… ho sleduje už od Talmberka a patrí niekomu, kto vždy, vie, kde nájsť Henricha. Toho strasie pri spomienke na to, ako zišiel z cesty a stiahol si nohavice, aby si vykonal potrebu, ale nemohol. Stále sa cítil sledovaný a už vedel prečo. Stále však netušil, prečo ho ten tajomný muž máta a kto to vlastne je.
Henrich nezaváha, záhady nemá rád, zvlášť keď sa mu motajú okolo holého zadk. Schmatne svoj korbeľ, vyskočí na rovné nohy a vykročí do kúta, kde si cudzinec sám obsadil stôl. Keď neveľmi jemne položí svoj nápoj na nespočetnými bitkami obitú tabulu, a riadne to tresne, prenasledovateľ naňho len pozrie bez mihnutia oka.
„Nerob divadlo,“ vyštekne a ukáže kováčovi, aby sa usadil vedľa na lavicu.
„Nemusel by som, keby som vedel, čo si zač, drahý pane,“ opáči ten, ale poslúchne.
„Toľko ti poviem, že mojou robotou je, aby ľudia ako si ty nevedeli o ľuďoch ako som ja.“
Henrich sa zamyslí. „Kto teda vie o tebe?“
„Môj pán. A nič sa ty neboj, nechcem – a nemám – ti nijako škodiť,“ šibne bystrými očami k Henrichovmu boku, kde ten samozrejme tríma meč. Pustí jeho rukoväť, ale ľutuje, že nemá nejakú dýku a či tesák – to bude musieť napraviť, keď ho vyplatí jeho pán.
„Čo teda odo mňa chceš? Žobrákom byť nevyzeráš, ani niekým, kto rozum načisto potratil… “
Neznámy sa zachmúrene pozrie na kováča. Buď ho popudilo, aký je nechápavý, alebo zvažuje možnosti. Napokon si popod fúzy zamrmle niečo, čo Henrichovi znie ako rezignácia na osud ich oboch, čo mu na pokoji nepridá, a pustí sa do reči.
„Pozri sa na seba, chlapče. Ani vojak, ani rytier, a predsa si mečom opásaný. A zrejme sa ním vieš aj oháňať, viem, viem, že si synom kováča, aj že si si prešiel nejakými bitkami, ale tvoje postavenie je predsa zvláštne. Nehovoriac o tej tvojej hrdosti a prekliatej zvedavosti, hoci Boh mi je svedkom, že nie si z najmúdrejších. Ticho buď a počúvaj. Pravdu ti hovorím, nie si, inak by si videl že si ako hrozba, tak aj nástroj pre pána-“
„Ktorého?“ naklonil sa Henrich k neznámemu, a ten ho zavrátil tvrdým pohľadom. Až vtedy si Henrich uvedomil, aký zablatený a roztrhaný je jeho plášť. Nečudo, že sa uchýlil do kúta, ba možno ho tam vykázali – voňať tiež nevoňal, a ak to povedal on, ktorý bol stále napáchnutý od prasačieho hnoja – pri spomienke na tú naháňačku zaškrípal v duchu zubami – nuž, to bolo čo povedať. Len tvár, do ktorej sa začínali vrývať vrásky, mal čistú, tak ako zrak, ktorým nikdy neuhol pred Henrichovým.
Kováč sa odtiahol a mal čo robiť, ale neskrivil nos. Jeho známy neznámy vyceril zuby ako vlk v úškrne. Henrich sa preklínal za svoju neopatrnosť, ale zdalo sa, že muža jeho znechutenie netrápi, a než sa kováč ohradil, načiahol sa k jeho korbeľu a jeho obsah hodil do seba. Nič si nerobiac z pobúreného protestu, utrel si fúzy od peny a hovoril ďalej.
„Ako som povedal, si nástrojom, a teda môžeš byť užitočný, ak sa neobrátiš proti tomu, komu máš slúžiť. Čo by, mimochodom, nebolo dobré pre tvoje zdravie. Mlčíš, čo? Konečne si pochopil? Nie? Budem teda ešte jasnejší, ty tupec, ale to ti prisahám, že ak o našom rozhovore čo len cekneš, než sa úplne stratíš z povrchu zemského, budeš trpieť a ľutovať, a trpieť nebudeš len ty.“
Keby nie tónu, akým to vyriekol, Henrich by nad cudzincovými slovami mávol rukou. Zmohol sa však len na prikývnutie. Neznámemu i to stačilo.
„Poviem ti teda pravdu – a že to nezvyknem robiť, to mi ver – o tom, prečo som ti bol v pätách, keď si išiel do Talmberku a zase nazad. Asi si porozumel, že to nebolo pre zábavu, aspoň dúfam, ale že to bol rozkaz. Nie, nepoviem ti, čí, nesmiem. Možno na to prídeš aj sám. Mal som, a stále mám, na teba dohliadnuť, a pomôcť ti, ak by bolo treba, ale hlavne pozorovať. Nefŕkaj na mňa ako spupný žrebec, ak ide o tú potýčku na hradskej, vedel som, že to zvládneš. No, bol som o tom takmer istý. Nesmel som sa ti vtedy tak ukazovať.“
„Čo sa zmenilo?“
„Chlapče, nesúr ma, lebo ťa naučím trpezlivosti po svojom. Čo sa asi tak zmenilo? Že sa ideš hlásiť pánovi, a rozpovedať mu, ak sa nemýlim, o udalostiach v Talmberku. To som si myslel. A naisto som vedel, že neodoláš a keď ma zbadáš, bez okolkov sa ku mne nahrnieš. Na to si musíš začať dávať pozor, aj na cudzie oči a uši. Zase nerozumieš? Doparoma, čo ti z tej hlavy rozum vymlátili? Veru bude s tebou ťažká robota. Proste ja a môj pán by sme boli radšj, keby sa o nás – a tým myslím aj teba – nevedelo. Nebolo by to bezpečné, pre nikoho z nás a pre naše ciele. Nepozeraj tak, či nechceš pomôcť svojim ľuďom?“
Henrich stále neochotnejšie prikyvoval tomu mužovi. Začínal mať pocit, že mu okolo krku uťahuje slučku a ak kováč nepovie to, čo chce počuť, že ho na ňu obesí. Mimovoľne si prstami prešiel pod bradou, naprieč, kde by sa mu lano zarylo do kože, a oblial ho pot.
Lenže ako z takej situácie vykľučkovať? Veď je v pasci. Opanoval sa, sústredil sa na váhu meča na opasku. Počká. Uvidí.
A snáď neskončí niekde na hnoji.
„No tak vidíš, naozaj ti nechcem tle,“ pozrel naňho cudzinec úkosom, akoby uhádol jeho myšlienky. „Máš len ten problém, že ma už poznáš, tak sa netras ako panic pred peknou dievkou, a pozri na mňa. Tak. Nemôžem ti sľubovať, čo sa nedá splniť, ale ak pomôžeš ty mne, pomôžeme zase my tebe.“
Henrich ich vidí pred očami, ich tváre, keď ešte žili a mohli sa smiať, a potom prázdne, bezvýrazné, ako nemý výkrik a žaloba na svet, ktorý mohol dopustiť ich skon. Vidí tak svojich rodičov, kamarátov, susedov…
Chce pomôcť svojim ľuďom a nechce, aby ich stretol podobný osud ako ich príbuzných. Nechce, aby to peklo zažili.
Nevie, kto je muž, ktorý naňho hľadí prenikavými očami, ale vie, čo mu ponúka. Plný mešec, ochotných priateľov, ak by ich tak smel nazvať, ochrannú ruku.
A vie, že ak sa jeho pán rozhodne neposkytnúť mu to, nepomstiť jeho dedinu, nehľadať spravodlivosť, tak sám nič nezmôže.
A čo je jeho život v porovnaní s povinnosťou? I tak by sa zbláznil, i tak by ho niečo hnalo stále vpred, hoc i by mal čeliť banditom sám a bez zbroje.
„Pomôžem ti teda, a nespomeniem, koho v Talmberku držia v žalári. Ušetrím svojmu pánovi trápenie, len čo by mu spomienka zahojené rany rozjatrí a to by nás mohlo stáť skvelé priateľstvo. O ostatnom však klamať nebudem.“
„O to by sme ťa nikdy nežiadali. Ale ja som vedel, že ty tú debilitu predstieraš. Výborne, chlapče, tak k nám teda patríš.“
A tak sa začala Henrichova cesta – nedobrovoľná, vždy si v duchu pripomenul - do zatratenia v pavučine lží. Aspoň tak si myslel. No ako – čím to bol? – zved, zlodej aj stvoriteľ tajomstiev, sa osvedčil, hoci to znamenalo nečestnosť, a bojoval predsa proti zlu, tak ako to Pán Boh kázal. Len niekedy, keď osamel so svojimi myšlienkami, sa ukradomky pozrel na ruky. A vždy ho prekvapilo, že na nich nevidno krv.
Pozn.: Prepáčte!
1 Like
Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, kterou Jindřich viděl naposledy ve Stříbrné skalici. Když před lety, vojska, samozvaného krále Českých zemí, Zikmunda Lucemburského, postupovala královstvím, plenila a drancovala, co jim jen přišlo do cesty. Žel Bohu, do cesty jim přišla i ves Stříbrná skalice. Král Zikmund měl ve svém vojsku i tatary. Bojovníky, kteří svou krutostí a bezbožným zacházením, byli proslulí po celé zemi. Právě tito Tataři vtrhli do domu kováře, který jen chtěl chránit svou rodinu. Nenechali nikoho naživu. Neušetřili by, ani malého chlapce, Jindřicha, kdyby jej z domu neodvlekla, pro něj zatím neznámá žena. Když jej ta žena posadila za sebe na koně a uháněla cvalem z vesnice, poslední co uviděl malý Jindřich, byla kovárna v plamenech a jeho nejlepší přítel Ctirad, jak leží na zemi vprachu. Ctirad se na něj díval, s prosebným výrazem ve tváři. Jeho tvář byla celá od krve, neboť se mu od nosu dolů, linula dlouhá jizva. To bylo poslední, co Jindřich viděl, když ujížděl z vesnice. Nyní se mu při pohledu na tu tvář vše vybavilo. Neváhá ničeho. Vstává od stolu s jediným cílem. Zjistit, zda-li zahlédnutá tvář v davu, patří skutečně dávnému příteli. Prodírá se hloučkem, pivem nasáklých, rolníků. Oči má stále upřené na oné postavě, která nyní stojí zády k němu. Již je na dosah. Jindřich natahuje ruku a pokládá ji na rameno člověku, o kterém doufá, že je to Ctirad. Muž, se při dotyku na rameno otáčí a……
Jindřich je na vážkách. Stojí a zírá do tváře, která je mu povědomá, ale není si jist, zda-li je to tvář jeho kamaráda. Nějaké přání? Zeptá se muž poněkud ostře a už si Jindřicha prohlíží nedůvěřivým pohledem. Jindřich se ještě jednou dívá na tu jizvu. Bylo to už dávno, ale ta jizva nešla zapomenout. Jsi Ctirad? Ptá se Jindřich nesměle. Muž tázavě zvedá obočí. Ze Stříbrné skalice, dodává narychlo Jindřich. Muž, nyní již hledí na Jindřicha zpříma. Sice, tě neznám a zhola nic ti do toho není, ale odpovím ti. Ano jsem Ctirad a žiju nyní zde, v Ratajích. Ale ano, narodil jsem se ve Stříbrné skalici, nyní však dovol otázku i mě. Kdo jsi ty a proč tě zajímá odkud pocházím?! Jindřich nemá co tajit a tak začíná s vysvětlováním. Ctirad napjatě poslouchá kdo Jindřich je, odkud zná Citirada a co dělal, po té co opustil Stříbrnou skalici. Ctiradovy se vyjasňuje. No jistě, zvolal, Jindřich, syn kováře. Nezlob se, je to už taková doba, že jsem na to zapomněl, ačkoli, na většinu z těch dob, si nepamatuju z dobrých důvodů. Co se stalo vlastně potom útoku na naši vesnici? Ptá se dychtivě Jindřich. Ctirad se na něj podívá se smutným výrazem ve tváři. Není moc o čem mluvit, začíná Ctirad. Víš, když přišli vojáci, mysleli jsme si, že jen procházejí. To bylo mylné mínění, ukázalo se, že chtěji, zlato, peníze, zkrátka vše co je cenné. Ctirad hledí prázdným pohledem do svého korbelu, ze kterého si upije a pokračuje ve vyprávění. Když vtrhli do našeho domu, tak jsem tam nebyl. Byl jsem za domem a pásl jsem ovce, teprve dým z našich oken a křik z naši vesnice mi napověděl, že je něco špatně. Běžel jsem ke vchodu, jak nejrychleji jsem dovedl, oběhl dům a narazil jsem do tatara, který z našeho domu zrovna vycházel. Byl jsem vyděšený, to ti nemusím povídat, na tváři měl kovovou masku a na hlavě špičatou přilbici. I pod tou maskou jsem viděl hnědé, divoké oči, plné touhy po našem majetku, ovšem lhostejné k našim životům. Vypadal jako sám ďábel, ten kouř z domu tomu i odpovídal. Jindřich jen nevěřícně stojí, neschopen slova. Ctirad, po chvíli mlčení pokračuje. Když jsem do něho narazil a pořádně si ho prohlídl, tak vytáhl z opasku malou, zahnutou dýku a sekl mě s ní po tváři. Bolelo to jako čert. Nic takového jsem doposud nezažil. Zkácel jsem se na zem, do prachu a špíny. Ten tatar mě jen přešel a už si mě víc nevšímal. Pro něj měl větší cenu lup než já. Tenkrát, když jsem se trochu rozhlédl po vesnici, jsem viděl, jak někdo ujíždí na koni z vesnice pryč. Chtěl jsem na ně zavolat, aby mě vzali sebou, ale nezmohl jsem se něco ze sebe vypustit, krom krve a slz. Pak jsem omdlel a probudil se, až za tmy. Kolem chodili nějací vojáci, bál jsem se jen pohnout, aby mě nezabili. Naštěstí to byli vojáci z vedlejší vesnice. Hned jak se dozvěděli o nájezdu tak přijeli sem. Ale vlastně už jen přijeli pohřbít mrtvé a ošetřit těch málo přeživších. Zjistit co se stalo, nebyl problém, všichni to brzo věděli. Když viděli, že jsem na živu, odvezli mě ke svému pánovi a od té doby jsem ve službách tohoto města, Rataje. To je neuvěřitelné, dostane ze sebe nakonec Jindřich. Hlavou mu bleskne, že se musí dostat na hrad Pirkštejn a tak se tedy zkusí zeptat svého znovu objeveného přítele. Poslyš, Ctirade, musím se dostat na hrad Pirkštejn, myslíš, že bys mě tam mohl zavést? Ctirad dopíjí svůj korbel a pokládá ho na stůl. Co přesně potřebuješ, na hradě vyřídit? Ptá se s neskrývanou zvědavostí Ctirad. To bych ti rád vysvětlil cestou, pokud bys souhlasil. Ctirad přikyvuje a společně vycházejí z krčmy. Jindřich se zadíval na nebe. Krásný slunný den. Cesty už téměř vyschly a vlahý vánek se opřel do jejich boků, aby tak dal o sobě znát. Jejich další kroky vedou na hrad Pirkštejn. Jindřich je šťastný, že po letech co si myslel, že už nikoho nemá, znovu nalezne svého nejlepšího přítele. Nejspíš tomu tak chtěl osud, neboť pomoc na Pirkštejnu se Jindřichovi bude jistě hodit.
1 Like
Tvář, na která je vidět dlouhý, ale za to velmi drsný život, přesto tu tvář poznávám. Patří muži, kterého před 15 lety popravily za znásilnění a vraždu. Byl velitelem stráží samotného Václava IV., ale hlavně byl mi dobrým vzorem. Jerůš Hlupec!
Bohužel měl velice rád medovinu. Každý den jako obvykle přišel do krčmy, obsluhovala zde dcera hospodského. Jmenovala se Klara. Byla velice krásná a přitažlivá. Hodně mužů si na ní dělalo zálusk a Jerůš nebyl vyjímkou, ikdyž měl pohlednou manželku. Ale tohle byla krásná nikým neposkvrněná dívka. Jerůš ten den pil velmi mnoho. Neměl zábrany a tak si řekl, že tu nevinnou dívku musí mít za každou cenu. Zatáhl ji do jednoho pokoje a násilím ji strhl šaty. Dívka se vzpouzela, ale nebylo jí to moc platné. Jerůš ji silnou ranou do hlavy omráčil a pak si s ní mohl dělat, co se mu zachtělo. Hospodský ji po nějaké době začal hledat. Až narazil na výjev, kterýho málem skolil. Zakřičel na něj, ať ji nechá a začal se s ním prát. Jerůš neměl zábrany, vytáhl nůž a hospodského bodl přímo do srdce. Ten okamžitě padl k zemi. Byl mrtev.
Jerůš dostal oprátku. Dívka, kterou znesvětil se po pár dnech rozhodla spáchat sebevraždu. Nemohla s tím déle žít a tak si jednoho dne vypravila k vrcholku skal, našla zde vhodné místo a svůj život ukončila. Od té doby jsem nad Jerůšem zanevřel. Všichni viděli, jak ho vedou k oprátce a pak věsí. Tak co tady pro boha dělá?
Ptám se opatrně: „Jerůši jsi to ty?“. On nic neřekne, jen mi naznačí, abych mlčel a šel za ním. Přicházíme do stodoly, kde se můžeme v klidu a nerušeně bavit. „Asi jsi velmi překvapen, co tady dělám?“ začíná s rozmluvou. Já po odmlce odpovídám otázkou: „Jak je možné, že nejsi mrtvý, viděl jsem tě viset?“. Jerůš si povzdechuje a mluví: „Nejsem pyšný na to, co jsem udělal. Každopádně po procesu, kdy mě odsoudili k smrti, mě zachránil sám Václav IV… Za věrnou oddanost mě poslal do jiné části země, kde mne nikdo neznal a také naznali mé zločiny. Místo mne pověsil nějakého jiného vězně.“ V tom mi to dochází, já neviděl Jerůše Hlupce, ale člověka s pytlem přes hlavu, kterého pověsili. Jerůš pokračuje ve vyprávění: „V té jiné části země jsem pracoval, jako obyčejný čeledín.“. Chvilku se zamýšlím a poté říkám: „Proč jsi se vrátil? A proč riskuješ, že tě někdo pozná?“. On na tuto otázku evidentně čekal. „Dnes je málo lidí, kteří si na mne vzpomenou, kteří by mě ještě znali. Je jedna věc, kterou jsem svému králi slíbil. Proto jsem se vrátil.“. „Co je to za slib?“ vyhrkl jsem nedočkavostí. „Můj král se domníval, že jeho bratr Zikmund je pro něho velmi nebezpečný. Taky to tak je. Král je zajat. Já jsem mu však slíbil, že se v případě nouze vrátím a podniknu všechny kroky k tomu, aby Zikmund nevládl jeho zemi dlouho.“. Je to opravdu tak, nebo si ze mě dělá Jerůš legraci. Toto je vážná věc. „Takže jsi tady, abys zabil Zikmunda?“ říkám. Je evidentně překvapený mou otázkou. „Ne, panebože. To bych nesvedl ani s padesáti muži. Jsem tu proto, abych osvobodil právoplatného krále. A ty my musíš pomoci!“.
1 Like
Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která v něm vyvolala nostalgii a vzpomínky na staré mladistvé časy. Muž se na něj zadíval a v oné známé tváři se objevil mírný šibalský úsměv, jenž k ní neodmyslitelně patřil. Vydal se Jindřichovým směrem s rovněž čerstvě natočeným korbelem. Tvrzená kožená vesta s kovovými destičkami, meč u pasu a přilbice v podpaždí prozrazovaly jeho povolání. Přisedl.
„Myslel jsem, že jsi na Šternberku?“ řekl Jindřich, sotva pozdravil.
„Bejvávalo,“ odpověděl muž. „Vrátil jsem se domů k rodině.“
Dobře se znali. Byl to Matěj. Hodně si spolu hráli již jako malí kluci. Po ramena dlouhé hnědé vlasy a tmavé oči značily jeho divokého ducha.
„Takže z tebe je teď pravý nefalšovaný voják?“
Matěj se usmál.
„Už to tak vypadá. Uplatnil jsem se už na Šternberku. Dělal jsem tam tak trochu děvku pro všechno, ale když neměli koho na stráž, šel jsem já.“
Připili si. Ruch v krčmě rostl, jak se blížila doba oběda.
„A kde ses tady vzal ty? Jsi pořád v Talmberku, nebo ne?“
Jindřich se zadíval do již poloprázdného korbele.
„Možná to víš, ale matka nedávno zemřela. Zůstalo mi malý hospodářství a chtěl bych ho rozšířit,“ vypravil ze sebe pomalu. „Vím, že pár lidem už baron něco málo půjčil. Chci to zkusit taky a pořídit další zvířata.“
„Tak na to zapomeň,“ skočil mu do řeči Matěj. „Baron má v tuhle chvíli plnou hlavu starostí s těma Kumánskýma ksindlama. Do posledního groše jde veškerý jeho jmění na vojsko a obranu města.“
Jindřich se zarazil. O Kumánech již něco zaslechl, nevěnoval tomu ale příliš pozornosti. Starosti s farmou jej v posledních týdnech zcela pohltily.
„Jestli potřebuješ peníze, přidej se k nám. Nese to slušně, dostaneš výzbroj, najíst, napít…“
„Matěji,“ přerušil ho. „Díky, ale tohle mě neláká.“
„Ale no tak, vždycky ses uměl bít.“
„O to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci poslouchat rozkazy. Radši budu farmařit a starat se sám o sebe.“
Matěj praštil prázdným korbelem o stůl a utřel si pěnu z úst.
„Jak myslíš, nabídka pořád platí.“ Zarazil se. „Upřímně, sháníme už prakticky kohokoli, kdo by se dokázal ohánět mečem dost šikovně aspoň na to, aby nenapáchal moc škody ve vlastních řadách.“
Jindřich se usmál, i když si nebyl jistý, zda je taková skutečnost vlastně zábavná.
Jejich rozhovor se dále točil kolem posledních zpráv o uvěznění krále Václava bratrem Zimundem i sílících náboženských bouřích. Matěj byl obdivuhodně informovaný, zjevně díky svému novému působení.
„Je to všechno vyšší mocenská hra,“ uzavřel téma. „Nám nezbývá, než to nějak všechno ustát. Ale abys z mojí ustaraný řeči nenabyl špatnýho dojmu, jedno ti povím: budeme se bít, a to velmi rádi a se vší vervou. Budeme se bránit,“ rozohnil se náhle, „ne – budeme útočit a nenecháme je vydechnout; budeme běhat po polích a hnát před sebou ty kumánský svině; vrátíme jim to za každou vypálenou vesnici, za každej zmařenej život!“ Bouchl pěstí do stolu.
Ve dveřích stanul voják v kroužkové košili. Těkavýma očima prohlédl místnost, až jimi ulpěl na Matějovi. Jakmile se otočil, muž se přihnal a zašeptal mu do ucha. Matěj zbledl. Podíval se na svého spolustolovníka; v jeho očích se zrcadlila starost.
„Hned jsem tam,“ řekl přes rameno.
Voják odešel stejně kvapně, jako přišel.
„Další pivo už si s tebou zjevně nedám.“
Jindřich na něj nechápavě pohlédl.
„Je čas přejít od slov k činům.“
„Co se děje?“
„Kumáni, co jiného!“ vyhrkl polohlasně. „Máme zprávu, že vyplenili Mrchojedy a míří na Talmberk!“
Jindřicha polil studený pot. Talmberk! Jeho farma je na samém konci podhradí směrem k Mrchojedům. Jestli je to pravda, bude první na ráně.
„Jedu s tebou!“ vykřikl naléhavě.
„A jak asi? Nemáš koně.“
„Míří na mojí vesnici, Matěji! Chci jet s vámi. Vem mě s sebou, prosím!“
Matěj se na něj váhavě zahleděl, nervózně podupávaje nohou.
„Sám jsi říkal, že se umím bít, dobře to víš.“
„Vím. Taky jsi měl skvělýho učitele,“ pochválil se s úšklebkem.
„Dobrá, snad toho nebudu litovat.“
Nádvoří hradu Pirkštejnu žilo čilým ruchem. Tucet osedlaných koní vzrušeně frkalo a kývalo hlavami. Kolem pobíhající vojáci sbírali a oblékali poslední kusy výstroje. Matěj domluvil připravení koně pro Jindřicha, navlékajícího kroužkovou košili; přilbici; rukavice. Vylezl na koně a přijal dlouhý meč a štít od jednoho z pážat.
“Připraveni?” zakřičel velitel důrazně.
Dostalo se mu stejně důrazné souhlasné odpovědi, načež zavelel, a jako jeden muž vyrazili.
Přestože jeli tryskem, Jindřichovi přišlo, že se neuvěřitelně vlečou a s každým okamžikem jsou dál od odvrácení zkázy jeho domova. Občas mezi stromy zahlédl dým z nedalekých Mrchojed. O pravdivosti zpráv nebylo pochyb. Vyjeli z lesa a před očima se jim vyhoupla věž hradu Talmberka. Místní pán odcestoval i s družinou do Prahy, hrad i ves pod ním tak zůstaly nebráněny. Téměř nebráněny. Již z dáli zaslechli ruch boje. Náhle se na dohled vynořili první nepřátelé. Pletené čepice namísto přileb, dlouhé kníry a volné hedvábné haleny i kalhoty jasně prozrazovaly jejich příslušnost. Za ryku a dusotu koní se proháněli mezi domy, z nichž jeden již stravovaly plameny.
Vzduchem zasvištěla salva šípů od blížících se jezdců. Vzápětí spatřili skupinu asi osmi obránců. Dva stáli na zemi, s koňmi zmítajícími se vedle nich. Další ležel obličejem dolů ve zvětšující se tmavé louži, vedle rovněž nehybného Kumána s ošklivou tržnou ranou přes hruď.
Ozval se bojový výkřik a tasené meče, jak vjeli do oblaku dýmu. Nastala vřava. Zmatek, křik, zvonivé rány a rychlé, intuitivní pohyby paží i celého těla. Vzduchem nepravidelně zahvízdal letící šíp. Po Jindřichově levici spadli naráz dva koně i s kumánskými jezdci, když jeden strhl uzdu a narazil do druhého po zásahu šípem do ramena. Jindřich, nezvyklý na bojové situace, nejprve ztrácel orientaci a nestačil obratně se pohybujícím Kumánským jezdcům. Držel se tedy v blízkosti Matěje a pomáhal odrážet výpady protivníka.
Bojiště se začalo přeměňovat na bijící se hloučky. Z místní posádky se udrželi již jen 3 jezdci, zatímco posily z Ratají zdatně stíhaly jednoho Kumána za druhým. Početní převaha byla stále mírně na straně nepřítele, výzbrojí jej však převyšovali o několik řádů. Jindřich se postupně dostal do tempa a stále odvážněji se pouštěl do soubojů. Odrazil několik dotěrných, nicméně vcelku neškodných pokusů, načež přešel do útoku a trochu nepovedeným sekem do boku alespoň připravil Kumánce jednomu z místních. Rychlá otočka a trysk. Úhybnými manévry taktizujícího nepřítele se již nenechal oklamat a i když jim stále nestačil, úspěšně pomáhal nahánět divochy do sevření ostatními Ratajskými vojáky. Kumánci dopláceli krvavě na svou nedostatečnou výzbroj a postupně padali z koní pod tvrdými ranami dlouhých mečů či proklatí kopími.
V jeden moment se Jindřich ocitl vně hlavního boje. Koutkem oka spatřil blížícího se Kumána s proti němu mířícím kopím. Pobídl koně a vyrazil tryskem vstříc hrozivě křičícímu nepříteli. Začal rovněž z plna plic křičet, jako by ho chtěl porazit již silou svého hlasu. Sledoval protivníkovo kopí a odhadoval, kam dopadne a jak nejspíše sklouzne po jeho štítu. Doufal, že se Kumán nebude snažit zasáhnout jeho koně. Nesnažil. Přiblížili se na dosah. Jindřich si přitiskl štít k tělu. Kopí jej zasáhlo lehce vpravo od středu a svezlo se mu pod napřaženou paži. Plnou silou máchl shora mečem po protivníkově hlavě. Jílec mu zabrněl v ruce. Tentokrát se trefil přesně. Kumáncova hlava pukla a sprška krve ohodila Jindřicha i jeho koně. Zatáhl za otěže a otočil se. Zahlédl poslední dva Kumány - jeden utíkající před třemi vojáky, druhý obklíčen čtyřmi. Než se opět rozeběhl na pomoc vojákům, přesný šíp a dva silné seky mečem uzavřely bitvu.
Ticho. Jako na povel se všichni zastavili. Těžce dýchali. Vzedmutý prach se mísil s kouřem a nutil ke kašli. Někteří sesedli a jali se kontrolovat padlá těla spolubojovníků i nepřátel. Jiní běželi ke studni pro vodu, ve snaze zabránit dalšímu šíření ohně. Jindřich se vzpamatoval a vyrazil rychle ke svému domu. Nehořel. Něco ale nebylo v pořádku - zpoza něj přesto stoupal dým a jeho malá pastvina zela prázdnotou. Doběhl k plotu a křečovitě do něj zatnul nehty. Ovce i kozy, těch několik málo kusů, jež vlastnil, ležely rozházené po louce, mnohdy s otevřenými sečnými ranami. Otočil se. V místě, kde dříve stával kurník, čnělo jen doutnající torzo s občas šlehajícími plamínky.
Kdosi mu položil ruku na rameno. Podívali se na sebe. Matěj měl ve tváři zachmuřený výraz. Ještě nikdy jej takhle neviděl. Cítil z něj lítost, oba ale věděli, že slova jsou zbytečná. Jen dal Jindřichovi do ruky jakýsi papír a se slovy Možná se ti to nakonec bude hodit, odešel. Jindřich rozbalil ruličku a zahlédl nadpis Instrukce pro brance. Sevřel papír v pěsti a zahleděl se na poničenou vesnici. Netušil, co ho čeká, ale jedno věděl jistě - nic již nebude jako dříve.
3 Likes
Letné slnko rozohnalo mraky a už opäť príjemne hreje, blatisté cesty stále pripomínajú divokú búrku poslednej noci. Jindřich konečne vstupuje za mohutné a pocit bezpečia budiace hradby mesta Rataje. Aj keď by sa mal Jindřich dostaviť na hrad Pirkštejn, jeho prvé kroky vedú do krčmy pod radnicou.
Veď cesta z Talmberku dá hrdlu ľahko vyschnúť a vidina chladeného piva je príliš lákavá. Prisedáva spokojne ku stolu, v ruke príjemne naplnený korbel, keď tu zrazu zahliadne známu tvár. Tvár, ktorá tu nemala byť. Tvár, ktorá…
Tvár, ktorá nepatrila osobe, o ktorej by za normálnych okolností mohol Jindřich povedať, že ju rád vidí. Vlastníkom tejto tváre je Tomáš. Nevidel ho už dobrú chvíľu, ale rozhodne na neho nezabudol. Kedysi, ako dieťa, kamarát, dnes človek, ktorý ho podviedol a okradol. Keby ho stretol ešte nedávno, najradšej by sa mu úplne vyhol. Povzbudený poslednými udalosťami ale dostal nápad. Prečo by si od Tomáša nemohol niečo na oplátku zobrať aj on?
Zdvihne pohár s pivom a nenápadne sa presunie do opačného kúta krčmy tak, aby ho Tomáš nevidel. Aspoň zatiaľ nechce aby vôbec tušil, že je v rovnakom meste ako on.
Tomáš pri stole nesedel sám. Jeho spoločnosť tvorili traja muži približne v rovnakom veku ako on. Všetci mali pred sebou poháre plné piva a netvárili sa, že by mali v pláne tak skoro odísť. Práve naopak, dobre sa zabávali a boli celkom hluční. A keď im po chvíli k pivu krčmárka doniesla aj jedlo, Jindřichovi došlo, že to nebude také jednoduché ako si v prvej chvíli myslel.
V prvom rade dobre vedel, že by tu nemal strácať čas. Na hrade čakali jeho príchod ešte dnes a do zotmenia už neostávalo až tak veľa času. Ďalšia vec, čo mu začala vŕtať hlavou - čo ak s Tomášom jeho spoločníci ostanú, aj keď odíde z krčmy? Nie je taký šialený, aby sa pustil proti takejto presile. V tom prípade by ho musel nechať na pokoji.
Z uvažovania ho vytrhla až krčmárka, ktorá mu zobrala už prázdny korbeľ. Ani si neuvedomil ako rýchlo ho vypil.
“Ešte jedno?,” spýtala sa ho.
“Áno, môže byť,” odvetil po krátkom váhaní, rozhodnutý, že povinnosti musia počkať. “Prosím vás, poznáte toho blonďáka tam v rohu s tými troma chlapmi?”
“Tí traja sú z vedľajšej dediny, ale v Rataji sú často. Nemajú moc dobrú povesť. Hovorí sa, že toho majú dosť na rováši, no pri ničom ich doteraz neprichytili. Ku mne sú však vždy slušní, tak neviem čo je na tom pravdy. Toho blonďáka ale nepoznám. Je v meste asi dva dni, teda aspoň včera tu bol prvýkrát. Viac o ňom neviem.”
Vonku sa už skoro úplne zotmelo, kým sa Tomáš spolu s ostanými zdvihli na odchod. Nasledujúce chvíle boli pre Jindřicha rozhodujúce. Nesmie ísť za nimi hneď, aby si ho nevšimli. Hlavne ak by sa rozhodli že budú ešte chvíľu stáť vonku, kým sa niekam pohnú. Ale ani nemôže dlho otáľať, aby mu Tomáš neušiel.
Jeho obava a netrpezlivosť spôsobila že sa dvihol ani nie pol minúty po tom ako odišli. Vydýchol si, keď ho nečakali za dverami, a ešte viac, keď zbadal že Tomáš ide opačným smerom ako zvyšní traja jeho kumpáni. Opatrne sa vybral za ním.
Obloha už síce bola úplne jasná, ale našťastie bol mesiac len pár dní po nove, takže viditeľnosť nebola úplne veľká. Nemusel si teda dávať až tak veľký pozor a dodržiavať priveľký odstup. Aj v prípade že sa Tomáš otočí, nemal by ho v tomto šere spoznať.
Netrvalo ale dlho, keď sa Jindřich predsa len začal mať na pozore viac. Tomáš totiž odbočil druhýkrát doľava a vracia sa druhou ulicou späť.
“Čo má dopekla za lubom?”, hovorí si v mysli.
Začínala sa u neho prebúdzať zvedavosť a prehodnocoval svoj plán prekvapiť ho v momente ako sa dostane na nejaké tiché miesto. Rýchlo sa totiž k takému miestu blížili.
Zrazu zbadal že v tme pod hradbami na Tomáša niekto čaká. Skrčil sa a plížil sa poza kríky, aby bol čo najbližšie a dokázal rozoznať črty muža stojaceho v temnote. Úplne ideálne by bolo, keby aj počul o čom sa bavia.
Rýchlo sa dostal na vhodné miesto. Postava, čo čakala Tomáša mu však bola otočená chrbtom.
“Prejdime rovno k veci. Je všetko vybavené? Máme u teba garanciu, že to bude mať u seba?”, ako prvého počul Tomáša.
“Ešte počkajte! Ten idiot sa na hrade zatiaľ vôbec neukázal. Nechápem to. Karel na bráne mi tvrdil, že ňou podvečer prešiel, takže v meste byť musí…”
Jindřich sa pristihol, že tam čupí s otvorenými ústami. Nielenže spoznal hlas druhej osoby, bolo mu dokonca jasné že ten “idiot” má byť on.
Hlas patril mužovi meno Petr. Pracoval na hrade a Jindřich vedel, že ho nemá moc v láske, pretože dostával za úlohu práce, čo predtým robil výlučne on. Petrovi to evidentne liezlo krkom ešte viac ako si myslel. Vyzerá to tak, že si na neho nachystali nejakú podlosť. Už teraz vedel, že Tomáša musí prepadnúť. Teraz však už potreboval zistiť, čo sa vlastne deje.
Ako prvý z miesta odišiel Petr, čo mu hralo do kariet. Ihneď sa vybral za Tomášom. Nedovolil mu prejsť ani desať metrov a zozadu na neho vyskočil a chytil kolo krku. Tomáš sa veľmi rýchlo spamätal, silno udrel lakťom do brucha a hodil sa na chrbát.
Jindřich taký silný odpor nečakal a zmätene skončil na zemi pod ním. Zem bola však stále rozmočená po včerajšej búrke, čo jeho pád značne stlmilo.
Chvíľu si obaja na zemi rozdávali rany. Ani jeden nechcel tomu druhému dovoliť zdvihnúť sa z blata. Obaja muži plní odhodlania. Tento súboj ale Jindřich zvládol. Pritlačil svojho súpera k zemi, koleno na brucho, a predklatím ho držal pod krkom.
“Predpokladám, že si ma už stihol spoznať,” začal ešte stále dychtiac.
Tomáš len slabo prikývol a vypľul blato, čo sa mu medzičasom dostalo aj do úst.
“Čo odo mňa chcete?! Počul som tvoj rozhovor s Petrom.”
"Trhni si."
Jindřich mu na to dal úder päsťov do hlavy.
"Nevymýšľaj! Poznám kapitána stráží! Ani on moc Petra nemusí. Ak mi povieš, čo ste plánovali a pôjdeš so mnou za ním, vybavím, aby sa ti nič nestalo. Len sa mi už potom nikdy neukazuj na oči! Alebo, ak to nepôjde po dobrom…"
Bum! Strelil mu ďalší úder.
“Dobre! Dobre!” rýchlo sa bránil Tomáš, keď videl že sa už naťahuje na ďalší úder. “Ak mi naozaj sľúbiš, že sa mi nič nestane, všetko poviem!”
“Tak to vyklop!”
“Na hrade! Mal si dostať zásielku pre knieža! My…Teda ja a ešte ďalší chlapi, sme si ťa mali počkať kúsok od mesta a zobrať ti ho! Petr chcel, aby sme ťa poriadne doriadili. On nás mal potom ‘akože’ vypátrať. Mal nám zobrať tú zásielku a tým kráľovi dokázať, že práve on je ten lepší a teba majú poslať do riti! Povedal, že nám z toho kvapne pekná suma peňazí! To je všetko, nič viac neviem!”
"Tak sa dvíhaj, ideme!"
Jindřich ale predsa neodolal a cestou si privlastnil Tomášov mešec.
Na druhý deň ráno Petr nič netušiac vychádza z domu, keď sa na neho vrhnú stráže. Jindřich sa na to díva len z diaľky. Nemá potrebu sa mu ísť hneď vysmiať, na to bude mať dosť času neskôr. Potom sa otočí a odchádza.
Smer hrad. Konečne tam môže spokojne ísť. V každom prípade je rád, že ho večer predtým premohol smäd. Ani vo sne by mu nenapadlo, ako veľmi mu môže jedno pivo v živote pomôcť.
2 Likes
Čas ukončení soutěže je tu a zároveň s ním i čas rozhodnutí o vítězi!
Protože toto je soutěž komunity tak komunita rozhodne o nejlepším účastníkovi.
Prosíme aby jste už nezveřejňovali nové příběhy, ale místo toho sem napsali jméno vašeho nejoblíbenějšího autora.
Ukončení tohoto hlasování bude za týden 7.3. v 11:00. Spočítáme hlasy a oceníme vítěze.
Od teď příspěvek obsahující příběh a nikoli jméno některého z autorů výše, bude smazán. Protož čas příběhů již skončil.
2 Likes
max256. Příběh se mi líbil zajímavé myšlenka doporučuji všem 
1 Like
@metjuvecek Jasná volba. Je vidět, že už se psaním má zkušenosti a tenhle příběh tam prostě sedne…
3 Likes