Nakonec ještě zajede nohou do bláta u břehu. Svalí se na břeh, vyčerpaný, zmatený, s rukama odřenýma.

Od této části Sázavy do Ratají je to pořád na západ. Ve chvíli, kdy uvidí věž hradu Pirkštejn už stačí jen udržet správný směr. Naštvaný dupe po trávě a zůstávají za ním stopy, které se rychle plní vodou.
V hlavě se mu rodí plán. Ve městě si dá konečně pivo, a pak oznámí místnímu starostovi, jaká škodná se dostala do jeho revíru. Zbytek nechá na místních, ať se sami postarají o ty zplozenky ďábla. A je si zatraceně jistý, že s nimi nebudou mít slitování.
A konečně jsou vidět hradby Ratají i Pirkštějn v celé své kráse. Sliny se mu už sbíhají na to zasloužené pivo. Radostně přidá do kroku. Cesta k městské bráně je rozježděná od povozů, a tak musí chodit po jejích bocích. Ale za všechnu tu námahu bude již za chvilku v krmě pod radnicí náležitě odměněn. A třeba i od starosty, až ho upozorní na nebezpečí, která se pohybují za hradbami jeho města.

Kolem poledne ruch vstupní cesty trochu utichá a zrovna se do města nikdo nehrne Jindřich je široko daleko jediný venku. Brána do města je otevřená jenom jedním křídlem. Na bytelném dřevu levé poloviny visí vzkaz, který zde ještě ráno nebyl. Jindřich klidně přistoupí, aby si listinu prohlédl.
Zamračí se. Ze zažloutlého listu na něj kouká jeho vlastní obličej. Obvinění? Ty jej zajímají nejvíce. Urážka velmože. Krádež v hospodě. Ničení majetku města. Kdyby někdo hodně chtěl, asi by jej dnes opravdu z těchto přečinů mohl obvinit. A někdo patrně hodně chtěl. Odměna je vyšší než jeho roční žold. Ten mrňous, kterého srazil ve dveřích hospody musel být slušně vlivný pán. Nebo v tom bude zapletený ještě někdo další. Někdo, na kom měl již před rokem vykonán trest smrti.
Zahleděný Jindřich si ani nevšiml strážného od brány, který už kráčí jeho směrem. Trvá mu jen chvilku, než pod blátem a špínou pozná hledaného muže. To už si Jindřich vybírá nejsušší cestu, kterou muže nejrychleji utíkat. Strážný ho ale nepronásleduje víc než pár metrů. Asi vyhodnotil, že potřebuje posily, nejspíš za ním vyšle hlídku na koních.
Jindřich se zastavuje až daleko u košaté lípy a opírá se o její rozložitý kmen. Co teď?
Náhle si vzpomene ještě na jeden detail dnešní dne. Vytáhne zpoza opasku šátek, který ztratila čarodějnice v ulicích Rataje. Kdysi bílý s okrovou výšivkou nějakého zvířete. Co jen to může být? Špína a umělecký záměr ji dělají trochu nezřetelnou. Liška, nejspíše ano.
Teď už ví, kde ty potvory hledat. Plán je jasný! Očistit své jméno a zbavit svět těch čarodějnic. V libovolném pořadí.

[Sllim]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje,
blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit
bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad
Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva
je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný
korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být.

Tvář, která
nevypadala příliš šťastně. Jindřich upil další doušek lahodného piva a přišel
blíže k muži sedícímu u bočního okna hostince. „Smím přisednout?“ pronesl
klidně.

Ztrápený muž sebou škubl, neboť si příchodu někoho dalšího ani nevšiml a náhlá
slova ho vylekala. „Jen klid, to jsem já, Jindřich.“ Uklidňoval ho.

„Ach ano, odpusť. Prosím…“ ukázal na protější stranu stolu. „…přisedni.“

Jindřich poslechl a sedl si na vrzající lavici. I tento zvuk muže vylekal a
Jindřich si všiml, že jeho přítel nemá v dřevěném džbánu žádné pivo.
„Hospodo!“ zvolal „prosím ještě o jedno.“

Nastalo krátké ticho, při kterém Jindřich přemýšlel, co se asi stalo. Josef,
muž sedící naproti, byl povětšinu času zábavný mladík, který již rok pracoval
jako správce místního hradu. Zajišťoval dostatek jídla, kožešin i topného dříví
na zimu. A přesto teď vypadal zasněný a zcela mimo realitu.

Buch. Ozvalo se, když hostinský
nedbale položil džbán na stůl. Josef s sebou znovu škubl a konečně
vypadal, že začal vnímat realitu. „Odpusťte, jemnost pane, nechtěl jsem.“
Omlouval se hostinský.

„To nic.“ Naznačoval rukou Jindřich a posílal ho pryč.

Oba mládenci si přiťukli na shledání a napili se. Jindřich využil nové situace
a zeptal se: „Co se stalo? Je to dlouho, co jsem tě viděl naposledy, ale určitě
jsi býval veselejší.“

„Co? Ach ano. Víš, moje žena zmizela.“ Pronesl smutně Josef a do očí se mu
dostaly i slzy.

„Cože? Jana?“ divil se Jindřich. „Jak zmizela? Kdy?“

„Budou to tři dny, pán hradu ji dal hledat, ale když po prvním dni nezjistili
nic nového, pátrání odvolal.“

„A ty tu jen tak sedíš?“

„Nemohu nic dělat, kněz říká, že zhřešila, že je v rukách ďábla, a že když
ji prý budu hledat, nechá mě zavřít.“ Při posledních slovech se rozplakal. „Ale
copak to jde? Zapomenout.“

Jindřich nechal přítele chvilku být a přemýšlel. Jana bývala bylinkářkou, měla
ráda horký nápoj, který s oblibou nazývala čaj. Často využívala boží sílu
k uzdravování nemocí, sílu vycházející z bylin. Jindřicha napadlo, že
se možná při svých poutích kolem panství zatoulala a nyní jen hledá ztracenou
cestu. Je známo, že se ztracení často točí v kruhu, takže nemohou najít
ani konec lesa. Ihned tu myšlenku zavrhl. Jana tyto lesy znala lépe než spousta
jiných lidí. Pak ho napadla ještě jiná myšlenka.

„Příteli?“ položil mu ruku na rameno a Josef zvedl hlavu. „Je to už dlouho,
pořád používala boží sílu z bylin?“

„A… Ano.“ Zamyslel se Josef. „Ale nyní skrze ní bůh mluvil více, uzdravila
několik dětí z horka. Lidé ji měli rádi.“ Při té myšlence se pousmál.

„Kdo byl její poslední nemocný?“ zeptal se Jindřich.

„Místní chlapec, Tim se jmenoval, byl dlouho nemocný. Kněz se za něj týdny
modlil. Před pěti dny za námi přišli jeho rodiče, kteří se dozvěděli o Janině
úspěchu u jiných nemocí.“ Odmlčel se.

Jindřich vyčkával, snad si Josef jen urovnává myšlenky, doufal. Ale po chvíli
si Jindřich uvědomil, že Josef znovu spadl do stavu zasnění. Strčil mu do
ramena. „Halo… a co dál? Co se stalo s tím chlapcem?“ vyzvídal.

„Ano, inu Jana mu dala nějaké své bylinky. Avšak druhý den chlapec zemřel.“

„A Jana zmizela hned den na to?“ divil se Jindřich.

„Ano, pán ji dal hledat, ale když druhý den nic nezjistili….“

„Ano, ano. To už jsi říkal.“ Zastavil ho Jindřich. „Jaké bylinky mu dala?“

„Nevím, nevyznám se v tom, já jsem spíš na čísla.“

„Dobrá, mohu se u tebe doma porozhlédnout?“ zeptal se Jindřich.

„Inu, nevím proč bys nemohl. Klidně běž.“

Jindřich poděkoval kývnutím, vyndal z měšce tři měďáky a při odchodu je
položil před hostinského. Při své cestě
na druhou stranu vesnice si všímal kolemjdoucích lidí, většina žila své prosté
životy, avšak jedna osoba ho zaujala. Šel se svým doprovodem statného muže
ozbrojeného jeden a půl ručním mečem připnutém u pasu. Doprovázený muž byl
zcela odlišný. Dlouhý bílý hábit se znakem kříže. Kněz pomyslil si Jindřich, nepochybně ten, který se modlil za život
Tima. Ale proč má s sebou toho
strážce? Jindřich tuto myšlenku nechal být, možná se k ní vrátí
později. Dům Josefa a jeho ztracené ženy se blížil. Byl to prostý dům, od
jiných se lišil pouze sušícími se bylinami na slunci. Jindřich si rostlinky
prohlížel, poznával je, tedy alespoň většinu z nich. Často obyčejné
rostliny, které kvetou na louce a v lesích. Ale o žádných nebyly známe
jakékoliv negativní účinky. Přece jen se některé neznáme našly. Musela si vést nějaké záznamy, přece neměla
všechno jen v hlavě, přemýšlel Jindřich uvnitř domku. Jana stejně jako
její manžel psát uměla a jistě tyto znalosti i využívala ve svém životě.

Jindřich si procházel malý dům se dvěma místnostmi. Jedna z nich sloužila
na spaní, ta druhá byla světnice a kuchyňka. Vešel do sednice s postelí a
otevřel menší komodu v rohu. Našel nějaké papíry s čísly a záznamy.
Ty určitě patřili Josefovi. Hledal dál a na samém dně našel svázané listy
papírů. Balík rozvázal a listy rozložil na obyčejný dřevěný stůl ve světnici.

Listy obsahovaly jednoduché obrázky a zmínky o bylinkách. Jindřich je pečlivě
pročítal, a když byl téměř hotov narazil na listy papírů s delšími větami.
Tyto záznamy byly o léčení nemocných chlapců. A jeden i o Timovi.

Tim,

8let

horké a bolestivé tělo

Nevím o podobné nemoci, vypadá jako ty u ostatních dětí, ale trvá dlouho. Dala
jsem mu, jako ostatním, pravidelně pít čaj ze směsi bylin. Doufám, že dostatek
čaje mu uleví. Ostatním přece pomohl.

Mimo jiné Jindřich našel i recept na zmíněnou směs bylin, jednalo se o
Heřmánek s Kopřivou a několika Šípky. Jindřich znovu prolistoval listy a
zmíněné rostliny nalezl. Ani jedna nebyla nebezpečná, naopak se zdálo, že jsou
velmi prospěšné.

Žádny ďábel, pomyslil si
Jindřich. Znovu zapřemýšlel. Lidé přece nezmizí
jen tak, ledaže by někomu její činy vadili. Otočil se k východu
z domu. Podíval se na oblohu a odhadl, že do stmívání zbývá ještě několik
hodin. Tyto novinky musí sdělit příteli v krčmě.

Josef seděl tam, kde předtím a popíjel zvětralé pivo. Když se Jindřich
přiblížil, znovu o tom nevěděl.

„Příteli.“ Oslovil ho Jindřich.

Překvapený Josef odvětil: „Ah, jsi zpátky, tak co?“

Jindřich se porozhlédl po hostinském, který omýval džbány a talíře, a usoudil,
že jsou dost daleko. Přisedl vedle Josefa a tiše pronesl: „Tvá žena není
posedlá ďáblem a tomu chlapci skutečně pomáhala. Musím si promluvit s pánem
hradu, snad mě vyslechne.“

„Myslím, že ano, je to hodný člověk, často mi vyhověl. Co mu chceš?“

„Jen mu říci, co jsem zjistil“

Josef s Jindřichem vyrazili okamžitě. Dostat se do hradu, ve kterém Josef
pracoval, problém nebyl, ale promluvit si s místním pánem bylo něco
jiného. Trvalo několik hodin, než Jindřicha přijal. V pracovně byl mimo
pána i první rytíř hradu a kněz. Jindřich podrobně popsal vše, co zjistil. Poté
ho pán poslal pryč se slibem, že obnoví pátrání a zkusí zařídit očištění jejího
jména.

Josef poslal Jindřicha do svého domu samotného, musel prý ještě vyplnit nějaké
listy na hradě, ačkoliv v tuto pozdní dobu už nikdy předtím nepracoval.
Když Jindřich dorazil do domku, zatopil v kamnech a do hrnce nalil vodu.
Podle Janiny návodu uvařil čaj, který si o několik minut později vychutnával.

Zvenčí domu se ozvaly kroky, Jindřich instinktivně šáhl po jílci svého meče,
když v tom se zarazil. To on je tu cizí a za dveřmi může být spíše jen Josef,
který právě otevíral dveře. Příliš tiše se Josef pohyboval, a to
v Jindřichovi probudilo všechny instinkty. Blíží se nebezpeční.

Za dveřmi se jako první ukázal hrot dlouhého meče, který třímala mohutná
postava. Jindřich v tu dobu byl na druhé straně a rozhodl se zaútočit
první.

První krok do světnice následoval druhý, třetí už nenastal. Jindřich na cizince
nastrčil dveře. Překvapený cizinec ztratil rovnováhu a málem se zřítil na zem
nebýt svého meče, o který se opřel. Jindřich neváhal a tasil svůj krátký meč.
Cizinec se s těží stihl ubránit, když už na něj mířil meč zase z jiné
strany. Jeho dlouhý jeden a půl ruční meč byl v tak malé místnosti na
škodu a Jindřich tak získal výhodu. Několik dalších rychlých útoků a cizinec
byl zatlačen až ke kamnům, kde provedl šikovný manévr a prohodil si
s Jindřichem místa. To Jindřicha překvapilo a než-li stihl zareagovat,
přišel o meč. Naštěstí se za ním vařila voda, kterou tam nechal pro Josefa. Hbitě
se otočil, popadl hrnec a chrstl ho cizinci do obličeje.

Teď když se situace uklidnila, zjistil Jindřich, že cizinec je ve skutečnosti
stráž místního kněze. Vše bylo jasné, i Jindřichovo původní podezření. Knězi se
nelíbil narůstající vliv Jany, která svými léky zpochybňovala boha a tak se jí
zbavil, nyní, když se nalezly důkazy, se jich chtěl zbavit.

Cizinec po zkušenosti s vroucí vodou nechtěl riskovat splnění Jindřichovo
hrozby, že ho polije znovu a prozradil, že je Jana uvězněna v kostele.

Rychle se tam rozběhl a skutečně, ve sklepení kostela našel spoutanou Janu,
uklidnil ji a odvedl domů.

„To je hrozné! To musí vědět náš pán! To mu nesmí projít!“ rozčiloval se Josef.

„Nech to být, příteli.“ Radil mu Jindřich. „Nikdo nám tento příběh stejně
neuvěří, označí nás všechny za kacíře. Ale zároveň tím můžeme kněze udržet
v šachu, už vás nebude obtěžovat, nebude riskovat ztrátu důvěry.“

[Miklagard]

Tvář, která by byla Jindřichem málem zapomenuta. Avšak když ji uviděl, okamžitě věděl kdo to je a co tu dotyčný pohledává. Nedá se s určitostí říct, jestli to v tuhle chvíli je přítel či nepřítel. V minulosti Jindřichovým přítelem byl, avšak v tuhle chvíli zcela jistě znamenal potíže, které Jindřich nepotřeboval. Jmenoval se Vilém a kdysi býval zloděj a lupič, který s oblibou přepadával různé pocestné a karavany v kácovských lesích. Při jedné přepadovce, která se vymkla z rukou byl Vilém zraněn a posléze si to zamířil k Jindřichovi domů. Jindřich se ho ujal a pomohl mu se uzdravit. Ovšem pod podmínkou, že zanechá života, který doposud žil a začne žít život zcela opačný. Tím, že naverbuje do armády. Vilém ho poslechl, ale nikdy mu to neodpustil, protože to byla jediná věc, které se neskutečně štítil. Říkal, že se jednou vrátí a po Jindřichovi bude chtít službičku na oplátku, jelikož armádu bral jako svůj trest a to, že mu Jindřich zachránil život, bral jako povinnost, kterou musel udělat, protože mu to přikazovala víra.

A zrovna ve chvíli kdy Jindřich v hlavě přemítal o jejich společné minulosti, která byla více než opovržení hodná, tak ten dotyčný vstal a zamířil si to přímo ke stolu, kde Jindřich popíjel své pivo. Přišel, bouchnul s korbelem o stůl, aby dodal na vážnosti své přítomnosti a posadil se.

“Asi tušíš proč tu jsem,” začal Vilém rozhovor s přítelem, kterého roky neviděl. Žádný pozdrav ani nic podobného, přešel rovnou k věci.

“Nejenže tuším, ale i vím a moje odpověď zní ne,” vyřkl Jindřich chladně, načež Vilém nedal najevo žádný údiv, protože přesně takovou reakci očekával.

Jindřich bez otálení a dalších slov vstal, dal hostinskému měďák za pivo a vyšel z krčmy. Nevšiml si, že Vilém mu je v patách. Jakmile Jindřich otevřel dveře krčmy, stála před ním sebranka pěti mužů ozbrojených dýkami.

“Čekal jsem, že nebudeš souhlasit, proto jsem si zavolal je, aby tě přiměli změnit názor,” řekl Vilém tak důrazně, jak to jenom šlo, až z toho Jindřichovi trochu běhal mráz po zádech. “Nepřišlo ti divné, proč sedím v krčmě za bílého dne, místo toho, abych byl v armádě,” zeptal se ho Vilém okamžitě.

“Abych pravdu řekl, tak zdálo, ale nezajímá mě důvod. Je to tvůj život, dělej si s ním co chceš,” odpověděl Jindřich ještě chladněji než v hospodě.

“Jak asi tušíš, tak ano jsem dezertér a kapitán se svým oddílem mi za chvíli bude skoro v patách, jen čekají na podepsání nějaké listiny Petrem ze Šternberka, která rozkazuje kapitánovým mužům mě hledat a v případě nálezu popravit za dezerci. Ani nevíš jak rád bych tomu předešel,” započal Vilém svůj výřečný proslov. “Chtěl bych odsud zdrhnout, cítím ve vzduchu občanskou válku, která nejenže klepe na dveře, ona jich přímo rozkopává. Do války za žádnou cenu nepůjdu a k útěku potřebuju náskok,” dokončil Vilém svoji řeč.

“Dobrá tedy, to chápu, ale netuším, jak v tom figuruji já,” ptal se nechápavě Jindřich.

“Potřebuji ty papíry o mém zatčení, které má Petr ze Šternberka na stole ve své pracovně na šternberském hradě. Pokud je pro mě ukradneš, nejenže budeš mít ode mě nadobro klid, ale zároveň pocit, že jsi pomohl příteli, aby zbytek života mohl strávit v klidu u farmaření a nezemřel během krveprolití, které se potichu valí na tento kraj.”

Jindřich Viléma chápal a nemohl mu to mít za zlé. Také nechtěl mít na svých rukou krev přítele, kterého donutil vstoupit do armády. Jindřich tedy souhlasil, že ty listiny ukradne a to ještě dnes v noci, aby tu věc měl rychle za sebou a poskytl Vilémovi získat nějaký ten náskok, protože věděl, že byrokracie je neúprosná a královští rádci by okamžitě přikázali vypsání nových zatýkacích listin. Rozhodli se tedy vyčkat do noci, která Jindřichovi zaručovala poklidný přesun do šternberského podhradí, aniž by ho spatřila jakákoliv z hlídek Petra ze Šternberka.

Přišli do Jindřichova domu a Vilém započal vyprávění o všem co se událo a čeho byl svědkem během svého působení v armádě. Čím déle vyprávěl, tím více Jindřich nabýval dojmu, že to pro Viléma byl skutečný trest a nestačil se divit, že to Vilém v armádě vydržel tak dlouho. Ze všeho co slyšel, si dokázal vyvodit, že to není pro slabé povahy. Hodiny plynuly jako voda a temná noc padla na Rataje jako hustá deka. Jindřich věděl, že přišel čas jeho činu. Přikázal Vilémovi, aby nevycházel z jeho domu dokud se nevrátí. Vilém poslechl a Jindřich se vydal na cestu.

Jindřich si s sebou nevzal žádnou lucernu ani nic podobného čím by si mohl posvítit na cestu, protože se musel ke svému cíli dostat nepozorovaně, jelikož cestovat sám a takhle pozdě v noci by mohlo přijít případné hlídce, která by mohla najít, při nejmenším podezřelé. Z Ratají šel po kamenité cestě, která ho měla nasměrovat k pravému břehu řeky Sázavy. Věděl, že pokud půjde podél řeky proti proudu, tak za zhruba dvě hodiny dojde do podhradí. Pravý břeh byl z Ratají až do Šternberka celý zalesněný, což Jindřichovi vyhovovalo. Nejen že nemusel být spatřen, ale taktéž měsíční světlo odrážející se od vodní hladiny poskytovalo Jindřichovi značnou pomoc při jeho putování. Během cesty se snažil vzpomenout jak vypadají interiéry šternberského hradu, jelikož bude muset jít na jistotu. Jakékoliv možné zaváhání a hradní stráže by ho lapili a Jindřich by neměl žádné racionální vysvětlení své přítomnosti na hradě v tak pozdních hodinách. Občas ho z jeho myšlenek vyrušilo nějaké to šustění listí stromů či šplouchání vody v řece, ale nelekl se. Zdejší lesy znal velice dobře, vždyť zde vyrostl.

Byl natolik zabrán do svých myšlenek, až si málem nevšiml, že dorazil ke hradu. Během cesty musel promyslet i to, jak se dostane do hradu. Když zde byl posledně, zahlédl jakési dveře od hradní kaple, které byly na louce v podhradí. To bude asi nejlepší možná cesta, pomyslel si. Přešel po mostě, podél hradeb obešel hrad a najednou uviděl právě ty dveře, které hledal. Samozřejmě byly zamčené. Z vaku, který si s sebou vzal na různé drobné pomůcky, vytáhl sadu šperháků. Jindřich byl ve vyháčkování zámků velice zručný. Když to v zámku cvaklo, měl vyhráno, dostal se dovnitř. Hradní kaple byla velice výhodná pozice, odtud to do Petrovy pracovny nebylo daleko. Prošel skrz kapli ke vchodovým dveřím, zlehka je pootevřel a vykoukl na chodbu. Byla prázdná, mírně osvětlená a naprosto bez života. To bylo ideální. Jindřich vkročil na chodbu a šel ke schodišti. Pracovna byla hned v patře nad ním. Opatrně našlapoval po schodech. I schodiště bylo zahaleno do mírného šera. Loučí zde bylo pár a byly daleko od sebe. Když Jindřich vystoupal do prvního patra, uslyšel kroky stráží. Mohli být tak tři. Jindřich využil výklenku ve zdi a tmy, kterou způsobovala hloubka výklenku a šero na chodbě. Už se přibližovali a Jindřich zadržel dech a trochu se přikrčil. Prošli přímo kolem něj. Měl štěstí. Kdyby si spolu nepovídali, asi by uslyšeli lupnutí v Jindřichově koleni když se krčil. Když zahnuli za roh, aby pokračovali v obchůzce, náš hrdina zamířil na opačnou stranu. Musel projít několik desítek metrů chodeb, aby se dostal k vytouženému cíli. Prošel kolem hodovní síně a pánského salónku. Prošel i kolem Petrovy ložnice, která byla naproti jeho pracovně. Jindřich vyzkoušel kliku. Pochopitelně bylo zamčeno. Opět se jal vyháčkování zámku. Tentokrát to trvalo o něco déle, ale asi po dvou minutách, kdy Jindřichovi docházely síly, čas a i trpělivost, konečně dveře odemkl. Vešel dovnitř a ohlížel se po zatýkacích listinách. Našel je na stole, připravené k podpisu. Popadl je a uschoval je ve vaku. Vyšel z pracovny a velice rychlým krokem pádil zpět ke kapli. Jindřich zámky odemykat uměl, ale zamykat už ne. Další den ráno, pomyslel si, se asi někdo bude hodně divit. Došel ke kapli, vešel do ní a zamířil ke vchodovým dveřím. Vyšel ven z hradu, říkajíc si, že má vyhráno. V tu samou chvíli, kdy šel po mostě na pravý břeh Sázavy, slyšel hradní stráže, jak hlásí poplach. Petr se asi vzbudil o něco dřív. Jindřich si říkal, že měl docela štěstí. Zmizel z hradu za pět minut dvanáct. I tak se ale dal do rychlejšího běhu zpět k Ratajím.

Výdrž měl dobrou a zhruba za slabou hodinu se dostal podél Sázavy až do Ratají. Pokynul strážím u brány, ať ho pustí do města. Stráže ho znali, takže nebyl problém. Zamířil ke svému domu. Vešel dovnitř a našel Viléma u stolu se sklenicí mléka.

„Tady máš ty listiny,“ řekl Jindřich ostře a vytáhl je z vaku, „a ať už tě tu nevidím!“

„Bůh ti žehnej Jindro. Zachránils‘ mi kejhák. Třeba ti to jednou oplatím,“ dal Vilém najevo spokojenost, zvedl svíčku a listiny přímo před Jindřichem zapálil.

Jindřich Vilémovi nabalil do vaku nějaké jídlo a rozloučil se. Vilém odešel ještě v noci. Neřekl Jindřichovi kam a možná to bylo i lepší. Říkal si, jestli ho ještě někdy uvidí a za jaké to bude situace. Nyní si ale zcela vysílen šel lehnout, protože věděl, že následující den bude skutečně náročný.

[max256]

Tvář, která na něj upřela svůj
pohled. Jindřich pohled opětoval. Napil se chlazeného piva, když
v tom osoba přistoupila. Jindřich neotálel a vřele pozdravil:
„Buď zdráv Bořivoji. Neměl bys být na hradě?“ Bořivoj
přisedl a odvětil: „Také jsem tam byl, ale napadlo mě, že se
nejdříve půjdeš osvěžit do krčmy.“ Jindřich se pousmál.
„Ano to ano, po dlouhé cestě mi vyprahlo, potřeboval jsem
osvěžit, a co jsi ode mne potřeboval?“

Bořivoj kývl, nahl se k Jindřichovi
a zašeptal: „Promluvíme si v soukromí.“

Jindřich vstal, zaplatil své pivo a s
Bořivojem odešli z krčmy. Když nalezli klidné místo Bořivoj
povídá: „Myslím si že mou ženu otrávili. Pomůžeš mi, už
nevím za kým jiným bych šel?“

Jindřich se zatvářil znepokojeně.
„Otrávili, jsi si jistý?“
Jindřich vyslechl vyprávění o
jejich večeři na hradě a jak se Jarmilce, Bořivojovo ženě,
druhý den udělalo zle, ačkoliv sám Bořivoj je zcela v pořádku.
Nakonec doplnil svůj plán o starší ženě žijící v Ratajích,
která by mohla vědět co dělat.

„A kde jí najdu?“ řekl s nadějí
Jindřich.
„Často prý sbírá byliny a koření
někde v jižním lese. Potom mě najdeš před hradem, mám tam
povinnosti, které nesmím odkládat."
Jindřich urychleně vyrazil do jižního
lesa. Když dorazil, v lese nikde nikdo nebyl. K pozdnímu večeru se
objevila starší žena. Oslovil ji uctivým pozdravem. „Dobrý
večer.“
Starší žena na něj pohlédla.
„Copak zde pohledáváte, mládenče?
Jindřich se uklonil. „Jmenuji se
Jindřich, jsem tu jménem mého přítele, který má nemocnou
ženu.“
„Já jsem Bohumila.“ odvětila
žena. „To hledáš asi mě, jsem místní bylinkářka. O jakou
nemoc jde?“
„Spíše o jed, než-li o nemoc.
Nejsme si jistí. Pomůžete nám?“

„Ale jistě mládenče.“ Odvětila
Bohumila a společně s Jindřichem vyrazila za Bořivojem. Při své
cestě k hradu se Bohumila ptala na okolnosti, na které Jindřich
neznal odpověď. Jen o několik málo chvil později, se před nimi
tyčila zeď hradu.
Už se stmívalo, když Bořivoj
zahlédl přicházející postavy. Rozbušilo se mu srdce, když
poznal Jindřicha a uvědomil si, že uspěl. Vyrazil jim naproti.
Seznámili se, a pak společně pokračovali k nim domů.
Jeho žena Jarmila, ležela v horečkách
a blouznila. Bohumila k ní rychle přispěchala a odhadla její
stav. „Skutečně jde o jed. Nemáme moc času, musím dojít pro
protilátku. Dávejte jí studené obklady, než se vrátím.“
Řekla ve spěchu a zmizela ve dveřích.

O hodinu později se vrátila s
lahvičkou v ruce. Nečekaně však zakopla o práh a lahvička jí
vypadla z ruky. Naštěstí dopadla až do peřin u blouznící
Jarmilky. Bohumila zaklela a s Jindřichovo pomocí se opět
postavila na nohy. „Musí jí vypít.“ Pravila a dlaní si třela
naražené koleno.
„Teď už musíme jen čekat.“
Řekla bylinkářka, když podala látku Jarmilce. Chvíli u ní
všichni seděli a modlili se, dokud se nezačala probírat. Bylo jí
stále lépe a lépe. Po několika hodinách jí teploty úplně
ustoupily. Mezitím se na obloze objevily první paprsky slunce, když
se ozvala Bohumila. „Už mě tu nebude třeba.“ Pak se
rozloučila. Bořivoj jí strašně děkoval a snažil se jí
nabídnout něco na oplátku. Žena vše odmítla a pomalu, s klidem
v duši, odešla. Bořivoj stále klečel u postele své ženy a
Jindřich při tom neustále uvažoval, kdo mohl chtít otrávit
Jarmilku.
Když se Jarmilka probudila a nabrala
síly. Řešili, jak se to mohlo stát. Po dlouhé diskusi se dostali
k závěru, že nemusela být cílem ona, nýbrž Bořivoj. Bořivoj
si začal v hlavě přemítat všechny lidi ve vesnici. Pořád se
sám sebe ptal. „Kdo to mohl udělat?“ Když v tom mu na mysli
vytanula tvář jednoho z Pážat. „ Ano. To byl určitě on!“
vykřikl náhle Bořivoj. Jindřich nechápal, co se děje a udiveně
se zeptal: „Kdo?“.
„Jeden z Pážat, nemá mě rád,
pořád na mě kouká zlým pohledem. Musel to být on.“
„Tak to půjdeme zjistit.“ Oba se
zvedly od postele a odešly do hradu. Po krátkém hledání objevili
zmíněného muže, jak popíjí víno ve své komnatě. Jindřich
nakouknul dovnitř a viděl, jak sedí u stolu a pije víno. Na stole
stály dvě lahve zcela prázdné a třetí právě dopíjel. Když
odložil třetí lahev, začal si zpívat a volat podivná slova. „A
je po něm. Juchů. Už se na něj nikdy nebudu muset podívat! Haha!
Bořek se bude dívat! Haha! Nebude a nebude, už nebude!“ Když to
slyšeli došlo jim, že se nemýlili. Došli pro strážného, aby
vše slyšel. Strážný po chvilce poslouchání za dveřmi vtrhl
dovnitř a zařval. „Jsi zatčen, za pokus o vraždu.“ Když Páže
spatřil strážného byl v šoku, ale po zaregistrování i
Bořivoje, jak stojí opodál vykřikl: „Ty!?“ popadl dýku
polženou na stole a vrhl se na Bořivoje. Jindřich však neotálel
a srazil jej na zem, než-li stihl útok dokončit. To byl jeho
poslední hřebíček do rakve. Už nebylo zapotřebí hledat další
důkazy.
Páže byl uvězněn a pro výstrahu
všem vrahům a hříšníkům druhého dne popraven. Jindřich s
Bořivojem svůj den zakončili s korbely piva v ruce v krčmě pod
radnicí.

[Mattous]

…chladným pohledem sleduje kočku na stole naproti sedící, z prázdné misky poslední zbytky mastné pečínky olizující. Jindřich je udiven, že známou tvář potkává zrovna na místě, jako je ona slavná krčma pod radnicí ve městě Ratají, ve městě, kde kupec kupci šeptá, kdo ze zákazníků nejvíce majetku má, komu cenu navýšit o pár mincí navíc. Ve městě, kde každý lump i vrah úkryt pod střechou najde, do čisté postele ulehnout může. Kde slušný člověk aby o kus žvance žebral v blátě, kde kočky myši ze strachu nemoci neloví, kde prodané maso smrdí jako trus koně pánů rytířů.

Jindřich naklání korbel k ústům, aby hrdlo zchladil, aby po dlouhém cestování jazyku trochu štěstí dopřál, aby žízně se zbavil. Pomalu srká tento žlutý mok a v duchu si říká, že městu Ratají by se člověk obloukem vyhnout měl, ale pivo, pivo mají skvělé. Možná za to může generace sládků, kteří do města Ratají před dlouhými roky nešťastnou náhodou přišli, před smrtí ve válce utíkajíc. Krčmu zde založit a řemeslo své dokonale využít.

Na stole seděla kočka a růžovým jazykem svým, kožíšek si čechrala a mastnotu z tlapek olizovala. Jindřich položil korbel na stůl a upřeným pohledem svých očí se zahleděl na známou tvář. Kapucí zahalená postava otočila svou hlavu a své chladné, modré oči upřela na Jindřicha. Na ústech Jindřicha se objevil malý úsměv, který mu byl následně známou tváří oplacen. Postava v kápi zvedla korbel, na Jindřicha kývnutím hlavy mávla a hlubokými hlty vyprázdnila plný korbel. Koženou rukavicí pěnu z úst si otřela, od stolu se zvedla a ke dveřím si cestu namířila. Mohutné dveře do smradlavé krčmy propustily odpolední slunce, silueta postavy se na Jindřicha otočila a mrkla svým pravým, modrým okem. Poté pohybem pravé ruky naznačila, aby jí Jindřich následoval.

Na stole ležela kočka, šťastně schoulená, ocasem mrskající a se zavřenýma očima odpočívající po vydatném jídle. Jindřich bez váhání dopil svůj korbel s vychlazeným pivem a vyšel ven, následujíc starou známost. Venku již postava u koně čekala, na Jindřicha na svých dlouhých nohách, které obepínaly kožené jezdecké boty se otočila, kápi svou sundala a světlé vlasy pohybem své hlavy rozhodila. “Je to tak dlouho, co jsme se neviděli, Jindro.” Jindřich souhlasil krátkým kývnutím hlavy. “Kde se tu u všech čertů zrovna ty bereš, Anno?” Anna se pousmála a svůj upřený zrak na Jindřicha k zemi sklonila. “Nějaké pracovní záležitosti, vždyť víš, že jsem nikdy nevydržela na jednom místě. Ach, od našeho posledního setkání se událo tolik věcí, že ti o nich musím všechno povědět. Teď ovšem musím ke strážnému u brány dojít a předat mu soukromý vzkaz. Půjdeš se mnou?” Jindřich bez váhání kývl rychle hlavou. Anna se pousmála, nasedla na koně a pomalu, s Jindřichem po boku, se vydali za strážným u brány, aby mu doručili soukromý vzkaz.

“A kde se tady bereš ty, Jindro? Pokud vím, tak o Ratají si měl vždycky mínění takového rázu, že by tě tu nehledal ani lovec lidí, protože by věděl, že se zde určitě skrývat nebudeš.” Jindřich se usmál a odpověděl: “Pracovní záležitosti, věř, že kdybych měl peníze nazbyt, poslal bych sem namísto mě posla, aby záležitosti za mou osobu vyřešil.” Anna se také pousmála a řekla: “Takže ses za tu dlouhou dobu vůbec nezměnil.” Jindřich souhlasil kývnutím hlavy. “Ale to je dobře, mám ráda zásadité muže.” Odpověděla Anna.

Strážní hlídka u brány měla určitě z krásného, slunečného a teplého počasí radost, protože jejich hlasitý smích byl slyšet už z dálky. Seděli u malého dřevěného stolečku, okolo osázeným ještě menšími dřevěnými stoličkami. Na stole měli kus chleba, klobásy a soudek s pivem, ze kterého bez pomocí korbelů hltaly vyhlášené pivo s jedinečnou nasládlou chutí. Povídali si o historkách, které ve válkách zažily. Jeden přes druhého smíchy křičel, až se za své mohutné pupky chytali. Jeden z nich, ten nejmohutnější, s hustým knírem a červeným, velkým nosem byl ten, pro kterého měla Anna soukromý vzkaz.

Když strážní dívku na koni a muže k nim přicházející spatřili, přestali křičet a mlátit do stolu železnými rukavicemi, postavili se do pozoru a zamračeně se na ně podívali. “Co tady chcete?” Řekl hlubokým hlasem strážný, pro kterého byl soukromý vzkaz určený. “Nesu vám zprávu, pane Mikule. Mohl byste jít prosím se mnou na chvílí stranou?” Řekla pokorně Anna, nyní již vedle koně a Jindřicha stojící. “A od koho jako?” Zeptal se strážný s hustým knírem a červeným nosem. “Počkejte, podívám se. Od jisté Marušky z Žitné.” Strážnému se rozšířili oči. “Tak to jste měla, krásná dámo říci hned, no to je jiná, pojďte, půjdeme tamhle za roh, tam mi zprávu předat můžete.” Jindřich udiveně stál a hleděl na odcházející Annu po boku strážného Mikula s hustým knírem a červeným nosem.

Ostatní strážní Jindřicha pobídli, aby se k nim posadil k malému dřevěnému stolu a opět se dali do řeči, ze které se ozýval řev a záchvaty smíchu. Asi po deseti minutách se Anna vrátila. Jindřich ji už z dálky vyhlížel, protože řeči o rabování a znásilňování ho příliš nezajímali. Dobrého piva z malého soudku se ovšem napil rád. Anna se vracela sama a ostatním strážným řekla: “Mikula jsem zprávou zrovna nepotěšila, chce prý na chvíli zůstat sám, brzy se určitě opět objeví.” Strážní na ní pohlédli a jeden z nich si sám pro sebe řekl: “To bude mít zase Janek kecy, to zase bude výprask, z toho se už Mikul jen tak nevykroutí.” Janek je nejspíše nějaká vysoce postavená osoba, která na strážné v práci pozor dává. A Mikul očividně často podobné problémy mívá. “Jindro, vrátíme se zpátky do krčmy? Zvu tě na jedno a pečínku k tomu.” Jindřich se na Annu usmál, zvedl se od malého dřevěného stolu a společně se vydali blátivou cestou zpět do smradlavé krčmy.

Otevřeli dveře, usedli na volné místo ke stolu a Anna mávla na hospodského. “Co vám mohu dále nabídnout, hosté moji drazí?” Anna vytáhla z kapsy pár mincí. Jindřich si všiml krvavého kusu hadru, který Anně málem z kapsy vypadl. “Dvě piva a nějakou pečínku!” Řekla Anna rázně. Za nedlouhou dobu byl krčmář zpátky s úsměvem u stolu, přinesl dva korbeli výborným pivem naplněné a dřevěné prkénko s pečínkou, podávanou s voňavým chlebem. Anna zaplatila. Oba dva pozvedli korbeli a mohutně je srazili, až pěna na stůl vystříkla. “Dobrou chuť ti přeji, Jindro. Ale jez rychle, musíme odsud rychle zmizet.” Pečínka chutnala divně, svým vzhledem připomínala sice králíka, ale znalý Jindřich by králíka zajisté poznal. Ani Anna se netvářila zrovna nadšeně. “Hospodo! Co je to za odporné maso?” Zakřičela na krčmáře Anna. Celá hospoda najednou ztichla. “To je taková naše specialita. Domácí kočka. Ta mrcha mi tu ožírala kosti do vývaru.” Všichni v hospodě propadli v nesnesitelný smích a začali mlátit do stolů. “Vítejte v Ratají, hosté moji drazí.” Krčmář sotva lapal smíchy po dechu. Anna se uraženě postavila a gestem ruky vyjádřila krčmáři svůj názor. “Jdeme odsud, okamžitě.” Řekla Jindřichovi. Když odcházeli ze dveří, Anna se ještě otočila a celou hospodu proklela. Jindřich někoho takhle klít ještě nikdy neslyšel. “Však on je smích přejde, až jim mrtvola toho tupého strážného vodu zkazí.” Jindřich se na ní podivně podíval. “No, co tak čumíš, nějak se živit musím, Maruška z Žitné mi dobře zaplatila a já vykonala službu. Promiň, ale myslím, že se budeme muset zase rozejít. Doufám, že už se sem nebudu muset nikdy vrátit. Je mi to líto, Jindro. Určitě se ještě někdy uvidíme, na lepším místě, než je prokleté Ratají.” Nasedla na koně a bez dlouhého loučení vyrazila, až za kopyty bahno stříkalo. Jindřich s kamenným výrazem nevěděl, jak zareagovat. Po chvíli pokrčil rameny a vydal se na hrad Pirkštejn, kde ho už nějakou dobu očekávali.

[VeronicaRed]

Je stejná, jako ta co vídává v zrcadle. Stejné kaštanově hnědé oči, vystouplé lícní kosti a černé kadeře trčící z kápě. Patří jeho bratru Daliborovi.
Jindřich začíná počítat do desíti, aby se uklidnil. Dalibor je poslední člověk, kterého chce vidět. Jsou sice stejné krve, ale nesedí si už od dětství. Vzhledem jsou jako ten druhý, ale charakterem naprosto jiní. Jindřich byl už jako dítě vždy čestný a poctivý. Často ho otec brával do kovárny a učil ho řemeslu s tím, že jednou bude Jindřich kráčet v jeho stopách. Dalibora vždycky spalovala žárlivost a závist, když musel zůstávat doma a pomáhat matce s ženskými pracemi. Nikdo mu totiž nevěřil. K tomu byl arogantní, neskutečně zahořklý a sem tam i něco pokradl. Kdyby nebyli bratři, Jindřich by se na Dalibora koukal skrz prsty. Ale protože byli, snažil se starat a pomáhat tak, jak to bylo mezi bratry ve zvyku.
Žili jako každá jiná rodina v malé vesničce Lom. Starali se o chod domácnosti, dobytek a Jindřich získával praxe do svého budoucího povolání. Vše se ale změnilo krátce po tom, co dvojčata neboli Brázdovy hoši dosáhli sedmnácti let.
V Otmarském království začali nepokoje. Rod Koluchů byl přesvědčen o svém nároku na trůn, kterého dosahovali násilím. Koluchové vypálili Lom a spoustu dalších měst. Vše se seběhlo tak rychle a nečekaně, že se rodiče dvojčat museli obětovat pro záchranu svých synů. Zatímco tenhle čin dodal Jindřichovi odvahu přidat se k Otmarům a bojovat tak za svůj lid, Dalibor sběhl a stal se jedním z nich. Jedním z Koluchů co drancují města, znásilňují ženy a zabíjí nevinné děti. Vše kvůli penězům, slávě a moci. To byl důvod, proč začal Jindřich Dalibora nenávidět.
A teď tady mlčky sedí naproti němu. Naproti tomu zrádci, který kouká do země a sem tam usrkává piva. Tiše pozoruje okolí a mapuje terén, na Jindřicha se však ani jednou nepodívá. Asi si myslí, že ho v kápi nepozná.
Jindřich však nemá náladu na svého otravného bratra ani na jakoukoliv akci. Na pár hltů do sebe kopne pivo a zvedá ruku jako znamení, že chce zaplatit. Tajemný Dalibor upírá oči do země. Poté, co Jindřich nechá hospodskému pár grošů, se zvedá od stolu.
„Kampak, kampak bratříčku,“ podívá se na Jindřicha „cožpak jsi zapomněl?“
Jindřich se otáčí a usedá zpět na místo: „Jak bych mohl zapomenout, bratře? Tak o čem by si chtěl hovořit dnes? O výhodách Koluchů, o jejich úžasných cílech nebo o tom jak naplňující je zabít novorozeně před jeho vlastní matkou?“ zahledí se Daliborovi upřeně do očí.
„Upřímně, zas tak naplňující to není. Mnohem větší sranda je vypleňování nevěstinců. Necháš si udělat tu nejlepší službu, fik a podřežeš tý děvce hrdlo.“
„Vůbec si se nezměnil.“
„To ty doufám ano. Mám tu pro tebe skvělou nabídku,“ usměje se a na stůl vyhodí obrovský měšec plný zlaťáků „a to je jen za vstup.“
Jen za vstup? pomyslí si Jindřich. Koluchové jsou sice grázlové, ale mají zlata, o kterém se většině lidí ani nesní. Tolik peněz by nikdy u Otmarů Jindřich nezískal.
„Tolik dostáváš ty?“ zajímá se.
„Méně.“
„Nejsi tak dobrý bojovník?“
Dalibor sklápí zrak a dělá, že otázku neslyšel.
„No, bratříčku, někdo, kdo umí bojovat, by Koluchům prospěl, ale já to nebudu. Možná by ses mohl naučit boji ty, aspoň by si jim k něčemu byl,“ dořekne Jindřich a odchází od stolu
„Být tebou tak nikam nejdu,“ pohrozí mu Dalibor. Jindřich se jen uchechtne a vezme za kliku dveří krčmy.
Jen co se dotkne kliky, ozve se hlasité teď z Daliborových úst a společně zhruba se šesti muži vytáhne zbraň. Ti muži naneštěstí nejsou Jindřichovy spojenci, ale Koluchové. Otmarům, co do teď spokojeně seděli vedle nich, podřežou ve vteřině hrdla.
Jindřich neváhá ani vteřinu a okamžitě zaujme s mečem bojový postoj. Chvíli Koluchové drží Jindřicha v šachu a vyčkávají.
„Tak jak, bráško? Po dobrém nebo po zlém?“ usmívá se Dalibor.
Jindřich ztěžka oddechuje. Je tam jen on a sedm Koluchů. Nemá šanci.
„Teď si mě celkem dostal. Dobře, chceš boj? Máš ho mít. Ale jen ty a já.“
Dalibor chvíli nic neříká a zvažuje návrh. Přikývne.
Vychází za ven za hospodu, aby je neviděl někdo pro Koluchy nežádoucí. Muži kolem dvojčat udělají velký kruh.
Jindřich s Daliborem se od sebe oddalují na pár metrů. Jindřicha zasahuje chvíle nostalgie, protože mu to připomnělo staré časy, kdy si takhle souboje nacvičovali s dřevěnými meči. Teď mají oba dva ostré meče, které umí zabíjet. Jindřich nedokáže odhadnout kvalitu Daliborova meče, ale odhaduje, že bude o něco lepší než ten jeho. Naštěstí Dalibor nikdy nebyl dobrý šermíř, ale má výhodu ve zbroji, neboť nosí alespoň koženou zbroj na rozdíl od obyčejných šatů.
Oběma je nabídnuto zvolit si zbraň. Jindřich zůstává u svého jednoručního meče a štítu, protože sází na rychlost, ovšem Dalibor dává přednost halapartně, aby si soupeře držel od těla.
Duel začíná. Oba chvilku nervózně přešlapují, když se najednou Dalibor rozmachuje. Jindřich taktak uskočí vzad. Dalibor se pousmívá a pokračuje výpadem. Povede se mu zaháknout štít a bodnout Jindřicha do levého ramene. Jindřich zakřičí bolestí a zahazuje štít, aby mu nezatěžoval ruku. Dalibor se pokouší o další výpad, který končí velkým nezdarem. Míjí Jindřicha a ten mu vší silou přesekává dřevěnou násadu. Dalibor je téměř bezbranný. Jindřich ho silným úderem pravého ramene sráží k zemi a Dalibor padá na záda.
Stoupne si k němu, meč mu dá pod krk a pohlédne mu do očí. Je v nich strach.
„Myslím, že jsem vyhrál. Takže když dovolíš-
Jindřich se sune k zemi. Jeden z Koluchů mu z kuše střelil šipku do zad.

Znovu Jindřich nabírá vědomí až o několik hodin později. Nechápe, co se stalo a kde vůbec je. Leží na chladné zemi, zbaven meče s neskutečnou bolestí levého ramene. Je v cele. Koluchové ho unesli.
Hlavu sklápí do dlaní, ale než začne nad čímkoliv přemýšlet, uslyší to. Cinkání klíčů, chůzi a hlasy. Jeho cela je otevřena dvěma muži.
„Vstávej,“ pokyne jeden a pohlédne na pranýř v rohu.
Jindřichovy zorničky se smrští hrůzou a strachem. Ačkoliv něco podobného mohl od Koluchů čekat.
„Říkám vstávej.“
K tomu se ale Jindřich nemá. Spíš se víc přilepí ke zdi, jakoby s ní chtěl splynout. Druhý muž ho po chvíli surově zvedne a odvleče na pranýř. Připevní ho a čeká na další povely.
„Jindřich z Lomu, bojovník Otmarů. Tak zpívej, ptáčku,“ povídá klidně první muž.
Jindřich mlčí. Absolutně neví, co říct. Má mlčet, lhát? Dělat, že nic neví, je hloupost a zkoušet nějakou diplomacii nemá vůbec smysl. Radši se nechá umučit, než aby vyzradil tajemství Otmarů.
„Libore, mohl bys,“ naznačí
„Samozřejmě, pane,“ přikývne a odbíhá pryč z cely.
Jindřich se pohledem zavrtává do země. Snaží se vymyslet plán na útěk, i když ví, že momentálně jsou jeho šance mizivé. Za chvíli se druhý muž vrací s rákoskou v ruce.
„Takže,“ začne „kolik máte bojovníků?“
Odpovědi se mu však nedostává. První muž se postaví za Jindřicha a rákoskou ho udeří do zad. Jindřich zasykne bolestí.
„Kolik máte zbraní?“
Ticho, které končí s dalším úderem rákosky.
„Tajné chodby v Pirkštejnu? Mluv, krucinál!“
Ale ani další rána do zad Jindřicha neoblomí. I když mu co nevidět vhrknou do očí slzy. První muž je vzteky bez sebe.
„Asi si neuvědomuješ, jak vstřícní k tobě jsme. Jestli si myslíš, že mlčení ti pomůže, jsi na omylu. Zítra se vrátíme. Pokud nám zodpovíš otázky a přidáš se k armádě, možná přežiješ,“ dořekne a společně s druhým mužem opustí celu.
Jindřich zápěstí s prsty už vůbec necítí, bolest v rameni po včerejším zápasu neustává a rány na zádech od rákosky tomu moc nepomáhají.
Uplyne hodina, možná dvě. Jindřich nemá o čase pojem. Ví jenom, že se musí co nejdřív dostat pryč.
Když v tu najednou znovu uslyší cinkání klíčů. Dveře cely se otevírají a v nich stojí postava zahalená v kápi. Jindřich už se připravuje na další mučení, ale dotyčný místo toho přeřízne nožem kožená pouta. Jindřich s údivem zdvihne hlavu a podívá se dotyčnému do tváře. Do tváře, kterou již několik let považuje za mrtvou.
„Dokážeš chodit?“
„Snad ano. Jak jsi se sem ale-
„Na to teď nemáme čas. Vstávej.“
Tvář patří jeho bývalé spolubojovnici a přítelkyni Astrid. Před několika lety byla vyslána splnit úkol, ze kterého se již nevrátila. Všichni mysleli, že je po smrti. Přitom tu teď stojí z masa a kostí.
„To si vem. Bude se ti to hodit,“ řekne a předá mu naostřený nůž
Astrid přehodí přes Jindřicha kápi a oba dva uhání skrz věznici směrem k východu. Protože je ale v celách tma, vidí sotva na krok.
Už se blíží k východu. Vše vypadá tak nadějně. Dokud se jim někdo nepřiplete do cesty.
„Kampak utíkáš, bráško?“ neptá se nikdo jiný než Dalibor. Zahlédl Astrid, když kráčela do cel. Bylo mu jasné, že se ho pokusí vysvobodit.
Jindřich neváhá. Dalibora přitlačí k mřížím cely a nůž od Astrid mu vrazí pod hrdlo.
„Udělej to. Zabij mě,“ zašeptá Dalibor.
Jindřich je připraven mu hrdlo podříznout. Protože teď je téměř bezmocný. Dalibor teď za sebou nemá strážné, které by mohli Jindřicha střelit. Nemá nikoho, kdo by mu pomohl.
V dálce se ozývají kroky, což vykouzlí Daliborovi úsměv na tváři.
„Jindro, dělej! Musíme jít!“ naléhá Astrid.
„No tak, zabij mě!“ vybízí ho Dalibor
Jindřich už tlačí Daliborovi nožem na hrdlo, ale na víc se nezmůže. Nedokáže to.
Rozběhne se s Astrid k východu.

[LukasSlovak]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm budila tvrdošíjné a upřímné opovržení. Tvář, která mu vzala všechnu pohodu, kterou v této přívětivé krčmě našel. Tvář Matěje Bídného, jak ho nazýval Jindřich.

Matěj Synevský nebyl tak urozený a velevážený, za jakého se rád vydával. Všude ho člověk mohl slyšet nazývat se rytířem, ale ve skutečnosti byl pouhým panošem. Vředem šlechty. Darebou bez majetku a ctnosti. A Jindřich si byl dobře vědom, co je zač. Muž, jehož meč patřil tomu, kdo byl ochotný jej vyplatit.

Jindřich si začal vyčítat, že sem vůbec lezl, když si ho Matěj všiml a s údivem při kráčel k jeho stolu a usedl.

„To se podívejme, koho to tu máme. Sám malý Jindřich blátožrout a otrapa.“

„Slyšel si snad, že je tu pro tebe místo?“

„No no no, hošíku, copak si nemůžu ani pozdravit takového krásného vlezdořitě, jako jsi ty? Pověz mi, mladej, jak tam jen tak zlehka lezeš, že tě i sám velký Diviš přijímá jako něco, čemu teče modrá?“

„O co ti jde, Matěji? Máš snad problém, že jsem před něj mohl předstoupit dřív než ty?“

„Ho hooo, to tedy ne.“ uchechtával se.

„Tak, že před něj předstoupil někdo, kdo má stejně rudou krev jako ty?“

„Dej si pozor na jazyk,“ v mžiku zabodl do stolu dýku. „Ty budižkničemu!“ rozhořčil se, až cela krčma ztichla a ulpěla na nich zrakem, očekávaje bitku. Matěj, celý rudý vzteky, prudce odplivl vedle Jindřicha. „Semnou takhle mluvit nebudeš. Mě je lhostejno, co sis šuškal za zavřenými dveřmi s Pánem.“ jeho zrak se na moment hnul k srdci, kde měl Jindra uloženou listinu pro Jana Ptáčka. Nakonec sebral svůj korbel piva, dýku a s nadávkami se odebral pryč.

Ať tě už žerou červi! Dal bych cokoliv na to, že ten lapka co se mi pokusil cestou sem podřezat hrdlo, byl zaplacený tvými mincemi! Ale místo něj jsem tu dorazil já. Cha! Na mě jeden žebrák nestačí, to sis hodil málo kostkami.

Jindřich dopil rychleji, než měl v plánu a odešel z krčmy. Ač už měl doručit Pánovi z Pirkštejna listinu co nejdříve, nedali mu okolnosti na vybranou, aby se neujistil, jestli Matěj nekuje jakési pikle. Našel si odlehlejší kout, odkud mohl sledovat vchodové dveře do krčmy a čekal, až ten bídný pes vyjde ven.

Netrvalo dlouho a dočkal se. Matěj vyšel a zmizel za rohem krčmy. Jindřich ho následoval až na kraj města, kde se Matěj obezřetně rozhlížel kolem a pak zamířil do lesa.

Copak máš asi za lubem ty jedno domýšlivé prase?

Jindřich se po chvilce vydal po jeho stopách. Co nejtišeji se prodíral houštinami. Počasí bylo na jeho straně. Vítr ještě skučel dost na to, aby byl samotný les hlasitější než jeden chodec. Po několika minutách pochodu zelení zaslechl mužské hlasy. Přiblížil se natolik, aby slyšel.

„Ty leprou ohlodaná nicko! Cožpak jsem vám neřekl, že ho máte zabít? Jak je možné, že jsem s ním mluvil před pár minutami?“ křičel Matěj.

„Ale pane, mysleli jsme, že ho zvládne jeden. Jenže on to s mečem umí líp, než jsme si myslili. Když jsem viděl, jak zatočil s Jankem, bral jsem nohy na ramena, abych vám řekl, že to není žádný žabař.

„Buď ticho! Měli jste zaútočit oba dva u všech Pánů!“

„Ovšem, ovšem můj Pane. To máte naprostou pravdu. To jsme tedy měli. Jenže to bychom byli mrtví dva a ne jeden.“ snažil se ospravedlnit muž.

„Tak jsi měl raději zdechnout, než se mi tu teď plazit u nohou ty zbabělče!“ vytáhl dýku.

„Pane, můj Pane, slitování, vždyť jsem došel až tu, abych vám pověděl, co vím. Můžu dál sloužit, Pane, můj Pane.“

„Takže to shrneme ještě jednou jako na začátku, ano? Ták, měli jste být na tomto místě dva a doručit mi jisté dokumenty, které nesl ten senař Jindřich. Ano?“ muž přikývl. „Tak jak je možné, že je živ?!!“ křičel na něj Matěj.

„Pane, prosím, Pane…“ žadonil. Ale to už ho Matěj držel za hrdlo a dýkou vyvrhl jeho střeva na blátivou zem. Chroptící tělo dopadlo vedle nich.

V tu chvíli Jindřich zjistil, že je tam ještě jedna osoba. Jakási žena, svázaná, začala zděšením křičet, při pohledu na ještě se zmítající tělo v křečích. Matěj udělal pár rychlík kroku a jedním rázným úderem ten řev zastavil.

„Budeš držet hubu, je ti to jasné?“ plivl ji do tváře. „S tebou teprve totiž začnu, holčičko. To se podívejme, jak krásnou a hebkou máš pleť. To by se bratříčkovi asi nelíbilo, kdyby se mu vrátilo jeho kvítko celé zjizvené, CO?“

„Prosím ne…“

„Ticho! O další prošení nemám zájem. Leda že…“ začal si rozepínat kalhoty.

Myslím, že je čas tomu praseti konečně ukázat, kde mu bude líp. Pěkně hluboko pod hlínou.

„To jsem si mohl myslet. Prasák seš k tomu všemu ještě, Matěji?“ vylezl Jindra z úkrytu.

„Co ty tu chceš?“ ihned vytasil meč. Nevěřil svým očím.

„Ale, říkal jsem si, že mi něco nesedí na tom našem setkání a Bože div se, měl jsem pravdu. Laciné triky, Matějíčku, velmi laciné, to ti tedy povím. A to děvče tady? Řekl bych, že i tohle je už pod tvou úroveň, ale čemu se vlastně divím, jak tak koukám na ten tvůj ksicht.“

Matěj na něj vyrazil s mečem vysoko nad hlavou a mocným řevem. Jindra jeho ránu vykryl, ale Matěj do něj narazil prudce ramenem, až ho skolil na zem. Znova se napřáhl a sekl. Jindra se stihl jen tak tak překulit na stranu. Ihned vykopl a trefil Matěje do boku. Ten zavrávoral. Jindra už byl na nohou a připraven. Zaútočil. Zleva. Zprava. Útočil ze spod i svrchu. Nelítostně, jako hladoví vlk. Matěj sotva odrážel jeho útok, když ho něco skolilo na zem. Meč mu vylítl z rukou, jak tvrdě dopadl na zem a vyrazil si dech.

„Ty bídný páchnoucí červe!“ křičela žena a mlátila ho svázanými rukami, jak jen mohla.
Jindra se pousmál nad scénou, kterou nečekal. Položil špičku meče na Matějovo hrdlo ve chvíli, kdy chytil ženu za ruce.

„Pusť ji.“ poručil Jindřich. Matěj to udělal.

„Ne! Nedělej to.“ řekla žena.

„Proč bych neměl? Mám k tomu své důvody. I ty by si měla mít.“

„Proč? Protože jsem sestrou Jana Ptáčka z Pirkštejna! Proto! Tento muž mne unesl a chtěl za mne výkupné. Zaslouží si to nejhorší, potom co mi chtěl udělat a to najde v bratrově žaláři. Ano, sama se postarám o to, aby tam hnil až do svého stáří.“ z očí ji sršela čistá nenávist.

No, ať už je ten Janek jakýkoliv Ptáček, budu mít u něj nejspíš víc jak dobré jméno. A to se vždycky hodí. K tomu o jednoho zmetka méně, no, jaký to máme nakonec krásný den po bouři, to se tedy podívejme…

[czeTown]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí. 
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která budí strach u všech lidí. Patří totiž člověku, který je pro svou nevídanou krutost známý od Sedlčan po Kutnou horu. Ne každý ho na vlastní oči viděl, ale široko daleko není nikoho, kdo by neslyšel o jeho hanebných činech. I městské stráže se ho bojí a raději ho nechávají být doufajíc, že se nají, napije a bude pokračovat v cestě. Tak dobrý průběh však jeho zastávky většinou nemají. Chopí se totiž každé příležitosti někomu uškodit. Nikdo vlastně neví, jak se jmenuje a tak je většinou nazývan jako Sázavský přěžest.
Je to již mnoho let, co ho Jindřich spatřil a nebylo to příjemné setkání. Tehdy tento bezcitný člověk z ničeho nic zavraždil jeho strýce s rodinou. Byl to tak ohavný pohled, že ho Jindřich nemůže dostat ze své hlavy a často si v mysli připravuje pomstu.
Sám však nic nezmůže. Sázavský přěžest je nejsilnější člověk, který se kdy potloukal po této zemi. Prý ho nepřemohlo ani pět statných a dobře vybavených mužů. Dva z nich byli dokonce znamenití šermíři. Je jasné, že pokud má mít Jindřich šanci na pomstu, potřebuje dobrý plán  a pár schopných lidí. 
Jindřich ve třech locích vypíjí pivo, platí a vychází do Ratajských ulic hledat pomoc. Míří si to nejkratší cestou  k domovu svého dobrého přítele Václava. Ten mu jistě pomůže. Hned za krčmou vidí nějakého muže, který opravuje střechu. Jde k němu blíže a poznává že se jedná o Bonifáce, jenž je v Ratajích známý spíše jako Podpirkštejnský blb. To proto, že je to nejhloupější člověk v okolí (i leckteré dítě je chytřejší) a bydlí hned pod hradem. 
,,Když dokáže používat kladivo, třeba bude schopný také boje. Chytrého člověka sotva dokážu přemluvit, aby se dal do křížku se Sázavským přěžestem.“ říká si Jindřich
,,Poprosím ho o pomoc. Bude se mi hodit každý muž.“
K tomu však k Jindřichově velkému zklamání nedochází. Ve chvíli, kdy chce na Bonifáce zavolat, se nešťastník kladivem trefuje do prstu, bolestí skáče do vzduchu, vyhazuje kladivo tak nešťastně, že mu padá na hlavu a přivádí ho do stavu bezvědomí. Bezvládné tělo se kutálí ze střechy a padá do měkkého hnoje. Jindřich by mu normálně pomohl, nyní se však nechce ničím zdržovat a tak dobrý skutek nechává na dalšího kolemjdoucího.
Netrvá dlouho a přichází k Václavovi, který toho času se svými dvěma bratry sestavuje nový pluh. Jindřich jim vysvětluje proč přišel, Václav jde pro pálenku a všichni společně usedají na lavici.
,,Je to všivák, kterému není rovno! To víš, že ti pomůžeme. Půjdem s tebou do krčmy a skoncujeme s ním!“ říká nejmladší z bratrů Petr.
,,Hele brzdi!“ Okřikuje ho prostřední Karel ,,Na něj se nikdy nezmůžem. Zkoušeli ho porazit větší bojovníci, než jsme my... Nechť je jim země lehká.“
„Něco ale udělat musíme. Není náhoda, že je v Ratajích. Určitě něco chystá.“ odpovídá Petr
V tom se do toho vkládá Václav: ,,Musíme zjistit, co tu dělá a vymyslet jak na něj. Jednou jsem slyšel, že vypálil nějakou vesnici na horním toku Sázavy. Já bych nerad přišel o střechu nad hlavou.“
Jindřich přemýšlí: ,,Musíme ho dostat na to, co má ze všeho nejraději – krutost a škodolibost. Dáme mu příležitost, kterou nedokáže odmítnout a vlákáme ho do pasti.“
,,Dobrá. Vydej se Jindro zpět do krčmy a nespouštěj ho z očí. My zatím něco vymyslíme“ praví Václav.
Jindřich naposledy smáčí rty v pálence a vydává se na cestu. Je to až k neuvěření, ale takzvaný Podpirkštejnský blb je již zpátky na střeše a s omotanou rukou do ní znovu mlátí kladivem. Jindřich toho okamžitě využívá.
,,Buď zdráv Bonifáci! Jak to jde?“ Začíná Jindřich opatrně.
,,Ahoj! Vůbec to nejde! Dělám na té proklaté střeše třetí den a nemam ani polovinu. To bych radši nosil kamení ze Sázavy do Pirkštejnské věže.“
,,Tak to nech být a slez dolu. Uděláš pro mě laskavost a já ti tu střechu zítra opravím.“
Bonifác neváhá ani vteřinu, ba ani nepřemýšlí. Nic nemůže být horší než opravovat střechu, myslí si.
Usedají společně ke stolu na druhé straně krčmy, než popíjí Sázavský přěžest. Ten čeká na setmění a krátí si čas alkoholem a rytím nožem do stolu. Bonifác vypráví nudné příběhy, které Jindřich neposlouchá. Hlavou se mu honí, jak to celé dopadne.
Netrvá dlouho a do krčmy přichází Petr. Potichu Jindřichovi vysvětluje plán, který vymyslel se svými bratry a protože má žízeň, tak ukazuje na obraz draka, jenž visí nad stolem a praví: ,,Hle! Tohoto divného ptáka jsem viděl před měsícem poletovat nad městem.“
Bonifác se dívá na obraz a netušíc, že mu Petr právě vypíjí pivo vzdychá: ,,Ale to je přece drak a ti žijí jenom v horách. Bůh ví, co jsi viděl hlupáku... Vida, už mám dopito? Ta zatracená střecha mi tedy dala pořádně zabrat. Musím si dát ještě jedno!“
To už je Petr pryč a Jindřich Bonifácovi vysvětluje, co po něm chce. Dopili, zaplatili a jdou ke dveřím. U přěžestova stolu ale znenadání Jindřich Bonifáce zastavuje a říká: ,,Ale nesmíš to nikomu říci kamaráde! Nikdo se o těch sudech se střelným prachem za kovárnou nesmí za žádnou cenu dozvědět.“
,,A proč ne Jindro? Ty nám přece nikdo neukradne. Jsou hrozně těžký.“
,,Mysli blbe! Sice je nikdo neuzvedne, ale pokud by si někdo usmyslel, že by byla sranda je odpálit, tak tím výbuchem zničí čtvrt města a zbytek shoří!“
„Aha, to mě nenapadlo, promiň Jindro. To bych rozhodně nechtěl. Neřeknu to nikomu, ani kdyby mě mučili, slibuju!“
,,To rád slyším. Pojď, jdem spát. Hned ráno je převezeme na bezpečnější místo.“
Zabouchli za sebou dveře a Jindřich se oknem nenápadně podíval na přěžesta. Tomu štěstím doslova žhnou oči a usmívá se od chucha k uchu. Jindřich se v duchu zaradoval a zavelel k cestě ke kovárně.
,,To bude paráda, až tam ten trouba přijde a žádný sudy tam nebudou. Nemůžu se dočkat, až mu řeknu, že to byl jen fór!“ úplně se třese napětím Bonifác, netušíc jaký je zbytek plánu.
Asi na půli cesty ke kovárně před ně zpoza rohu skáče Sázavský přěžest.
,,Tak vy jste si mysleli hovada, že vám skočim na to vaše divadýlko? Vy hromady kozích bobků! Máte mě za úplnýho vola? Přepočítali jste se dobytkové. Já hlupák nejsem. Hlupáci jste vy. Skoro je mi líto, že se nikdy nedozvim, co jste pro mě přichystali u tý kovárny. Sakra ale nebylo to špatný, někdo jinej by třeba naletěl a nechal se chytit do pasti. Už ale nikdy nebudete mít příležitost, to na někom jinym vyzkoušet, neb se vaše poslední minuta blíží ke svému konci! HRRRRRR...“
Přěžest běží na Bonifáce a seká ho mečem do nohy. Ten okamžitě padá k zemi a naříká: ,,To byl jenom fór a ty jsi ho celý zkazil osle!“
Jindřich neváhá a uhání ke kovárně. Přěžest nechává Bonifáce ležet a stíhá Jindřicha. Je jasné, že ho rychle dožene. Už ho má na dosah meče. Napřahuje a míří přímo na Jindřichův potící se krk. V tu chvíli ho však znehybňuje pevná síť, kterou po něm hodil Václav se svými bratry. Ti číhali na střeše jednoho z domů. Přěžest se velmi rychle vymotával, ale nestihl to. Václav seskočil ze střechy a  mečem skončil jeho život.
,,Ještě, že jsme pro tento případ měli náhradní plán.“ pravil zadýchaným hlasem Jindřich.
,,Měli jste ale přidat do kroku. Dohnal vás moc brzo.“ řekl Petr.
,,Hlavně že jsme to přežili ve zdraví.“ oddechl si Karel.
,,A co Bonifác? Ten je na tom špatně!“ Zpochybnil Karlův výrok Václav, na kterého vzápětí reaguje Jindřich:
,,Bonifác je sice Podpirkštejnský blb, ale je nezničitelný. Oproti pádu ze střechy je to jeho zranění pouhé škrábnutí.“

[haxor28]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět
příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města
Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky
vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva
je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný
korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář,
která…

měla ve své věkem
a zkušenostmi ztuhlé a vyhublé tváři zapadlé, světle modré oči, takové jako
mívají vlci. Ten obličej neznal, znal ty oči. Byl to otcův kamarád, který z
rodné vesnice odešel už před mnoha lety, v období sucha. V té době se nevedlo
nikomu a daně, jo daně, ty se musí platit vždy. Hleděl by do jeho oči dál, nebýt
chvástajících se vážených pánů. Zřejmě obchodníků s látkou a kořením. Takových,
kterých je v okolí hradu Pirkštejn viděno jen málo. Chvástali se prodejem zboží,
penězi, házeli jídlo po zemi, plívali se pivem. Chovali se jako prasata.

Ty modré oči
klidně seděli a pozorovali …poslouchali. To se za ta léta naučili a Jindřich to
viděl. Jeden z kupců se poblil a byl vyhozen od stolu. V tom okamžiku se modré oči
zvedly a odchází pryč. Rozhodl se tohoto
starého muže doprovázet na jeho pouti. Než se rozhoupal a dopil pivo, stařec už
byl na hranici lesa, daleko za vesnicí. Dohnat ho, dalo trochu zabrat, ale mladé
nohy naštěstí poslouchali lépe, než ty starcovy unavené a rozbolavělé. Kdyby
snad věřil na pohádky z dětství, v lese by se bál. Byla hustá neproniknutelná tma
a ticho, doprovázené jen šuměním větru. Snad tu a tam přes hustý jehličnatý les
, prosvítalo světlo měsíce. Věděl, že šli na sever. Nad hlavou mu svítila ta hvězda
… no sakra tamta! Valící se adrenalin utišil paměť a zpozorněl smysly. “Kam
zmizel nositel vlčích oči”?! "Já se snad ztratil,"
pomyslel si Jindřich. V tom se před ním objevila chladná masa skal. Tak
nečekaně, že do ní málem vrazil. Naštěstí druhému poutníkovi se také
nedařilo. Zakopnutím o kámen a následným vzdechem bolesti, vrátil Jindřicha na správnou
cestu. "Sakra co ten starej dědek tady dělá? Tady snad žije? Proč? Je snad poustevník?"
Snad štěstí začátečníka, které mělo brzy
vyprchat, vyhnul se Jindřich všem varovným nástrahám a smrtelným pastím, co ho
po cestě čekaly. Už neviděl siluetu nositele vlčích oči. Viděl záři z velké
fatry a slyšel hrubé, hluboké a surové hlasy mužů. Nemluvili všichni jako Jindřich,
někteří mluvili cize, neznámo jakou řečí. Jindřich zpozorněl.

Aby měl lepší
rozhled a viděl s kým se tu ten starý muž schází, rozhodl se vylézt na menší
pahorek, který se mu naskytl po pravé ruce. Tam nahoře přes to houští jistě
uvidí, s kým má tu čest. Vylézt nahoru a nevydat jediný zvuk, kterým by na sebe
upozornil a vyrušil tak osazenstvo velkého ohně, mu dalo zabrat. Připlížením
pod keřem, se mu naskytl kýžený výjev. Uprostřed lesní mýtiny narazil na hordu
asi snad deseti, jedenácti a možná i dvanácti mužů různého věku. Od mladých
kluků po výrazně starší, né-li přímo starce. Tím nejstarším byl nositel vlčích
očí. Ten seděl ve svém dubovém trůnu a shlížel na svou sebranku vrahů, žoldáků
a zlodějů. Sebranka to byla vskutku výtečná. Podle zbroje se dalo soudit, že v hordě
existuje nějaká organizace a řád. Hubený a vysoký, asi 25 let starý muž, měl
zbroj nejlepší. Poznal to, krásně se i v tom šeru od ohně leskla. Okolo něj seděla
hromada chlapů s luky. Opodál u nižšího, zato o dost silnějšího a špinavějšího
muže, seděla banda nuzáků, spíše snad se zemědělskými nástroji, než se zbraněmi.
A třetí cháska, co se u ohně vyskytovala, byl muž oblečen v pestrých barvách se
zdobenými punčochami. Ten a dva z jeho
party nemluvili česky. Měli halapartny a jeden z nich vlastnil dřevěnou tyč, s
nějakou rourou na konci. Okolí tábora ještě doplňovali tři koně, dva bez sedel.
Jeden starý, opevněný žebřiňák a stany postavené na rozvalinách nějaké stavby.

V touze zjistit,
kdo je ten barevný muž hovořící zřejmě německy?
Posunul se Jindřich více doprava. Načež pohybem své ruky spustil jedno z mnoha provizorních
bezpečnostních opatření. Valící se vlna balvanů upozornila vrahy, že ve svém
úkrytu nejsou samy. Než se stačil Jindřich rozhlédnout, už ho táhnou za ruce, k
tomu starému muži. Před trůnem s ním hodí o zem. Bolí ho celé tělo, cítí, jak
se mu po spánku pomalu rozlévá teplá krev. Avšak než starý muž dá povel k popravě,
vyhrkne ze sebe Jindřich o Stříbrné Skalici, o dětství, otci a chudobě. Snad mu
ten muž uvěří a vzpomene si. Snad ho to přesvědčí, že to nuzota řemeslníka bez
rodiny, hlad a touha po penězích ho dovedla až sem. Slyšel mnoho řečí, a věděl
o koho se jedná a že by se rád připojil ke Stříbrnému Břenkovi! Jen co to s
posledním dechem dopověděl, rána do zátylku ho poslala na několik bolestivých
hodin spánku. Pocit šoku z kralové potoční vody ho vrátil do reality. Ranní
opar a šedé stíny postav ho utvrzují v tom, že žije. Kopanec do břicha
intuitivně napovídá, že je čas vstávat a vydat se se svojí novou rodinou na
chléb a zábavu obstarávající práci. Po cestě nikdo nemluví. Vůdce vrahů kráčí
vpřed s vysokým mužem v brnění. Zbytek ospalých a opilých zlodějů ho následuje.
Hluboké lesy v okolí skýtají krásný úkryt pro různé vyvrhele. Bolestivé tělo je
hnáno adrenalinem a nervozitou dál, neforemná bojová sekera je pro unavené rozlámané
tělo nepříjemná zátěž. Cizinec a jeho druhové se odpojují. Muž v brnění a jeho
kumpáni také. Kopanec zezadu do zadnice a povel “záseky”, jsou pro
Jindřicha jasným povelem, že je načase použit bojovou sekeru. U cesty, která
vede do svahu, jsou poraženy tři stromy
přes cestu. Bandité jsou na místech. Čeká se na naše kupce.

Po
Jindřichově čele strachy stékající pot pomalu vniká do očí a nepříjemně jej
pálí. Nic nejde podle plánu. Nervozita
stoupá. Neohrabané těžké vozy kupců se pomalu přibližují. Povely koním a
nadávky se rozléhají hlubokými lesy. Kupci se zastavují u záseků, v tom dohodlé
znamení na zakukání kukačky letí šípy na koně, zasahujíc vždy jednoho z dvojice.
Kupci se dávají na útěk. Ze strání se začínají valit chtiví zloději a vrazi. Téměř 200 loků od vozu, kde se svah stával
prudším, se z kupeckých vozů najednou vynořili lučištníci Čeňka z Talmberka. Salva
šípu zkosila většinu útočící družiny, o zbytek se měl postarat jezdecký
doprovod vedený samotným Čeňkem. Avšak koně do svahu byli nepoužitelní a družina vedená cizincem, se stačila
stáhnout. Jindřich měl to štěstí, že hamižnost jeho bývalých druhů byla větší ostražitost
a nechali ho tam, kde se ukryl. Využil toho … od mrtvého co padl vedle něj si
vzal luk a postřeloval utíkající tlupu tří banditů. Než těžcí zbrojnoši
vystoupají svah a dorazí zraněné bandity, mohl by ten cizinec utéct. Podařilo
se mu na třetí zásah trefit jejich lučišníka do zad. V těžkém hornatém terénním
svahu, s mohutnou sekerou na zádech, ho tento stíhací závod stal mnoho sil.
Cizinec a jeho poslední kumpán nevědouce, že jsou sledováni, rozhodli se chytit
druhý dech. Jindřich ač nechtíc, opět vpadl na scénu v nepravý čas. Muž s
halapartnou se po něm ohnal tak přesně, že jen dva prsty od ostří byl
Jindřichův krk. Hbitým obranným pohybem s úkrokem v bok, dostal se unavenému
cizinci za záda a švihnutím sekery mu je otevřel. Chroptící a krev plivající
cizinec pomalu klesá k zemi. Jindřich znaven manévrem se sekerou, se vrhá na
onoho barevného cizince. Tento klidný muž s chladnýma očima ho zastavuje rázným
úderem pěstí do tváře. Úder byl tak silný, že Jindřich upustil sekeru. Z očí mu
vyhrkly slzy a z nosu se mu spustila
krev, jako za hustého deště. Nebyl čas uhnout, Jindřichovo tělo a obličej
zasypává spousta tvrdých, přesně mířených pohybů, dochází mu vzduch. Muž se
ohybuje rychle, strategicky, není to hospodský rváč, nezná ten styl. Jindřich
ustupujíce, kryjící si obličej je pro cizince snadná kořist. Z posledních sil a
zoufalství Jindřich sbírá zbytek sil, těch co má člověk v záloze, když mu jde o
život. Cizincovo podcenění jeho soupeře a situace se náhle stává fatálním
selháním možného úspěchu. Slepý úder Jindřichovy pravé ruky a cizincova nekrytá
brada dávají trumfy na Jindřichovu stranu. Omráčený cizinec se klátí k zemi. Po
této rychlé a krvavé bitvě, jsou dotažená těla mrtvých banditů vyskládána u
vozů kupců. Čeká se na Jindřicha, jenž k sobě volá dva pomocníky, aby mu
pomohli s těly. Všechna těla Jindřich poznává, nechybí ani jeden. Následně je
všem uťata hlava, jenž se na hradě vystaví jako odstrašující případ. Jen
záhadný cizinec se veze omráčen a spoután v hromadě hlav svých souputníků. Jindřich
přemítal, jak poznal toho muže podle popisu, co mu dali ve vesnici, kde byl naposledy spatřen. Ale než se
Jindřich dostal na hrad Pirkštejn, kde se měl Břenek údajně zdržovat jako nuzný
žebrák, potulný trubadúr, kterého Jindřich potkal na své cestě z Talmberka do
Ratají, uražen chováním otravných a chvástavých kupců, mu mimo řečí prozradil,
kdo tam sedí. Tvář, která tam neměla být.

Tato malá
odchylka dělila Jindřicha od triumfálního úspěchu, nebo doplnění řad hrdinů,
kterých jsou plné hřbitovy. Tento čin zasloužil Jindřichovi velení jednoho z
oddílů Čeňka z Talmberka a umožnil mu stát se možná významnou osobností tažení
českých knížat proti Zikmundovi a jeho nájezdníkům z řad kumánů.

[Tarones]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která patří knězi. Jindřich si sedl opodál a sledoval počínání onoho muže. Kněz znechuceně seděl nad svým pivem a napínal uši nad debatou nedaleko sedících vojáků. Jeden z vojáků, pravděpodobně velitel měl dvanáct zářezů na pochvě meče, přičemž ten dvanáctý byl přeškrtaný. V celé té vřavě Jindřich nic neslyšel, ale zdálo se, že kněz toho už slyšel dost.
Pokusil se nenápadně odejít, na hlavě měl mohutnou kápi. Možná právě díky té kápi si připadal v bezpečí, ale krčmář dobře věděl, o koho se jedná. Jindřich nechápal, co dělá kněz v krčmě, tak se rozhodl zeptat majitele podniku. „Krčmáři, ten muž…“ „Myslíš kněze? Nevím, co tu pohledával. Včera tu byl taky. Vlezl si do kouta, chtěl pivo a poslouchal vožralý stráže, vostatně, stejně jako dneska.“ „Dík, todle si nech vod cesty.“, řekl Jindřich a hodil krčmáři měďák. „Hrad Pirkštejn může počkat.“ řekl si Jindřich a vydal se za farářem.
Jindřich opustil krčmu a rozhlédl se. To už farář dávno zmizel v davu. „Sakra!“ zaklel. Bylo mu jasné, že pokud nezastihne kněze mimo faru, jeho malé ‚dobrodružství‘ skončí rychleji, než vůbec začne. Vydal se rychlým krokem ke kostelu sv. Mikuláše. Jeho štěstím bylo to, že se kněz snažil nebudit příliš velkou pozornost, a že v ulicích bylo rušno. Netrvalo dlouho, a Jindřich zahlédl knězovu kápi. Po chvíli už Jindřich šel vedle faráře, který ho okamžitě poznal. „Sledoval si mne?“ zeptal se kněz chvějícím se hlasem. „Nechci vám ublížit, otče.“ při vyřčení ‚otče‘ si Jindřich vzpomněl na svého vlastního otce. „Co jste dělal v…“ „Tiše“ skočil mu do řeči kněz. „I stěny tu mají uši. Neměl bych vám nic říkat, ale… sám bych si s tím stejně neporadil. Pojďte za mnou.“
„Ať už ste kdokoliv, řeknu vám, co vím. Jednu ovečku, bylinkářku ménem Kateřina odsoudil kapitán městské hlídky k upálení za čarodějnictví.“ řekl kněz. „Povedlo se jí totiž zachránit život jejího muže, který měl prej prořízlej krk. Měla to bejt jistá smrt. Nevim co je na tom pravdy. Zaslechl sem, že se její muž dostal do konfliktu z kapitánem městské hlídky, to ale nemůže nikdo potvrdit. Sám kapitán říká, že to sou lži a pomluvy, a onen muž od té doby nedokáže mluvit. Můžeme si jenom domejšlet, jak to tehdá bylo…“ zakončil své povídání kněz. „Myslíte si, že je Kateřina čarodějnice, otče?“ „Vím, že není, znám ji, a znám její léčitelský um.“ „Nemůže s tím něco udělat farář, otče?“ „Farář věří slovům kapitána, a pokud je pravda, že za to může kapitán, bez důkazů ho bude farář bránit.“
Nyní již měl Jindřich jasno. Musí sehnat důkazy o Kateřinině nevině a musí zjistit, co se oné noci stalo. „Eště něco, otče, co ste se snažil zjistit v té krčmě?“ vzpomněl si Jindřich.„Stráže chodívají po dvojicích, synu. A todle není velké město. Ňáký svědek být musel…“
Jindřich se vydal za bylinkářkou. Věděl, kde ji najde. V Pirkštejnských celách. (Nejdříve musíte dojít na hl. úkol, ať už je jakýkoli.) Byla v kobce bez oken, unavená a ve značně zuboženém stavu. „Vy jste Kateřina?“ zeptal se Jindřich. „Prosím… vodu…“. Jindřich jí podal čutoru, Kateřina jí neohrabaně vzala a během několika okamžiků polovinu láhve vyprázdnila. Jindřich si uvědomil, že není ani moc stará, mohlo jí být možná třicet let. „Víte, proč sem tady, že?“. „Dýka… jeho krk… zranění… čistý průřez…“. „Chcete naznačit, že to neudělal žádnej sedlák? Že to musel bejt někdo, kdo umí bojovat?“. „Chlapec… Petr… svědek“ dostala ze sebe Kateřina. „Kde najdu vašeho muže?“ „Svědek… Petr… Anna…“
Jindřich byl naprosto dokonale zmaten. Na trhu zjistil, že Kateřina měla přítelkyni jménem Anna, žijící v nedaleké usedlosti. Také zjistil, že Anna vychovává sirotka jménem Jan, a že Kateřinin manžel se jmenuje Petr. Vydal se navštívit Annu.
„Pozdrav pánbůh, nevíte, kde najdu chlapce jménem Jan?ׅ“. zeptal se Jindřich postarší dámy. „Pozdrav pánbůh, co zase vyved? Takovej tichej byl posledních pár dní, dlouho mu to nevydrželo… Honzo! Pojď sem!“ Opodál sedící kluk se postavil a přiběhl blíže. Vypadal ustrašeně… „Co si zase vyved, ty lumpe jeden!“ řekla paní Anna utrápeným tónem. „Nic neproved, nemusíte se bát, chci se ho jenom zeptat, jestli náhodou před pár dny neviděl něco neobvyklého, třeba bojující muže…“. Chlapec se cukl, bylo zřejmé, že doopravdy ON byl ten svědek, ale zakýval hlavou. „Seš si jistej? doléhal na něho Jindřich. Chlapec začal potichu plakat… „Honzo! tak řekni co si viděl!“ tlačila paní Anna. Po chvíli začal Jan mluvit: „Visel sem za nohy vzhůru nohama na támhletom stromu, když sem najednou zaslech, jak se hádaj dva chlapi. Jednoho sem poznal, byl to pan Petr, ale druhýho, no… měl oblečenou takovou tu rytířskou zbroj.“ řekl brečící Jan. „Nebyla to náhodou zbroj stráží? Prosím, je to důležité.“ Ano, pane… Á ještě něco, ten rytíř měl na pochvě ňáký zářezy.“ dořekl Jan. „Děkuji, to, co bylo dál už říkat nemusíš. A mimochodem, to, že má člověk zbroj, neznamená, že je rytíř, ano chlapče?“ poučil Jindřich chlapce a pohladil ho po hlavě. Toho se zářezy na pochvě už jednou viděl, v krčmě. „Paní Anno, nevíte, kde bych našel pana Petra?“ Vím, je uvnitř chalupy, chcete mu něco?“ „Snažim se zachránit život jeho ženě, prosím, mohu s ním mluvit?“ „Kateřině? Kde je?“ „V cele, odsouzená k upálení“.
Když Jindřich budil pana Petra, všiml si obvazu na krku. „Pozdrav pánbůh, omlouvám se, jestli sem vás vylekal, ale de o vašeho ‚vraha‘. Vím, že prej nemůžete mluvit, alespoň tedy mrkněte, jestli nemůžete kejvat hlavou.“ Petr nemrkl. „Dobrá, váš ‚vrah‘ byl člen městské hlídky?“ Kývl. „Byl to kapitán městské hlídky?“ Ano. Jindřich tedy ví, kdo je vrahem. Ale pořád nemá důkaz. Najednou dostal nápad: „Co bylo důvodem, aby se vás pokusil zabít?“ Petr se snažil naznačit posunky rty… „Karty?“ typl si Jindřich. Petr kývl. Opilý, naznačil rty Petr. „Nevíš, kolik měl toho večera zářezů na pochvě?“. Jedenáct. Jindřich si moc dobře pamatoval, že ten velitel, kterého potkal v krčmě měl dvanáct zářezů a dvanáctý přeškrtaný. „Hrál s vámi ty karty eště někdo?“ Dva muži. „Viděli také tu noc jeho pochvu? Ano. Důkaz je na světě.
Další den ráno se Jindřich vzbudil velmi brzy, a okamžitě šel za rychtářem. Už chtěl mít to svinstvo za sebou…
Vojtěch Šafařík
12 let

[Elysean]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje,
blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící
hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad
Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina
chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke
stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne
známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… mu byla známá ale nemohl si
hned vzpomenout odkud. Jindřich přemýšlel „
kde sem ho viděl? Jak se jmenuje.“ Muž se na něj podíval.
Vstal. „AAA Jindřich že ? Viděli jsme se v Žaboprscích v
krčmě.“ . Jindřich si vzpoměl je to Pavel bývalí sluha, teď
tulák co hledá kde by se usadil. „Neměls namířeno na
Helmburk?“ „Ano měl ale znáš to, du kam mě nohy nesou a
donesly mě sem.“ Věděl že v zemích zdejších se příliš
nevyzná, ale jít místo na jih na sever chce už hodně spatnou
orientaci. „Pavle? Co tu plánuješ dělat?“ „Inu začneme
dušeninou dáš si také ?“ Takovou nabídku Jindřich nemohl
odmítnout. Další věc co byla na Pavlovi zajímavá nikdy neměl
hluboko do kapsy. Poté co zmohli dušeninu. Objednal Pavel další
pivo. Než se nadáli připozdilo se. „Jindřichu máš kde
nocovat? Protože v tomto stavu se na hrad jit ohlásit nemůžeš.“
Jindřich musel neochotně připustit že nikoli. „Pak přespi u
mě mam zde již zaplacený pokoj“ Další neodmítnutelná
nabídka. Pavel se chová velmi velkodušně a to je podezdřelé.
Jindřich žacínal tušit že asi bude něco na oplátku chtít.
Když přisli do pokoje Jindřich nemohl pochopit, jak dokázal
bývalí podkoní zaplatit samostatný pokoj v této velikosti.
„Nečekal sem že jsou sluhové tak bohatí že si mohou dovolit
pokoj pro šlechtu.“
„Jen ti nejlepší sluhové si to mohou
dovolit“ odpověděl s úšklebkem „teď v klidu spi ráno si
promluvíme“

S raním kuropěním Jindřicha vzbudilo
cloumaní. „Vstávej! Začíná už den a budeš mít hodně
práce.“ Bolehlav Jindru trápil, ale nic naco by již nebyl
zvyklí. „Tak Pavle cos po me chtěl.“ Pavel pokynul ať se
posadí ke stolu, na kterém byla již připravena snídaně, chléb
a vařené vejce. „Inu ty máš dělat sluhu na dvoře pána z
Pirkštejna?“ „Ano“ odpovědel Jidřich trochu nechápavě.
„Víš rád bych veděl o čem si takoví lidé ve vyších
kruzích povídají. Nebudeš na tom škodný.“ vytahl z kapsy
zlaťák. Jindřich v zivotě takle blízko zlatu nebyl. Jeho lesk
pálil do očí ale bylo to tak omamné natáhl se po něm. „Až
mi zjistíš co chci vědět.“ Jindřicha přepadla pochybnost.
„Ty chceš abych pro tebe na dvoře špehoval ? A kdo vlastně si
?“ Pavel se zachmuřil „Špehovat takové nehezké slovo,
řekněme že se podělíš o to co uslyšíš. A kdo jsem není pro
tebe tak důležité, jen sloužím vyšším zájmů.“ Jindřich
byl na rozpacích. „No nemohu tě déle zdržovat máš své
povinosti, pobudu zde ještě několik dní a budu tě očekávat.“
Jindřich hbitě pochopil že by se měl již klidit.

Krásný
den Jindřich konečně dorazil do svého cíle. Strážným u brány
podal dopis od pána z Talmberku. „Jdi za vrchním komořím ten
ti řekne co dál“ zabručel strážný „ najdeš ho za těma
dveřma v pravo, je to takovej šašek. Hlavne ho neštvi nebo te už
nikdy nikdo neuvidí.“ s těmito povzbudivímy slovy jej poslali
pryč. Když Jindřich vešel do nevelike mistnosti. V jejímž
středu stal velky dřevěný stůl a za ním stíhlí muž v
pestrobarevné kazajce. Uz pochopil proč o něm mluvil strážný
jako o šaškovi. Přistoupil a podal mu dopis. „Tááák ty jsi
ten nový sluha.“ jeho skřiplavý hlas byl nesnesitelný. Zněl
jako špatně promazané soukoulí. „Náš pán Matěj z
Pirkštejna dnes pořádá hostinu pro své přátele. Budeš Pánům
nalívat vína, nebudeš mluvit a budeš poslouchat. A jestli ne tak
si mě neprej. A ted zmiz mi z očí“ ukazal svým kostnatým
prstem na dveře. „Počkej! Eliško!“ ze dveří vyběhlo děvče.
Blondýnka krev a mlíko. „Najdi tady tomu něco na sebe. Nemůže
se mezi pány producírovat v těhle hadrech.“ Eliška kývla.
„Poď za mnou“ šeptla. Jindra ji následoval. „Jinak ja sem
Jindra“ pronesl když vyšli znovu na nádvoří. „Já Eliška a
ten šasek byl Svatopluk.“a tiše dodala „I když svatej není
ani trochu. Pořád nevím přoč si ho tu pán drží.“ Jidřich
si ríkal že to by mohlo zajímat Pavla. „Proč se divíš? Zní
protivně, ale to u výš postavených normální.“ otázal se
zvědavě. „No sou tu takové zvěsti. Minulí měsíc se ztratilo
pár služebných po tom co naštavli Svatopluka. A po pár dnech
našli jejich těla ošklivě zohavený. Některý říkali že je
to dílo ďábla.“ Eliška skoro ztratila hlas. „Už sem řekla
moc“ Bohužel došli do pokoje plné truhel s oblečením. Tak se
Jindřich víc nedozvěděl. Poté co dostal nový šat měl do
hostiny volno tak se rozhodl projít po hradě. A vyptával se na
Svatopluka a ztracené služebnictvo. Někteří o tom nechtěli
mluvit vůbec, jiní ho odbyli slovy náhoda. Tak se vydal za
Pavlem.

„Vrátil ses dříve než sem očekával. Copak si
zaslechl ?“ nabídl mu pohár. Jindřich přijal napil se. Víno
velmi dobré víno. Posadil se a začal vyprávět o tom jak se
Svatopluk paktuje s ďáblem. Pavel ho vyslechl a pak povídá „
Hmm zajímavé. Tady máš svou odměnu“ a hodil zlaťák
„Osvědčil ses mi, nechtěl bys další ? Je mu smutno když je
sám.“ usmál se a vytáhl další dva. „Zase mám poslouchat
při dnešní hostině že ?“ otázal se Jindřich optrně.
„Nikoli jen poslouchat. Chci abys tuhle krabičku.“ Vytahl z
truhly malou dřevěnou krabičku. „Dal do tuniky Svatopluka při
hostině“ podal krabičku Jindřichovi. „Bejt tebou radši to
neotvírám, čím mín toho víš tím lépe pro tebe.“

Přišel
večer. Páni se sházeli k hodování. Svatopluk pobíhal po hradě
a peskoval. „Hej ty! Dojdi pro víno! Panstvo má žízeň.“
Jindřich poslušně běžel do sklepa. Kde na něj čekal člověk
v kápi. „Jindřich že?“ Jindřich leknutim upustil tác na
zem. „Kdo si?“ zeptal se když se drobet uklidnil. „Náš
společný přítel se ptá, zda si již vykonal o co tě žádal.“
pronesl velmi tiše cizinec. „Ne ale za chvili to bude.“
odpovědel Jindřich. „V to doufáme, neradil bych ti zklamat. A
teď di!“ Uposlechl vzal tác naplnil džbán vínem. A šel na
hostinu. V jedné klikaté chodbě vrazil do Svatopluka a polil ho
vínem. „No tohle si vypijes!“ supěl „Polil si mi tuniku! No
počkej!“ Jindrich si uvedomil jaké ma v tu chvili stěstí.
Začal mu pomáhat se osušit a při té přiležitosti mu do váčku
na opasku. Vložil krabičku od Pavla. „Promiňte, já sem vás
neviděl“ omluval se. „Máš štestí že máme hosty jinak!“
pak se Svatopluk trochu uklidnil. „Di pro další víno a do
nikoho už nevrážej.“ Jindřich ve sklepě ohlásil cizinci že
udělal oč ho žádali. Cizinec potěšen úspěchem Jindřicha
odměnil. „Je ti jasné že nebudeš mluvit o ničem co si pro nás
udělal.“ Jindřich začal mít pochybnosti o tom co vlastně
udělal ale již bylo pozdě. Vratil se ke své práci a osluhoval
šlechtu. Pán hostil nižší slechtu z širokého okolí.
Samožřejme nemohl chybět místní farář. Když byla hostina v
nejlepším Dorazili nezvaní hosté. Bohatě odění cizinci. Jeden
znich byl Jindrichovi dobře znám a to byl Pavel. Stál tam ve
velmi drahém tmavém šatu z látky o které nikdy neslyšel. Na
krku zdobený zlatý kříž a na prstě zlaty zdobený pečetní
prsten. Pavel předstoupil. „Jsem arcibiskup Pavel velvyslanec
jeho svátosti papeže římského. S družinou jsme zabloudili v
mistnich lesích. A rádi bychom se připojili k vaši hostině.“
Pán povstal „Buďte vitáni vzácní hosté připojete se jako
doma.“ Hosté se posadili. Zábava pokračovala . Když v tu
chvíli přišel na scénu Vrchni komoří. Velice vrávoravým
krorem procházel přes hodovní síň. Jeden z hostu si ho spletl s
dvorním bláznem a nakopl ho. Když Svatopluk spadl vypadla mu z
váčku krabička. Jeden z členů Pavlovi družiny ji zvedl. „Vaše
eminence pohleďte“ podal Pavlovi krabičku. Pavel ji otevřel.
„Kaciř!“ vykřikl. Celý sál ztichl. „Nosí u sebe satanovu
indicii“ z krabičky vytáhl černý pentagram. „Zítra bude
soud! Odveďte kacíře.“ Jindřich pochopil význam té vyší
věci o které mluvil Pavel. Boj s kacířstvím v naší zemi.

[Thanat]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… která oživila vzpomínku na onu noc. Obraz vypálený do sítnice na pozadí hořící vesnice. Křik a prosby vražděných. Hrůza a bezmoc, které tehdy cítil.
Prudce potřásl hlavou, aby ty výjevy zahnal. Pivo potřísnilo hrubé dřevo stolu, jak křečovitě zatnul pěst. Zuby zavrzaly a na krku vystoupily provazce šlach. Už se zvedal z lavice, ale pak se muž náhle otočil celou tváří a vztek pominul stejně rychle, jako přišel. Byl to někdo jiný. Na první pohled podobný, ale jiný.
„Už si vážně potřebuji odpočinout“, zakroutil Jindřich hlavou. Na druhý pohled mu vlastně vůbec podobný nebyl. Raději obrátil svou pozornost zpátky směrem ke korbelu. Ruch krčmy mu naštěstí nedovolil upadnout v trudomyslnost. Když se rozhlédl, s překvapením si uvědomil, jak plná místnost je. Pištivá nevěstka snažící se klofnout štamgasta, kupci debatující o chystané cestě a skupinka německých kurfiřtů, hádající se s purkrabím, který jim podle všeho vůbec nerozuměl, byli jen ti nehlasitější ze všech přítomných.
„Tolik lidí jsem tu v životě neviděl. Pověz dobrý muži, co se děje? Máte nějakou slavnost ?“ chytil za paži procházejícího krčmáře.
„Jakpak by ne, mladej pane.“ odvětil s rozjařeným, i když poněkud bezzubým úsměvem. „Jarmark se chystá. A ne jen tak ledajakej. Dcera pana purkrabího se bude vdávat!“
„Purkrabího? Starého pana Matěje? Vždyť ten má jen tři syny.“
„Ale kdeže, mladej pane. Už od dožínek máme novýho pana purkrabího.“ s těmi slovy si hostinský šel zas za svou prací.
„Nový purkrabí?“ mumlal Jindřich nechápavě, zatímco upíjel z korbelu. Pohled se mu sám stočil zpátky ke stolu, kde zahlédl mistra Matěje s cizinci. Když teď skupince věnoval pozornost, povšiml si detailů, které mu prve unikly. Poněkud zarážejících detailů .
Dopil pivo na jeden hlt a zvedl se s cílem zjistit více.
„Krásný den, není-liž pravda, příteli?“ přisedl naproti neznámý muž . To Jindřicha zarazilo. „Po takové době dešťů se na nás slunce opět usmálo. Pohleď na všechny ty nedočkavce, kteří strávili skoro týden pod střechou. Svěží vítr volá. Ne jako nás, kterým povinnost nedovolila hřát se u krbu.“ Cizinec se otočil zpátky k Jindřichovi, který jej sledoval nepříjemným pohledem.
„Z vašich šatů je znát, že jste deštivé počasí strávil na cestě.“ usmál se muž smířlivě.
„Ano, vskutku krásný den.“ odvětil Jindřich po chvíli a uvolnil se. „Doufejme, že takový i zůstane. Teď, když mne omluvíte, povinnost volá.“ Pokynul hlavou a zvedl se z lavice.
„Pirkštejn počká, příteli.“ sfoukl cizinec pěnu. „A do záležitostí pana bývalého purkrabího raději nos nestrkej.“ upřel pohled překvapenému Jindřichovi do očí. „Mohl bys o něj přijít.“
Jindřich usedl zpátky a hleděl na muže s podezřením. Ten zatím seděl naprosto uvolněně, s chutí upíjel pivo a vrhal na vše kolem široký úsměv.
„Dobrá, poslouchám,“ ujištěn , že nůž jde z pouzdra lehce, oplatil neznámému škleb.
„Známe se?“
„Neznáme. Ale máme společného přítele.“ naklonil se blíž. „A protože popisu odpovídáš, zopakuji pozdrav, na který jsi měl odpovědět. Svěží vítr volá.“ zašeptal. Jindřich mlčel, zamračený pohled upřený na neznámého.
„Říkal jsem, svěží ví…“
„Co chceš? A jak jsi mě tu našel?“
„Ne tak hrrr, příteli.“ zavrtěl se nervózně špeh. „Tyto rozhovory probíhají podle jistých pravidel. Podle těch bys teď měl říct…“
„Je mi u boží rodičky, co bych měl říct.“ popadl Jindřich cizince za předloktí. „To podělané heslo jsem zapomněl už dávno, a pokud máš alespoň trochu rozumu, začneš mluvit. A toho přítele si necháš od cesty.“ zasyčel neznámému zblízka do tváře.
„Ehm, hřešit netřeba. I ten nůž v mých slabinách je zbytečný. Možná bychom měli začít nanovo, pří… Mladý muži.“ Přes svůj uctivý tón cizinec neztratil sebevědomí. „Přeskočme tedy úvodní fráze a přejděme k věci.“
Jindřich se odtáhl a pokradmu rozhlédl kolem. Zdálo se, že si jich nikdo nevšímá. Jen německy mluvící skupinka s mistrem Matějem se zvedala k odchodu. Bývalý purkrabí vypadal lehce nervózně, ale ne, jako jednající pod nátlakem. Každopádně to bylo zvláštní.
„Slezané.“ řekl špeh.
„Cože?“
„Ta skupinka, z níž nemůžeš spustit zrak. Jsou to Slezané, vydávající se za Němce. A že to nejsou kurfiřti, ti už nejspíš došlo.“ Jindřich přikývl. Všiml si zbraní skrytých pod plášti i jizev na kloubech prstů. Ti muži byly vojáci.
„Víš toho hodně.“ upřel zrak zpátky. „Proč se s nimi mistr Matěj stýká? A co se stalo, že jej nahradili ve funkci purkrabího?“
„Už jsem to říkal jednou, ale pro jistotu to zopakuji. Nepleť se do toho!“ Aby zabránil dalším otázkám, rychle pokračoval. „Přejděme k důležitějším věcem. Dovol, abych se představil, jmenuji se Martin a už nějakou dobu na tebe v Ratají čekám. Co tě zdrželo?“ opět se usmíval.
„Jak už jsi zmínil, trochu pršelo.“ odsekl Jindřich. Purkrabí s doprovodem právě opouštěl krčmu. Než za sebou zavřeli dveře, zahlédl Jindřich venku lelkujícího strážného.
„Jen déšť? Žádné další nepříjemnosti nebyly?“ vyzvídal Martin.
„Očividně již stejně všechno víš. A rád bych věděl odkud.“ snížil Jindřich hlas do výhružného tónu. „Mimochodem ta stráž venku je tu s tebou?“
Martin neodpověděl, pouze si přitáhl korbel, dopil pivo a setřel pěnu z kníru s pohledem pořád upřeným na Jindřicha.
„Jindřichu, rád ti vše vypovím, avšak budu na oplátku potřebovat tvoji pomoc . A vzhledem k těm strážím venku bude lepší, když náš rozhovor dokončíme někde jinde.“ s těmi slovy se zvedl od stolu a zamířil do zadní části sálu. Jindřich jej nejistě následoval. Tento den se vyvíjel čím dál tím zajímavěji .

O nějaký čas později…

„Děvče, můžeš mě štípnout, já asi sním!“ zvolal Jindřich na kolem procházející děvečku. Ta se raději jen víc přikrčila a přidala do kroku. Nikdo jiný jim naštěstí pozornost nevěnoval. Náměstí bylo před polednem plné nakupujících i prodávajících. Před kostelem se lopotila čeládka, připravující dlouhé hodovní lavice. Ti méně šťastní odklízeli z dlažby nánosy bahna.
„Výborně.“ ocenil Martin. „Možná bys chtěl přitáhnout ještě nějakou pozornost.“ Tahal Jindřicha pryč z rynku. Společně zamířili směrem k městským branám.
„Co to u velese mělo být? To vždy z dlouhé chvíle děsíš kolemjdoucí děti ?“ pokračoval. „Vše co jsem řekl, myslím vážně“.
„Skutečně? Vážně? Pojďme si ten tvůj příběh tedy projít ještě jednou.“ promluvil konečně Jindřich. „Jsi hledaný pro vraždu zdejšího mlynáře. Samozřejmě neprávem.“
„Sarkasmus není tvou silnou stránkou.“
„Zmíněný mlynář ovšem krom mletí mouky ukrýval i kacíře. To však podle tvých informací dělal z donucení. Protože…“
„Proč to dělal nevím. Co ale vím s jistotou , je, že jeden z těch zmíněných kacířů byl i tvůj dobrý přítel Albrecht z Rabštejna.“ zastavil Martin kousek před bránou.
„Albrechta jsem potkal jednou v životě a těžko jej mohu označit za známého, natož přítele.“
„Vděčí ti za život, což stačí na to, aby ti důvěřoval, až jej oslovíš.“ Za obrovského hluku a halasu proběhlo branou stádo ovcí. Poutníci mu urychleně ustoupili z cesty do vedlejší uličky.
„Jindřichu, pokud mám očistit své jméno a zjistit, co se tu děje, potřebuji mluvit s Albrechtem. Ten se tu teď někde skrývá a ty máš od svého pána gletj k průchodu. Je jen málo míst, kam by ses nedostal.“ naléhal Martin dál.
„Ve tvém příběhu je příliš mnoho mezer, Martine. Co mi tajíš?“
„Spoustu věcí. Zejména ty, po kterých ti nic není. Ale pomoz mi a dostaneš odpovědi, které hledáš.“ vábil Martin dál. „Jediná stopa, kterou teď mám, je tento dopis.“ předal Jindřichovi pergamen. „Nech si to projít hlavou a za zítřejšího klekání se potkáme v krčmě.“
Špeh se na obrtlíku otočil a vyrazil zpátky v bahnitých stopách stáda ovcí. „Pokud tam nebudeš, pochopím to jako tvůj nezájem. A i když nerad, budu se o tom muset zmínit našemu společnému příteli.“ To už volal přes rameno, o chvíli později se ztratil v davu.
Ztumpachovělý Jindřich hleděl na známou pečeť zdobící pergamen. Měl teď dvě psaní a ani jedno nesneslo odkladu. Ke všemu ta divná záležitost s purkrabím Matějem, vlastně bývalým purkrabím. Když na Pirkštějn dorazí pozdě, může jej stihnout ošklivý trest, na druhou stranu Albrecht bude potřebovat jeho pomoc. Pokud jej chytí a na mučidlech vyzradí, že mu Jindřich již jednou pomáhal, lepší nedomýšlet následků. Navíc tu byl i jeho starý dluh vůči Martinovu „příteli“.
S těžkou hlavou, ale rozhodným krokem vyrazil zpátky na náměstí. Jeden den tomu obětovat může. A už měl i nápad, kde začít Albrechta hledat.

V případě zájmu, dopíšu časem i zbytek příběhu;)

[Subrt]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
… nese jizvu a může patřit jedině Janu. „Jane? Co tady děláš?“ promluví na muže u vedlejšího stolu a překvapením pozdvihne obočí. „Jindřichu? Říkáš to, jako bys tu byl doma? Přisedni a vyprávěj, dlouho jsem tě neviděl.“ „Náturu jsi nezměnil, ale vypadáš lépe, jako by sis polepšil a ta zdobená záštita je toho důkazem?“ „Máš pravdu, časy jsou teď příznivé, bývali horší doby. A jak se daří tobě?“ „Nesu na hrad zprávu z Talmberka. Ale poslední noc byla hrozná.“ „Vyprávěj, co se stalo?“
„Začalo se stmívat, ale cesta utíkala. Rozhodl jsem se tedy pokračovat přes noc, abych dnes už dorazil sem. Jenže poté se seběhly mraky a začalo pršet. Nebylo kde se schovat a už jsem byl stejně promočený, tak jsem pokračoval dál. Naštěstí nebyla velká zima a moc nefoukalo, takže déšť samotný nebyl tak strašný. Jenže uprostřed noci … strašný pohled. Zrovna hustě pršelo a k nepříjemnosti se přidal i vítr, když jsem uslyšel před sebou nějakého muže. Znělo to, jako když s někým bojuje, nebo před někým utíká. Chvílemi vykřikoval úzkostí, chvílemi vyhrožoval. Bylo slyšet, že se přibližuje po cestě přede mnou, ale zatím nebyl vidět. Byl slyšet jen jediný hlas, ten jeho. Nevěděl jsem, jestli zůstat na cestě, nebo uhnout. Ale než jsem se rozhodl, byla vidět postava. Muž byl sám. Nikoho dalšího jsem neviděl, žádná světla nic. Jen osamocený muž a vykřikoval „Nech mě! Zabiju tě! Ááá! Běž ode mne pryč! Já chci žít“ Pořád se otáčel, klopýtal, padal na zem, pak se zase zvedl a utíkal. Měl na sobě zbroj, ale meč už asi ztratil. Vytasil jsem meč, kdyby to měla být léčka nebo se objevil někdo další. Když doběhl ke mně klopýtl znova a chytil mě za nohy, až jsem málem spadl. Byl celý od bláta, odřený. V očích měl takové zděšení, jaké jsem už dlouho u muže neviděl. Sápal se po mě tak, že jsem se sotva udržel na nohou. Vykřikoval na mě: „Jde po mně! Zachraň mě! Zastav ji!“ „Kdo? Co se děje?“ „Jde po mně smrt! Smrt mě chce! Zastav ji!“ Pak jsem zavrávoral i já, a oba jsme spadli na zem. On se zvedl a prchal dále. Chvíli jsem na něj volal, ale vůbec nereagoval. Nechápal jsem to. Co může vyděsit normálního člověka takovým způsobem, aby ztratil rozum.? Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pak jsem pokračoval dál do města, protože jsem nevěřil, že bych mu nějak pomohl.“
„Je pravda, že poslední dobou se tu dějí nezvyklé věci. Lidé jsou nervózní a v noci se bojí vycházet za hradby. Kolují různé pověry o zlém duchovi zavražděného hradního, o černém jezdci smrti na koni, o stařence s kosou a jiné. Stačí chvíli sedět vedle opilého stolu. Ale já na pohádky nevěřím. Příčina bude určitě úplně jiná. A určitě jsi nikoho neviděl?“ „Nikoho jsem neviděl, jen ten pomatenec. Všude byla tma, byl jsem rád, že jsem se vůbec držel cesty. A co tebe zavedlo do Ratají? Určitě to nebude zdejší dobré pivo? Doufám, že jsi nám nepřišel vypálit město, tak jako se ti povedl Žebrák“ a rozesměje se. „S tím radši moc nežertuj. Já nejsem zrádce. Byl jsem navštívit pána z Talmberka a teď jsem se chtěl podívat po kraji, když už vám to tady tak pěkně vzkvétá. Slyšel jsem, že Jan z Pirkštejna dostal do léna další polesí a polnosti a že založil nové polenské předměstí. Prý ho pojmenoval i Zapeklí“ „Máš pravdu, poslední roky jsou příznivější. Ted když tak přemýšlím o včerejší noci a o tom podivném setkání, je možné, abych slyšel někoho kosit trávu kosou? Uprostřed deštivé noci?“ „Tobě už asi taky hrabe“ Rozesměje se a plácne rukou do stolu. „Takového hospodáře bych chtěl vidět. Krčmáři dejte příteli dva korbely na mě, at přijde na lepší myšlenky. Povídej, jak jde život, ať se dozvím něco o tobě?“ Jindřich se více rozpovídal a nečekané setkání se protáhlo až do večera. Mezitím se hostinec naplnil lidmi z města a o zábavu a hýření nebyla nouze. Nakonec se Jan rozloučil, aby přenocoval a brzy ráno vyrazil zpět do svých Lukavic. Jindřich ještě chvíli seděl se svým korbelem a sledoval ostatní.
Když tu si všiml, že se pootevřeli dveře, někdo z venku nakoukl, pak zavřel. Jindřichovi se to nezdálo. Vzal svůj meč a vyrazil ven. Venku byla tma a jediné světlo bylo z několika luceren a oken domů. Naslouchal. „Kde jsi?“ vykřikl. „Vylez, viděl jsem tě!“ Jindřich pomalu kráčel od hostince mezi stavení. Prozkoumával tmu před sebou, ale nehýbali se ani stébla trávy. Začal nabývat nepříjemného pocitu. Jako by okolní světla slábly, hostinec ztichl, prostor kolem něj se zvětšil, zůstal sám uprostřed stavení. Najednou se ozvalo slabé prasknutí. Trhnul sebou! Máchl mečem kolem sebe! Ale ani za ním nikdo nestojí ani není vidět. „Ukaž se ty zbabělče!“ Všiml si zvonce vedle sebe. Každá pochodeň bude dobrá, pomyslel si a začal cloumat se zvoncem. Během chvíle se seběhli stráže i zvědavci. Opilci z hospody vyrazili, jako kdyby hořelo. Jindřich sledoval, zda nezahlédne nějaký pohyb ve stínech, ale nic. Pomalu nabýval dojmu, že se mu to všechno zdálo. „Co se děje, proč ten vyrval. Jste snad opilý, že budíte celou vesnici?“ Optal se přibližujíc se strážný. Jindřich si teď musí vymyslet nějakou lež, nebo se prozradit. „Chtěl jsem vyhnat tmu za hradby, ale odmítala spolupracovat. Chtěl jsem ji vyplašit.“ Návštěvníci místní krčmy se okamžitě začali řehtat a pokřikovat. Ale stráže jejich nadšení nesdílely. „Tak to už by stačilo. Jestli tady nebude klid, budete mít problémy. A teď zmizte“ Jindřich se vrátil do krčmy a zajednal si přenocování. Posměch sedících ho nijak netrápil a suché ležení je vše, co si v tuto chvíli přeje. Na Pirkštejn bude pokračovat až zítra.
Ráno je slunečné, ale rosa ještě neoschla. Jindřich se vydal na cestu brzo. Ještě si chtěl prohlédnout místo, které mu nedalo klidné mysli před usnutím. „Přece se mi to všechno nezdálo? Ty pootevřené dveře, postava v černé kápy, podivný zvuk.“ Koukal po stopách na zemi, ale jeho zvonění a přiběhnuvší lidé všechno ušlapali. „Ale co je tohle? Šipka!“ Zabodnutá do sloupku, vedle kterého stál. Vypadá navíc jako otrávená. „Přeci se mi to nezdálo. A asi jsem měl víc štěstí, než jsem si myslel. Na stařenu s kosou ani rytíře na koni to nevypadá. Tohle bude mít jiné důvody.“ Vytáhl šipku ze sloupku, uložil ji do brašny a vydal se nejkratší cestou na Pirkštejn.“

[Kouwell]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět
příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci.
Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města
Ratají. Ačkoliv by se měl Jinřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.

Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno
vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke
stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář.
Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

… měla již po posledních pět járů hnít v talmberské černavě. Tvář, která v čele bandy bezostyšných lapků sprovodila z žití mnohou dobrou duši za vidinou zisku několika zlámaných grošů. Petr z Užic, zvaný Čert pro svůj hustý vous a stejný mrav, a jen málo jej dělilo od skutečného pekelníka. Mnohdý pocestný tradoval, že snad ani své pochybné řemeslo neprováděl kvůli životní nouzi, že snad se vyžíval a nacházel v utrpení cizích svou slast. Bůh chraň duše každého nebožtíka, jež bez milosti pomlátil svým morgnšternem jako žnec svůj klas. Stejně tak i posbíral zrno své krvavé žně, nedávaje jediný letmý pohled zpět na zohavená stébla mrtvých těl. Po celých dvanáct let trvaly jeho sklizně, co plundroval povodí Sázavy a svůj lup hromadil kdesi ve svém březinském doupěti. Dlouho si na něj páni číhali a marně ho proháněli i s jeho bandou raubířů po lesích. Až mazanou léčkou na Čertovu přímo pověstnou lásku k světským neřestem a hřešení, byli knechti Pirkštejnu s to dostat ho k vykonání spravedlnosti. Plni pýchy a nedočkavi zadostiučinění, ani soudem se dobří zbrojnoši netrápili. Doufaje, že březinská banda snad bez důmyslu svého fýrera a s důsledným varováním zanechá zbojnictví, nechali Petra pověsit na šibenici nejvyššího talmberského drnového pahorku. Avšak už příštího jitra se do bezvládného těla majstra raubířského ranní vítr neopíral. Povolená smyčka, houpajíc nenapnuta, zela prázdnotou a po lapkovi ani stopy. Dlouho se o podivném skonu nehašteřilo, neboť jen co byl čin dokonán, březinské lesy byly konečně bezpečné a severní cesta byla opět otevřená.

Tu však byl, za masa a kostí. Nečpěl pachem umrlce, ni se mu vzhledem zdaleka nepřiblížil. Vypadal přesně tak, jak Jindřichu lancknechti vyprávěli, jen snad více jako hejkal, jako divý muž. Až ke kotníkům sahala jeho roztřepená stará varkoč, vousy umolousané a dlouhé spočívaly na prsou a tmavočerné vlasy mu číhaly do všech stran. Usazen v hutném stínu rohu ratajské krčmy, dělil se o skrovný džbáneček chmeleného moku s trojicí mu podobných. Z pod jeho hávů se po hlavičce opírala o lavici ježatá zářící hvězda palice plodící strach z březinských hájů. Svými špinavými prsty kroužil po pivem a lojem prosáklé tabuli stolu, každou chvíli o ni krátce zabubnoval, pohled upřený udusané zemi. Oproti svým sousedícím seděl tiše, ani nedutal. Jen jeho ruka stále poťapkávala po stolu, občas měníc rytmus a důraz. Jindřich stále nemohl uvěřit vlastním očím, úplně opomněl čůrek svého piva stékající mu po bradě. Chvíli trvalo, než polknul pitý doušek, ne s to odtrhnout pohled od bestie roucha člověčího hříšníka. Jak přežil vlastní smrt? Jak unikl ostří kosy rmutného žence? Snad ani spravedlivá muka pekelných výhní nedokázala zpražit jeho duši a vyvrhlo jej peklo samo?

Ťukání bubnujících prstů přestalo s rázným klapnutím nehybné dlaně vraha. Pomalu Petr Užický zvedal hlavu zavrtanou hluboko v podlaze krčmy, očima stoupal, až svůj pohled opřel o Jindřicha. Dvě plné studnice temnoty očí raubíře ho udeřily, jako rána kladivem o kovadlinu. Hluboko se do něj zavrtaly, tiše ho prohlížely a své ostří a nápor nepolevovaly. Pak se Čert zvednul, nevydal ani hlásku, ani šelest jeho hábů nebyl slyšet. Zcela bez hlesu obešel své sousedící, vykročil pevně a přesto kradmě. Vykročil vstříc pohledu. Pohledu očí pekelníka a sinavého syna kováře.

Jindřich tiše zalkal. Hrdlo se mu sevřelo na blížící se mohutnost jeho siluety. Jakoby se i sluneční světlo letních dní Čertovi vyhýbalo. Zdál se být stále zahalen stínem, i přeskakující paprsky proskakující dřevěným krovem jej přemálo osvětlily. Byl masivní jako kutnohorský kovkop, a temnější než šachta jeho nejhlubšího dolu. Znenadání obepnul kolem dokola stín Jindřicha stejně jako pocit chladu, jež jako aura následovala Petrův krok. Nedokázal udržet třas v končetinách, ani studený tekoucí pot máčící kovářovu tuniku. V uších mu hučelo, cítil rychlý buchot vlastního srdce a necítil konečky prstů ani na rukou, ani na nohou. Nebyl s to udělat jediný pohyb a odvrátit se od příchozího zjevení děsu. Čert stál nehybně, pohled sklopen a díval se do Jindřichovy vystrašené tváře. Ruch krčmy se zdál jakoby vzdálený, neviděl krčmáře, ani štamgasty, ani starého kapitána stráže, ani vlastní korbílek piva. Celý svět se Jindřichovi zmenšil na jediný zjev přítomnosti postrachu místních lesů.

„Jdi.“, pověděl hlasem ozvěny prázdné kostelní lodi. Pravicí zvednul svůj plášť a odhalil rukojeť svého morgnšternu. Odepnul jej, a krátce pohlédl přes rameno na rozjíveného pirkštejnského strážmistra. Vzduch se zdál těžký, sotva dýchatelný, a mrazil do morku kostí.

„Tvůj konec není tu, a ty nemáš padnout na úkor mému hněvu.“

Jako v transu Jindřich vstal ze své stolice, stále zmámen se těžce a nemotorně vypotácel z krčmy za pobaveného smíchu popíjejících, smějící se jeho představení. Nikdo si nevšímal zahaleného obra, když potěžkal svou ježatou palici a jediným máchnutím rozdrtil lebku mistra knechtů, který mu před lety vyřknul ortel na talmberském drnu. To už však Jindřich nevnímal, neboť jen co ušel těch několik kroků do ulice, padnul jako podťatý.

Jakému krveprolití došlo, tomu se Jindřich dověděl až příštího jitra. Tenkrát krčma padla popelem; kdo byl uvnitř, ten už nevyšel živ. Řeči o brutálním řádění samotného ďábla, že na sedmero hradebních zbrojnošů padlo, včetně starého kapitána, co po dvacet let chránil kraj před zlými živly. Ani nikdo z pokojných vesničanů neunikl, hospodské děvečky a dvě robátka nevyjímaje. Všici byli pomláceni a zohaveni, stejně tak, jako před léty na cestách skrz lesy Březiny …

[Pitkon]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
…měla být dávno zapomenuta. Tvář, která ho zradila a kterou tak silně pohrdal. Než se stihl rozhodnout, co dál, ruka prohnaného lapky už ho držela za rameno. „Zdravím tě Jindro, už tu na tebe od rána čekám!“ zvolal znuděnou a podnapilou mluvou Bohuslav.
„Taky podle toho tak vypadáš! A vůbec, nemluv na mě ty zkurvysyne!“
„Uklidni se, co se stalo, stalo se,“ opáčil klidně Bohuslav, „mám pro tebe práci.“
„Nemám zájem, naposled jsem hnil dva dny na pranýři,“ odmítl rozhořčeně Jindřich a řádně se napil piva, „bylo mi pohroženo kolem a do něj se opravdu vplést nenechám!“
„Za to se ti od srdéčka omlouvám Jindříšku,“ pravil uštěpačně Bohuslav, „ale teď už nemusíš na hrad, máme před sebou dlouhou cestu. Vím, jaká seš násoska, a protože na tebe nemůžu čekat do večera, tak jsem si na tebe počíhal rovnou u zdroje. Tak nasedat, sem tu z příkazu pana markraběte Jošta!“ a ukázal psaní i s pečetí.
Jindřich nevěřícně vyvalil oči a beze slova dopil. Když na stůl házel groš, uvědomil si, že to bylo první a poslední potěšení, co v dohledné době požil.

Nasedl na svého statného hnědáka a zamířil za Bohuslavem. Městem projížděli rychleji, než bylo normálně zvykem a zamířili k severní bráně. „Na řeči pak nebude čas, tak ti všechno vysvětlím ještě teď v městě. Po tom našem pokaženém lupu si mě odchytli vojáci a dostal jsem od markraběte na výběr, buď galeje, nebo naverbovat. Tak jsem se stal nohsledem a není to věru špatná práce!“ odříhl si tak silně, až se mu zvratky navalily zpět do krku. Polkl je. „Teď k věci. Jak určitě víš, na východě řádí Kumáni. Před třemi dny jsme zajali posla, který měl doručit příkaz o zmobilizování ležení a vyčkání na další příkazy. Další posel nám unikl a příkaz k útoku bude doručen dnes večer. My musíme zjistit jejich plán a připravit se na ně.“
„Ty ses snad zbláznil, nepůjdu do jámy lvové!“ halekal Jindřich.
„Budeš muset, jinak dostaneš provaz za zradu.“ řekl ledově Bohuslav.
„A tím jsem měl asi začít…“ zachrochtal pobaveně. „Markraběti jsem řekl, že to dokáži jen s tebou, což je pravda.“
„Jak já tě nesnáším! Neměl ses jmenovat Bohuslav, ale svině, prašivec nebo had!“ pomyslel si Jindřich.
Následně mu Bohuslav popsal, kde leží hlavní stan, že si generál s mužstvem každý večer rád přihne a že zítra večer budou na místě. Svou řeč zakončil slovy: „Bude to nesmírně těžké, teď nás čeká den a půl jízdy a k tomu je mi šíleně zle!“
„Aspoň za tu dobu vystřízlivíš, Bohoušku.“ řekl pohrdavě Jindřich. Za chvíli projeli branou a vyrazili vstříc těžkému úkolu.

Jeli rychle a koně ve vedru funěli o to víc. Projížděli kolem polí a lidé jim z nich mávali. Cválali skrz lesy, kde je stín objal svou chladnou rukou a vlhký vzduch alespoň na chvíli naplnil jejich plíce. Avšak dotírající paprsky slunce byly neodbytné, a tak se plahočili celý den.

Když se setmělo, rozdělali oheň, povečeřeli jen chléb a vodu. „Kdybych tě neznal, bylo by mi líp.“ řekl Jindřich.
„Já vím.“ odpověděl Bohuslav a oba usnuli.

Vstali ještě před rozbřeskem, nasnídali se, udusali doutnající ohniště a bez zbytečného protahování vyrazili na svou pouť. Jeli až do večera, neobědvali a ani toho moc nenamluvili. K večeru dojeli na místo určení, bylo to půl druhého kilometru severně od tábora.

„Na, tady máš dýku a plášť, meč máš.“ podal Bohuslav Jindřichovi královskou dýku s olivovým pláštěm. Ta dýka byla nádherná práce. Taková, kterou dostávají jen nejlepší vojáci, jako dar za služby pro svého pána. Byla tak lehká, vyvážená a ostrá.
„Dál půjdeme pěšky, ale nejdříve si dáme do nosu!“ podal Jindřichovi večeři. Nebylo nic jiného než chléb a voda.

Koně uvázali ke stromu pod skalkou, kde jejich hřebci nemohli být spatřeni, dali jim pít, aby měli na zpáteční cestu dost síly a vyšli. Pláště je činili v šeru téměř neviditelnými, i tak se ale plížili. Oba spojovala temná minulost, ale i šikovnost a ladnost jejich pohybů. Pohybovali se jen ve stínech, našlapovali tak, aby nepraskla jediná větev, tak aby je unavené lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo. Tento styl pohybu nebyl rychlý, to ale nebylo na škodu, nebylo kam spěchat. Když měli konečně nepřátelské ležení na dohled, bylo něco po půlnoci. Zvuk zpívajících vojáků se nesl nocí, stejně jako rány žejdlíků, které naráželi o sebe. Vojáci slavili a to se nohsledům náramně hodilo.

„Slaví patrně jejich další postup, to je dobře,“ zašeptal Bohuslav, „dělají přitom takový kravál, že bychom tu mohli normálně mluvit a stejně by nás nikdo neuslyšel.“ Chtěli se zasmát, naštěstí se ale udrželi. Humor měli stejný, další věc, která je spojovala. Poté co se uklidnili, šeptal dál Bohuslav: „Až se naskytne příležitost, půjdeme podle plánu. Projdeme opatrně až k velitelskému stanu, tam by podle informátora měla být truhla s plány a zprávami.“

Čekali ještě asi hodinu, než se naskytla příhodná chvíle. Dva strážní, kteří od sebe byli ob dva stany, usnuli. Vyrazili vpřed. Nikdo je nemohl zahlédnout ani slyšet, byli jak dva stíny a stín s tmou splyne. Bohuslavův strážný seděl, zato Jindřichův usnul ve stoje opřený o kopí, smrděl pálenkou a zvratky. Oba se připlížili za svého strážného a ve stejnou chvíli tasili dýky. Jednou rukou uchopili spáče za ústa a druhou rukou mu podřízli hrdlo. Jediné co v té chvíli Jindřich uslyšel, bylo bublání a crčení horké krve, jak se drala z rány ven. Ostří dýky prošlo krkem, přeřízlo hrtan i obě tepny tak hladce, až to bylo k nevíře. Tiše odtáhli strážné hlouběji do lesa, aby nějaký ožrala, který by byl ještě tak uvědomělý a nešel se vymočit rovnou na stan, nevyvolal poplach.

Kývli na sebe a za chvíli se pomalu prosmýkávali kolem stanů. Jak postupovali, hluk se zvyšoval. Po několika desítkách metrech došli k hlavnímu stanu zezadu, což bylo také podle plánu. Zatím nikoho nepotkali, ale to byl další důvod k tomu, aby nepolevili na ostražitosti. Jindřich se podíval na Bohuslava a posunky mu naznačil, že se podívá dovnitř, zda-li je vzduch čistý. Bohuslav kývnutím souhlasil. Jindřich se tedy sklonil a nepatrně nadzdvihnul stan, v tu chvíli uslyšeli kroky. Co teď?! Rychle vlezl do stanu. Strachem nedýchal, ležel na břiše. Hlavou se mu honili nejtemnější myšlenky. Byli to dvě osoby, podle hlasu lehce podnapilí dva strážní, pochůzkáři. Něco si mumlali v řeči, které nerozuměl, podle hlasu mladší voják škytal. Najednou uslyšel cvrkot a ucítil teplo na břichu.
„To hovado na mě chčije!“ pomyslel si rozlíceně, ale nepohnul ani brvou.

Stan byl prázdný, nepřekypoval zbytečnými cetkami, ale i tak byl útulný. Po chvíli se nadzvedl stan a dovnitř se vplížil i Bohuslav. „Ještě že byli nametení, jinak by si nás pravděpodobně všimli. Proč máš mokrý břicho?“ zeptal se. Jindřich se jen zamračil a na otázku odpověděl otázkou: „Co si dělal ty?“
„Schoval jsem se do vedlejšího stanu, naštěstí tam byl jen sklad. Teď ale do práce!“

Nemuseli hledat dlouho, opravdu zde byla truhla. Spíš truhlička a naštěstí nebyla na zámek. „Vem to a mizíme!“ šeptal netrpělivě Jindřich.
„To nemůžeme, pak by věděli, co jsme tu pohledávali a mohli by pozměnit plány! Pečlivě si to přečti a zapamatuj, ta zpráva tu musí zůstat.“ řekl neoblomně Bohuslav.

„Tak to by bylo, jdeme“ pronesl tichým hlasem Jindřich a podlezl stan jako první. Avšak když chtěl podlézt i Bohuslav, rozvlnilo se sukno vstupu a vešel generál, než stihl cokoliv udělat, vrhl Bohuslav královskou dýku a ta se zabořila generálovi hluboko do hrudníku. Nestačil říct nic, jen se chytil za ten dokonalý kus oceli, který se napojil na jeho srdce a padl mrtev. K smůle dvou nohsledů rovnou na znak, takže všichni slavící vojáci viděli jejich vůdce mrtvého. Poplach!

Nebyl čas už na nic, žádná tichá chůze, žádné plížení, oba rychle utíkali nejkratší cestou ke koním s mečem v ruce. Ještě mezi stany narazili na dva strážné. Ti si jich všimli později než nohsledi, takže Jindřich prohnal meč břichem prvního strážného hned po tom, co se k němu otočil čelem. Bohuslavův meč se střetl s mečem strážného, i teď byl Bohuslav rychlý, vykryl úder meče strážného, ty se po sobě svezli a v jednom pohybu sekl strážného zezadu do nohy. Ten padl s křikem na zem. Jindřich vyběhl z tábora a v patách mu byl Bohuslav. Další dva strážní! První stihl Bohuslava z boku a vedl úder na jeho žebra. BŘINK! Bohuslav i tento úder vykryl za běhu a utíkal vstříc temnotě lesa. „Běž!“ zakřičel na Jindřicha. Ten se ohlédl a uviděl, jak šíp projel Bohuslavovi krkem. Málem se pozvracel! Bohuslavovi hrdlem klokotala tekutina, rudá jak víno. Vyprskl krev a padl na kolena. Levou rukou se chytil za krk, jak kdyby mohl zastavit krvácení a pravou rukou z posledních sil máchl a gestem dal Jindřichovi pokyn, aby utekl.

Strážný napínal tětivu luku s druhým šípem. „Sbohem kamaráde,“ řekl si pro sebe Jindřich, „nebyl si vůbec tak špatnej“. Vběhl do lesa a zahalila jej tma…

[zlopez]

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…
…nebyla lidská. U jeho stolu se klidně posadil malý pes, který doufal, že mu ze stolu spadne něco k jídlu. Koukal na Jindřicha svýma smutnýma očima a občas zavrtěl ohonem.
Jindřich se podíval, co před ním leží na stole. Byly tam nějaké zbytky od předešlého návštěvníka, tak Jindřich vylovil z jejich útrob kost a hodil ji psu. Ten se do ní s chutí pustil. Mezitím Jindřich přemýšlel, proč je mu ten pes takový povědomý. Rozhlédl se kolem, zda náhodou neuvidí majitele, ale dříve než se stačil pořádně rozkoukat už k němu dosedala známá postava alchymisty Jaroslava.
“Ahoj, Jindřichu, jak se máš?” Promluvil k němu přátelsky Jaroslav, jako vždy, když spolu sedávali ve staré krčmě ve vesnici několik týdnů cesty odsud.
“Ahoj, Jaroslave. Tebe bych tu nečekal. Co tě přivedlo až do Ratají?” Jindřich si pořádně přihnul z korbele a naznačil hostinské, která právě procházela kolem, ať přinese jeden korbel i Jaroslavovi.
“Můj výzkum. Však mě znáš, když nejsem zrovna opilý pod obraz, stále se přehrabuji v knihách a provádím pokusy.” Hostinská zrovna dorazila s korbelem piva a postavila ho před Jaroslava. Ten se pořádně napil, aby zvlažil hrdlo a s vážnou tváří pokračoval. “Při příjezdu do města mě však hned u brány přepadli nějací lotři a ukradli můj vůz. Všechny mé knihy, alchymistický aparát a další mé věci jsou teď v rukou těch lotrů a já se bojím, jak s nimi naloží. A to jsem zrovna byl na prahu objevu nové masti proti kuřím okám.” Pak přišla ta otázka, kterou jsem čekal už od začátku. “Ty jsi byl vždy tak trochu dobrodruh, co kdyby jsi mi pomohl? Můžu ti za odměnu vždy dát pár lektvarů zdarma. Tak co říkáš?”
Dokonce i Lekovi oči se v tuto chvíli upřeli na Jindřicha. Jindřich chvíli přemýšlel, i když nebylo moc nad čím. Lektvary zdarma nebyly k zahození a Ssmozřejmě se mu hodil někdo, kdo by se ve městě trochu vyznal a Jaroslav už tu nějakou dobu byl. Nakonec došel k jediné možné odpovědi: “Pomůžu ti. Nejdříve mi však řekni, co už si všechno zjistil, jak tě znám už určitě víš, kdo to byl a kde je najdu.”
Jaroslavova tvář se rozzářila. “To jsem rád, že mi pomůžeš. Víš tady v té krčmě nejsem úplně náhodou, každý den sem chodím a snažím se najmout někoho, kdo by mi pomohl. Ty jsi první, kdo mi řekl ano. Jsem rád, že staré kamarádství v dnešním světě ještě něco znamená.” Jaroslav do sebe obrátil korbel a pokračoval. “Samozřejmě jsem hledal, kdo je za krádeži mého vozu. První mé kroky zamířily ke starostovy. Doufal jsem, že se dočkám nějaké spravedlnosti. A víš co mi řekl? Řekl, že má problémů dost, co se za hradbami usadili vojáci. Tak jsem se poptával po krčmách. Jak se říkává u nás alchymistů, co nenajdeš v knize, najdeš v krčmě.” Při tomhle výroku se Jaroslav usmál. Jeho úsměv však okamžitě zmizel. “Tady jsem se dozvěděl, že tohle se tu poslední dobou děje často. Podle místních tyto přepady začaly, když se zde usídlili vojáci. Nikdo si však netroufne vojáky přímo obvinit.”
Jindřich ho přerušil. Takže po mě chceš, abych zjistil, zda tvůj vůz ukradli vojáci a získat jej od nich zpátky?”
Jaroslav s Lekem se na něj podívali smutnýma očima. “Uděláš to, pro mě a pro Leka?”
Jindřich se na lavici trochu napřímil. “Udělám to, ale chce to nějaký plán.”
Do soumraku pak seděli v krčmě a vymýšleli s Jaroslavem plán.
Když se začalo šeřit a slunce pomalu zapadalo za obzor, vydal se Jindřich pomalu za hradby města směrem k táboru vojáků. Dorazil na místo, odkud bylo dobře na tábor vidět, ale kde ho jen tak někdo nemohl zahlédnout. Tady zůstane než se docela setmí, ale mezitím si mohl tábor v klidu prohlédnout.
Tábor vojáků obsahoval několik stanů, kde vojáci přespávali, tedy především důstojníci. Tomuto uskupení stanů vévodil jeden obrovský bílý stan, který nad ostatními vyčníval. U tohoto stanu si Jindřich všiml dvou strážců. Pokud vojáci opravdu okrádali pocestné, tak veškerá kořist byla pravděpodobně schovávána sem. Kromě stanů byl tábor plný vojáků. Kteří se věnovali běžné činnosti ve vojenském táboře. Výcviku se zbraněmi, držením hlídek, pití medoviny, hraní hazardu, prostě takovým těm běžným věcem, které se děly ve všech vojenských táborech. Přestože by každého z nich samostatně Jindřich bez obtíží přemohl, proti celému táboru nic nezmohl. Tak se zatím posadil do trávy a čekal na noc.
Jakmile padla noc, všiml si Jindřich pomalu se přibližující pochodně, která přicházela směrem od města k táboru. To mohl být jedině Jaroslav. Jindřich doufal, že jejich plán je opravdu dobrý a že se nic nepokazí. Ale jak už to tak s plány bývá, když se něco může pokazit, taky se to pokazí.
Z druhé strany tábora se začal blížit shluk pochodní. Podle rychlosti, jakou se přibližovali, je Jindřich odhadl na jezdce na koni. A vzhledem k tomu, že mířili přímo do tábora, museli to být taky vojáci. Možná posila. Bylo už však pozdě plán odvolávat. Nehledě na to, že neměl jak dát Jaroslavovi znamení.
Jaroslav mezitím dorazil k okraji tábora, kde ho zastavil strážný. Jaroslav měl na zádech obrovský vak, který zrovna teď sundával ze zad. A začal z něj vytahovat měchy s medovinou. Během chvíle už se kolem něho tísnili dychtivé davy vojáků, kteří měli zrovna chuť na medovinu. Všichni kromě jezdců, kteří právě přivazovali koně a strážných u velkého stanu.
Jindřich si všiml, že nově příchozí na sobě nemají uniformu. Takže to nebyli vojáci, ale co tedy chtěli v táboře? Teď na tom ale nesešlo. Jindřich vyrazil ze svého úkrytu směrem k vojenskému ležení. Lepší příležitost už mít nebude.
Když dorazil k hranicím tábora, vysvětloval zrovna Jaroslav, proč jeho medovina je ta nejlepší v kraji. Kolik let trénoval včely, aby mu nosily správný med. Prostě se snažil jako každý správný obchodník nalákat na svůj výrobek co nejvíce lidí. V tomto případě vojáků.
Jindřich zamířil přímo k velkému stanu. Všichni vojáci byli u Jaroslava a tak na nikoho nenarazil. Když dorazil ke stanu, tak našel jen dva mrtvé strážné.
Zevnitř slyšel tlumené hlasy.
“Opravdu jsme je museli zabíjet, pane.”
“Nemuseli a o to právě jde.”
“Nechápu, pane.”
“Příště už nás nebudou brát na lehkou váhu a hlavně nám přestanou fušovat do řemesla. Od té doby, co jsou zde vojáci, jsme neměli ani jeden dobrý lup.”
Takže ti nově příchozí přijeli okrást vojáky a Jindřich s Jaroslavem jim jen nádherně nahráli do noty.
“Tak se podíváme copak to tu máme. To je ale nádherný vůz, akorát je plný knih. No, co se dá dělat, na zátop se budou hodit.”
To bude Jaroslavův vůz pomyslel si Jindřich. Vojáci určitě knihy ve voze nevozili. Jindřich potřeboval co nejrychleji vymyslet nějaký nový plán. Rozhlédl se kolem sebe. Jediné, co viděl byla dvě mrtvá těla strážců a několik pochodní. Nejprve si pomyslel, že by mohl zkusit stan zapálit, za to by ho ale Jaroslav určitě nepochválil. Pak však dostal brilantní nápad.
Přešel k nejbližšímu mrtvému vojákovi a začal si oblékat jeho zbroj. Teď v noci stejně nikdo nepozná, jestli je opravdu jeden z nich. Jediné, čeho si všimnou bude, že má na sobě zbroj. Když už si Jindřich připadal, že jeho převlek je dostatečný, vydal se směrem k Jaroslavovi a vojákům. Když byl dostatečně daleko od stanu, dal se do běhu a začal křičet. “Zloději, okrádají nás!!”
Vojáci chvíli stáli a nevěřícně koukali, pak se však všichni otočili a běželi rovnou mezi stany. Dokonce už i důstojníci vylezli ze svých stanů a ve zmatku, který panoval, se snažili udržet aspoň trochu pořádek. V tomhle případě to však nemělo valného účinku.
Jaroslav když uviděl ten zmatek, tak se snažil vzít nohy na ramena. Jindřich ho však ještě stihl dohonit.
“Nechte mě být, já s tím nemám nic společného!!” Křičel z plných plic Jaroslav na blížícího se Jindřicha, kterého ve zbroji považoval za jednoho z vojáků.
“Ticho, to jsem já Jindřich.”
“Jindřichu, jsem tak rád, že tě vidím. Myslel jsem, že je to jeden z vojáků a se mnou už je ámen. Co teď budeme dělat?”
“Musíme počkat, než začnou bandité utíkat. Pak vezmeme tvůj vůz a ujedeme.”
V táboře poté nastal opravdový zmatek. Bandité vzali hned nohy na ramena, když slyšeli poplach. Vojáci je začali rychle pronásledovat. Někteří na koních, někteří jen po svých.
V tuto chvíli vyrazili Jindřich s Jaroslavem k velkému stanu s vozem. U stanu však zůstal jeden opozdilec, který se nepřipojil k ostatním. Když viděl přibíhajícího Jindřicha v brnění, ztratil ostražitost. Předpokládal, že to je další voják a tato chyba se mu stala osudnou. Jindřich nezaváhal a trefil ho hruškou svého meče přímo do přilby, až to zazvonilo. Voják padl omráčený k zemi.
Odvázali koně, který stál opodál. Zapřáhli ho za vůz a pomalu vyjeli z tábora. Většina vojáků byla nyní daleko od tábora a honila utíkající bandity. Takže si ujíždějícího vozu nikdo nevšiml.
Slunce už pomalu výcházelo na obzor, když projížděli bránou města Ratají, a sluneční paprsky začaly pomalu ale jistě hřát. Jaroslav s Jindřichem se na sebe podívali a oběma se na tváři objevil úsměv.
Jaroslav popohnal koně. “Hyjé do krčmy!”